| Dílo #3488 |
|---|
| Autor: | Monty |
| Datum publikace: | 23.02.2004 00:46 |
| Počet návštěv: | 1153 |
| Počet názorů: | 17 |
| Hodnocení: | 15 |
| Kouzlo údů XIX. |
|---|
Kapitola VIII. - druhá část
Ale zpět k Jarouškovi. Jeho častý pobyt v matčině domácnosti jsem víceméně tolerovala, ačkoli jsme si z něj často se sestrou tropily šoufky, ale s úplnou, definitivní domestikací jsem ostře nesouhlasila. Jaroušek byl žárlivý cholerik a kromě toho, matka mu jednou bez dovolení půjčila moji džínovou bundu. Neboť jsem nehodlala nosit něco, co měl na těle - byť třeba jen krátce - Jaroušek, důrazně jsem požadovala proplacení této oděvní součásti. Uspěla jsem, ale moje nevraživost k Jarouškovi poněkud vzrostla.
Vrchol jeho nemístné angažovanosti, kdy pohár mé trpělivosti s konečnou platností přetekl, se dostavil záhy. Bylo to uprostřed zimy. Málokdy jsem po matce něco chtěla, ale tehdy se jednalo o praktickou nezbytnost, totiž o zimní obuv. Byla jsem majitelkou obstarožních kozaček, původně bílých, leč vlivem zubu času již s konečnou platností šedých; zakoupili jsme je před dávnými lety v Milovicích při návštěvě u Rusáků. Táhlo jim na pátý rok a tak jsem usoudila, že je načase, aby putovaly do popelnice. Navíc do nich teklo.
Matka zprvu souhlasila, že mi nové boty koupí, ale při návštěvě obchodu s obuví si to rozmyslela. Přesněji řečeno, zalíbily se jí zde kozačky, které zakoupila sobě a na botičky pro mne už se nedostávalo peněz. Nepotěšilo mne to, ale držela jsem se; alespoň do chvíle, než jsme přišly domů.
Už si přesně nevzpomínám, jestli jsme na Jarouška narazily ve městě nebo zda se vetřel později. V každém případě po návratu do matčina bytu tam byl. Rozvaloval se v obývacím pokoji a měl - jako vždycky - spoustu hloupých keců.
Já se snažila zbytečných řečí vyvarovat. Prostě jsem jen popadla své staré děravé kozačky a se slovy: „Tady máš ještě jedny zimní boty, já už je potřebovat nebudu,“ jsem je hodila na koberec.
To byla voda na Jarouškův orální mlýn! Začal vykřikovat něco o tom, že jsem drzý spratek, který by zasloužil pořádně přes hubu. Používal přitom velmi sprosté výrazy a to neměl dělat. Nedopustila bych, aby na mne beztrestně hulákal nějaký nedomrlý poddůstojník.
„Já bejt na místě tvý mámy, tak...“ nadechoval se k další impertinenci, ale nenechala jsem jej myšlenku dokončit.
„Zmlkni,“ přerušila jsem jej odměřeným tónem. „Nezajímá mně, co bys dělal na místě mé matky, ale povím ti, co bych já dělala na tvém místě - sebrala bych se a vypadla. Máš na to pět minut. Pak tě zabiju.“
Po tomto strhujícím monologu jsem odešla do kuchyně, vytáhla ze zásuvky největší nůž a počala jej demonstrativně ostřit.
„Neblbni,“ ozvala se za mými zády matka.
„Já nelbnu,“ ujistila jsem ji. „Myslím to naprosto vážně. Čtyři minuty.“
Přivádět lidi do nečekaných situací bylo vždycky mým koníčkem. Hector Hugh Munro to v jedné ze svých povídek výstižně pojmenoval „léčba neklidem“. A já se rozhodla Jarouška vyléčit jednou provždy.
„Polož ten nůž,“ prosila matka. „On to tak nemyslel.“
„On to tak myslel,“ oponovala jsem. „A já to taky tak myslím. Dokud se ta figura týkala tebe, bylo mi to fuk. Ale do mě se navážet nebude.“
„Uklidni se a vrať ten nůž na místo,“ zkoušela to matka.
„Jsem naprosto klidná,“ vysvětlila jsem a prstem lehce přejela po ostří. „Tři minuty.“
Matka znejistěla. Věděla, že jsem velmi nebezpečný protivník a zřídkakdy mluvím do větru. Vrátila se do obývacího pokoje a polohlasně hovořila s Jarouškem. Zřejmě mu navrhovala, aby raději odešel. Jaroušek něco vykvikoval, ale nakonec se skutečně zvedl z křesla a práskl za sebou dveřmi.
Vrátila jsem nůž do zásuvky. Pomsta byla dokonána. Jaroušek se od té doby neukázal. Vždycky jen zdvořile zazvonil na domovní zvonek a požádal matku, aby vyšla před panelák, nahoru se už jít neodvážil.
