LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #34974
Autor:	Kaunaz Isa
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	05.01.2007 16:51
Počet návštěv:	953
Počet názorů:	5
Hodnocení:	3 1

Jak je důležité nezešílet II.

Byla tma, jak to většinou o půlnoci bývá. Vítr si hrál s jejími vlasy. Byly černé a Andrew o nich jednou prohlásil, že ho dohánějí k šílenství. Nechala se ostříhat. A on se s ní pohádal. Kvůli vlasům. Kvůli pitomým vlasům. No tak je má kratší a ? Změnila se snad nějak její osobnost? Bože, co dokáže 17 cm vlasového porostu… Choval se jako šílenec…křičel…ale ne, ona si přece slíbila, že na to nebude myslet. Fajn. Proto si vyšla ven, trochu se pobavit a zapomenout. Zapomenout na toho odporného miláčka, co ji v pátek….BOŽE! Co to zase dělají její myšlenky? Hele, támhle kdosi jde…Nora se k němu rozběhne. Snad je to personifikace odpovědi na otázku, proč jsou všichni chlapi takové hovada. A nebo…nebo ne. Personifikace obvykle nenosí mačety. A nesmějí se tak pitomě. Ovšem co je nejdůležitější, neporcují vás na ulici.
***
-Svět je jedna velká rozkvetlá louka. Podívej, támhle leží štěstí, obklopeno láskou…
-JO, hezký obraz. Jenom… Barevné by to vypadalo líp.
-Malíř byl z chudých poměrů..
-Aha. Tak to potom měl malovat něco jiného.
-Co tím myslíš?
-Jestli neměl peníze na barvy, měl vymyslet jiný obraz.
-Třeba něco…..takového?
-To je přesně ono..nádherné prolínání černé a bílé; ten obraz má duši!
-Jo, tohle kreslil můj dvouletý synovec.
-Aha. Má talent.
-Myslíš?
-Jistě, je to…je to…nemůžu najít vhodná slova…ehm…
-fantastické?
-Ano, ano, to je to slovo!
-Úžasné?
-Jo! Přesně!
-Nadčasové?
-Máš úplnou pravdu!
-Pitomá čmáranice malého dítěte.
-Velmi dobře vyjá-cože?
-Nestojí to za nic.
-Ale ne, je to plné…vyjadřuje to…dětskou naivitu ohraničenou krutou realitou, která v období dospívání prosakuje do tvého světa a ničí jej.
-Jsi v pořádku?
-Ano.
-Vážně?
-Ne, nejsem. Musím tady stát a poslouchat tvé urážky tohoto mistrovského díla-které-jsi-právě-zapálil-a-ono-to-hoří….
-Ale hoří originálním způsobem, podívej, ten plamen, vyjadřuje mou touhu spálit tě spolu s tím papírem…
***
Jakub byl opilý, ano. Co se dalo čekat, když pozvete mladého a duševně nevyzrálého studenta gymnázia na malý literární večírek? Jasně, udělal tam menší nepořádek…ale nemuseli ho vyhazovat. Vždyť skoro nic neprovedl! No, to rozbité okno byla nehoda. A ta soška Budhy stála na kraji stolu, mohl ji svrhnout kdokoliv. Když nad tím tak přemýšlel, choval se naprosto normálně. Ok, neměl se z toalety vracet s polovičním výtiskem Harryho Pottera a pak začít mluvit o problémech s ucpaným odpadem…
***
Muž s mačetou přecházel sem a tam přes ulici, z chodníku na chodník. Vypadal netrpělivě, ale ve skutečnosti byl klidný. Prostě jenom nechtěl stát na jednom místě. Každých pět minut zkontroloval ostří své zbraně. Být v ulici někdo se stopkami…zemře dřív, než by zjistil, že muž dodržuje na vteřinu přesně onen interval pěti minut. Náš vrah je perfekcionista. Jeho kabát skrývá kapsu. V ní se nachází malý zápisník, kde bychom se dočetli kompletní popis jeho minulých vražd (s časovým průběhem) a kalendář, v němž je červeně podtrženo datum 8. července-jeho narozeniny. Možná to bude vypadat značně amatérsky-a já se za to nestydím, neboť nejsem kvalifikovaný vypravěč- ale dnes je (světe div se) osmého ledna. Náš vrah to ještě neví, právě jsem si to totiž vymyslel. Ale pošlu k němu osobu-nejlépe ženského pohlaví, značně atraktivní, s čárou kolem krku, naznačující tzv. anestetický řez. Na zádech má hřebíky připevněný vzkaz pro vraha. Ten je ovšem slepý a orientuje se pouze podle srdečního tepu svých obětí (tak mne napadá, až tohle skončí, aby nám chudák nevlezl omylem třeba pod vlak). Oslepl celkem nedávno…zhruba před vteřinou. Chvíli se pokoušel o paniku, ale nakonec to vzdal. „Je čas zabíjet,“ šeptají ručičky hodinek, které mají na ciferníku runami napsáno KDM. Nikdo neví proč, snad jen bůh, ale ten si to nechává pro sebe a já ho za trest už nezmíním. Nikomu to nebude vadit…možná jenom chudince dívence, která se horoucně modlí…modlila. Slepý psychopat si otřel pot z čela.
***
Tma. Tma, tma a zase jenom tma. Nic víc. Tma a…AU! …a zeď. Hledáme díru ve zdi, tzv. dveřní otvor. Právě jsme zakopli o mrtvolu křečka a zlomili si malíček na levé ruce. Cítíme se skvěle a nic nám zatím nechybí. Ale na konci dlouhé chodby, jejíž existenci objevíme záhy, se nachází velký sál, kde stojí slepý vrah, civilním jménem Eduard. Vedle něj je hlava ženy, která se tak krásně modlila. Ještě více vlevo pokouší se udržet stabilitu narychlo sešitá nemrtvá dívka z úvodu, podepírána jedním ze znalců umění a po pravici vraha stojí Jakub. Druhý znalec diriguje a všichni zpívají. Jedná se o rituální píseň Árie věčnosti. Tato píseň je magická. Učiní přítrž nesmyslné povídce a jakmile všichni dozpívají, příběh skončí.
Bude
to
ale
dlouho
trvat,
než
se
dostanou
na
konec
písničky.
Osobně
bych
tipoval
jeden…
dva…
tři…
moc…
hodin.

Epilog

Autorův doslov:
Povídka s názvem „Jak je důležité nezešílet II.“ (ten text nad tímto) je druhým varováním. Nejsem lékař, nemohu se tedy hrabat v teorii a házet ji na vás jako hrách na zeď. Tak jsem se rozhodl pro jinou, daleko jednodušší verzi: ukázat vám šílenství v praxi. Co spojuje všechny postavy v mé povídce? Odpovím si s dovolením sám: Nic. Krom závěrečné písně ovšem. Příběh je tedy značně primitivní a nezaslouží pozornost. Jediným smyslem jest varování. A jenom název (krom tohoto doslovu) mi propůjčuje logický důvod psát. Jste rozumní čtenáři s dobrým vkusem, a tak neočekávám výbuch nadšení, snad jenom zlosti; a následný můj vlastní soukromý výbuch, tzv. Big bum, antén-tát, který očekávám ve středu. Ale pospěšte, dokud je obloha zelená od růžového rychlíku ze stanice X. Budu čekat.
S pozdravem
Kaunaz Isa