Jistě, nebylo to ode mne ani v nejmenším hezké, ale uchránila jsem matku od strašlivé katastrofy, jakou by život s Jarouškem dozajista byl.
Přišly ale další.
Jedna z nich se jmenovala Jiříček. Matka k němu přišla skrze inzerát. Jiříček byl vdovec, povoláním dělník, ale především alkoholik. Matku často navštěvoval v doprovodu svých dvou pivních kumpánů a proslavil se mimo jiné tím, že babičce otevřeně přiznal:
„Já mám vaši dceru rád. Dobře se s ní chlastá.“
Jiříček se mi nelíbil. Ač jsem v té době také nepohrdla opojným mokem, nebyla jsem natolik zpozdilá, abych notorika v rodině radostně přivítala. Kromě toho jsem zastávala názor, že by se na pijácké párty mohla podezřele dívat sociálka a v konečném důsledku by její zvýšený zájem mohl vést až k odebrání dítěte - tedy mé sestry. A koho bych pak využívala ke svým poťouchlým hrám, kdyby skončila v ústavní péči?
Nejprve byl Jiříček pouze matčiným kamarádem. Docházel k ní často podnapilý, ale z hlediska pohlavního se choval zdrženlivě. Jen jednou matku přímo vyzval, aby se seznámila s jeho údem. Utrpěl tehdy v zaměstnání úraz, tuším že se polil asfaltem, a tak ji požádal o asistenci při močení, neb měl popálené ruce. Zřejmě jen využil situace; nedovedu si představit, že by o podobnou službu žádal své kolegy nebo náhodné kolemjdoucí.
Matka přede mnou existenci důvěrnějších kontaktů tajila, ale ne dlouho. Pravda vyplavala na hladinu jako zcepenělý pes. O jednom víkendu nás Jiříček pozval na návštěvu do svého rodinného domku; při prolézání pokojů jsem si nemohla nevšimnout, jak matka zrozpačitěla ve chvíli, kdy nám majitel hrdě ukazoval svou ložnici.
Při cestě zpět jsem na matku přímo udeřila.
„Ty jsi s ním měla pohlavní styk!“
Máti se zahihňala.
„Jak to víš?“
„Vím to.“
„Já za to nemůžu,“ vysvětlovala mi pak snaživě. „On mě jednou pozval, že mi pustí na videu porno. Já jsem porno ještě nikdy neviděla, tak jsem byla zvědavá.“
„A nic tě přitom nenapadlo, že?“ odvětila jsem sarkasticky.
„Ne,“ přisvědčila matka. „Já jsem jenom chtěla vidět to porno, ale pak, když jsme tam na to koukali...“
„To stačí,“ přerušila jsem ji. Nepotřebovala jsem vědět intimní detaily o sexuálním životě své matky. Už jsem jich znala dost.
Když se vztah s Jiříčkem dostal do slepé uličky, přeorientovala se máti na jednoho z jeho kamarádů - na Vašíka. Byl to také opilec, ale na rozdíl od Jiříčka měl podobně úchylný smysl pro humor jako já, takže mi byl rázem sympatický. Stačily dvě tři veselé historky ze života.
Převyprávím zde pouze jednu. Vašík se svou bývalou ženou byli jednou navštíveni jistými známými, kteří se u nich zdrželi tak dlouho, až jim to přestalo být milé. Hostitelům, samozřejmě. Hosté na jednoznačné náznaky vůbec nereagovali a nevadilo jim ani to, když se Vašík kolem jedné hodiny ráno začal chystat do lože. Když obtížní návštěvníci konečně vypadli, rozhodli se Vašík a jeho manželka, že jim to pořádně osladí a naplánovali ďábelskou pomstu.
O několik týdnů později si před ulehnutím k spánku nařídili budík na čtvrtou ranní; po jeho zazvonění vyskočili v pyžamech z postele, usedli do automobilu a rozjeli se na návštěvu.
Bohužel cestou vzbudili živý zájem policejní hlídky, která je v polovině trasy zastavila a žádala vysvětlení. Bylo to za dob totalitních, takže dvě dospělé osoby v pyžamech, jedoucí automobilem, byly pochopitelně krajně podezřelé. Co kdyby to byli nějací diverzanti?
Vašík si ovšem uměl poradit i v takto ošemetné situaci. Udatnému strážci zákona namluvil, že se s manželkou doma pohádali a tak se jedou podívat, kde se ve městě nachází rozvodový soud.
Policista jim zkazku uvěřil a dokonce byl tak laskavý, že je po zbytek cesty navigoval. Muselo to být jistě velmi komické: policejní automobil, následovaný vozem, v němž sedí dva pyžamáči, míří nočním městem k soudní budově.
S Vašíkem bylo veselo. Důstojníkům sveřepě říkal paroháči a ukazoval na ně posměšná gesta, dokonce i v prostorách vojenské zotavovny, kde matku navštívil během její dovolené. Tam také neustále komicky padal z postele, až mu nakonec varlata vyhřezla ze slipů (dle očitého svědectví mé sestry, která byla celému incidentu přítomna), a hulákal z balkónu sdělení typu „Tolik paroháčů pohromadě jsem ještě nikdy neviděl!“
Matka Vašíka moc ráda neměla. Nikdy nebyla obdařena takovým smyslem pro humor, aby si mohli porozumět. Přesněji řečeno, neměla nikdy žádný. Proto také po jeho nejkrásnějším a nejvydařenějším žertu počínající vztah rázně ukončila.
Toho večera přijel Vašík na návštěvu i se svým patnáctiletým synem Romanem. Už v předsíni mne informovali o tom, co mají za lubem, a požádali mne o aktivní spolupráci. Jejich plán se mi zamlouval a tak jsem nadšeně souhlasila.
Do obývacího pokoje vstoupil Vašík se smutnou tváří a svěšenou hlavou; jeho syn naopak sršel vztekem a spravedlivým rozhořčením.
Vašíkovy sklíčenosti si nebylo možné nepovšimnout. Matka se chvíli nervózně vrtěla na křesle a pak mu položila zásadní otázku.
„Co se ti stalo, Vašíku?“
„Ani se neptejte!“ odpověděl Roman a vrhl po svém otci nenávistný pohled. Ten svěsil hlavu ještě níž, takže se už čelem téměř dotýkal koberce.
„Tak mi to řekněte,“ chytila se máti na udičku.
„Když vám to řekneme, tak už mu ani nepodáte ruku,“ zavrtěl Roman hlavou. Byl opravdu geniální, zvlášť na svůj věk. Skoro jsem litovala, že není starší.
„Přece to nemůže být nic tak strašného,“ vyzvídala matka a hrnek s kávou se jí prudce zachvěl v rukou.
„Je to ještě horší,“ ubezpečil ji Roman.
„Aspoň mi řekněte, čeho se to týká?“ útočila matka.
„Saši,“ řekl po chvíli váhání chlapec a hluboce si povzdychl. Vašík byl v ten moment čelem už u sousedů na stropě.
Saša byla Vašíkova smyšlená dcera. Matka ovšem považovala tuto fiktivní postavu za skutečnou. Nebylo to nic nového, už dříve se mne při sledování filmu „Jára Cimrman ležící, spící“ nevinně otázala, kdy vlastně ten Cimrman žil. Sdělila jsem jí, že nikdy; nevěřila mi a argumentovala tím, že se v tom filmu baví s Eliškou Krásnohorskou. Měla jsem nutkání namluvit jí, že ani Eliška Krásnohorská nikdy neexistovala, ale nakonec jsem to nechala být.
„Co je se Sašou?“ zajímalo ji.
„Už je zase v tom,“ pronesl do ticha Roman a opět pohlédl na Vašíka opovržlivým okem.
„Vážně?“ vykulila matka oči.
„No, to by ještě nebylo tak zlý. Horší je s kým!“ přešel chlapec k meritu vypečeného vtípku.
„A s kým?“
Roman hodil hlavou směrem ke svému zhroucenému otci.
V kávě v matčině hrnku se začal tvořit vodní vír.
„To... to snad ne!“ vydechla nevěřícně.
„Jsem byl ožralej,“ zahuhlal Vašík od podlahy.
„Kdybys nelhal!“ obořil se na něj synek. „Jako kdyby to bylo poprvý!“
„Cože? Ono to není poprvý?“
„Ne.“
Vašík na chvíli vzhlédl od jekoru a upřel na syna prosebný pohled.
„No Vašíku!“ vykřikla matka ve svatém rozhořčení.
„Má s ní dítě,“ pronesl Roman temně.
Bavila jsem se náramně. Ne tak matka. Na rozdíl od nás nevěděla, že se stala obětí propracovaného žertu.
„To je příšerné!“ zavyla. „A co s ním je... kde ho máte?“
„V ústavu,“ zahučel opět Vašík.
„Je to debilek,“ upřesnil Roman.
„Bože bože,“ opakovala matka, ač byla vždy ateistou.
„No jo,“ přikyvoval Roman. „Holt dědičný zatížení.“
„A navštěvujete ho někdy?“
„Jo... občas se na něj zajedeme podívat.“
„A to... to se jmenuje po Vašíkovi?“ zajímala se matka o podrobnosti, i když byla blízka mdlobám.
„Jasně, jmenuje se normálně Mráz, jako my,“ přisvědčil Roman.
„No a když... když za ním přijedete, poznává vás aspoň?“
„Nevím. Vždycky tak za těma mřížema hekne...“ Roman názorně předvedl, jak plod incestní vášně juká na svého tatíčka skrze brlení.
Dalo mi hodně práce se nesmát, ale udržela jsem se.
„Bože, bože,“ zazoufala opět matka a pohledem plným odsuzující zášti pohlížela na provinilce.
Chvíli bylo ticho. Pak se Vašík vymrštil z křesla, přiskočil ke mě, chytil mne za ruku a vlekl do předsíně.
Máti vyskočila jako opička na gumě a vykřikla:
„Kam ji vedeš? Kam jdeš?“
Vašík neodpověděl; obouval si boty a napřahoval ruku ke dveřím.
Matka před něj skočila jako lvice, bránící své mladé, a zopakovala svou otázku:
„Kam vedeš moji dceru?“
„Ona taková soulož v parku...“ mumlal Vašík a pevně sevřel dlaň na klice.
Vzápětí jsem dostala velmi pádnou facku a tuším, že Vašík rovněž. V ten moment jsem vyprskla smíchy, až mi z očí vytryskly slzy.
„Ty se tomu ještě směješ... kurvo!“ zavřeštěla matka, která podobné slovo nikdy předtím nevypustila z úst.
Okamžitě jsme jí všichni tři začali vysvětlovat, že to byl jen takový vtip, ale neúspěšně. Moje rodička pevně věřila v početí neexistující dcery a obvinila nás, že se to snažíme jen neuměle zastírat.
To byl Vašíkův konec. Postupem času matka seznala, že není žádná Saša ani žádný imbecil v ústavní péči, leč přesto usoudila, že vztah s tak perverzním srandistou by ji rozhodně nijak neuspokojoval. Od Pana Pravého si slibovala určité životní jistoty a ty jí Vašík skutečně poskytnout nemohl.
Naštvalo mne to. Konečně náhradní tatínek podle mého gusta, a tak špatně to pro něj dopadne! |
|
| Názory čtenářů |
23.02.2004 00:58
 Levá v Orionově pásu
|
Chachá! :o))) |
23.02.2004 01:03
 stanislav
|
„léčba neklidem“ - jéžišmarjá... pane doktor! :o)))
* |
23.02.2004 07:40
 josefk
|
skvěle!!! |
23.02.2004 09:33
Johanka
|
:)))) ****** |
23.02.2004 10:38
kalais
|
později:)
|
23.02.2004 10:43
pavson
|
Ano, Vašíkův druh humoru je rovněž moje parketa. Jednou jsem seděl v putyce a přisedla si k nám jedna moje hodně vzdálená příbuzná, její naivita přímo vybízela k podobnému žertíku. Ptala se na mého otce, kterého jeden čas pořád otravovala s doučováním účetnictví. A že ho dlouho neviděla. Dost sugestivně jsem jí namluvil, že otec sedí, neboť byl přistižen před školou, jak rozdává dětem bonbóny ( mému otci je 76 let ). Druhý den si o tom již povídala celá vesnice a já měl co dělat, abych to ustál.
* |
23.02.2004 16:58
 Danny
|
vašík rulez :))
*** |
23.02.2004 18:52
fungus2
|
Výborné!! TIP |
23.02.2004 19:29
 Wopi
|
:)))))))))))))))))))))) |
23.02.2004 19:38
Hester
|
Chlapa, co dokáže vymyslet a zrealizovat takovej fór, bych do rodiny brala taky :-)))
otázkou je, jestli bych vydržela s nervama, až by podobný nápady uplatňoval na mě...
*** |
24.02.2004 09:21
Albireo
|
Skvělá kapitolka! Tip a lituji, že nemůžu dát ještě jeden speciálně za Sakiho. |
24.02.2004 09:31
kalais
|
:)/**** |
24.02.2004 13:55
Vilda
|
Super! tip |
24.02.2004 14:53
Shammann
|
***
grejt |
25.02.2004 11:38
NIN
|
Vašík mě dostal, tuhle historku jsem neznala.
Ovšem ta pasáž
"Kromě toho jsem zastávala názor, že by se na pijácké párty mohla podezřele dívat sociálka a v konečném důsledku by její zvýšený zájem mohl vést až k odebrání dítěte - tedy mé sestry. A koho bych pak využívala ke svým poťouchlým hrám, kdyby skončila v ústavní péči?" je nechutná, připomněla mi uvažování mojí starší sestry a je dalším důkazem, že všichni STARŠÍ SOUROZENCI jsou bestiální surovci. :)
|
25.02.2004 23:16
 Yfča
|
:o))* |
29.02.2004 08:19
 Humble
|
Taky jsem znal bezvadného chlapíka s podobným smyslem pro humor :o)* |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|