| Dílo #3486 |
|---|
| Autor: | Monty |
| Datum publikace: | 19.02.2004 00:38 |
| Počet návštěv: | 1156 |
| Počet názorů: | 21 |
| Hodnocení: | 16 |
| Kouzlo údů XVII. |
|---|
Kapitola VII. - třetí část
Panenství kolem mne brala za své astronomickou rychlostí. Já odolávala. Nechtěla jsem se dostat do podobné situace jako Machi, která se jednou podnapila na nějakém maturitním plese, poblíž toalet upadla, ztratila vědomí a jeden z místních borců si ji odnesl na zádech domů, kde došlo k defloraci, aniž by o tom Machi měla nějakou konkrétní představu.
„Pamatuju si akorát jeho ramena,“ řekla mi poté. „A taky mi bylo divný, že jsem neměla kalhotky, když jsem přišla domů.“
Tímto způsobem ztrácelo v dobách mého mládí počestnost mnoho děvčat. Stačilo jít někam na zábavu - zvláště vyhlášené penetrační tahy se odehrávaly na venkovských tancovačkách, kde hrály metalové kapely - požít, zhroutit se v nevědomí a bylo dokonáno. Vždycky se našel někdo, kdo si bezvládné tělo odvlekl do nejbližšího křoví a vykonal na něm akt.
Přišlo mi to dosti ponižující. Chtěla jsem o svém prvním pohlavním styku vědět, ale když uvážím, jak jsem nakonec pozbyla svůj vínek zelený, možná by bylo lepší, kdybych o ničem nevěděla.
Bylo mi tehdy již sedmnáct let a usoudila jsem, že je nejvyšší čas odhalit kouzlo údů a pohlédnout pravdě do očí. Nehodlala jsem skončit jako ubohé dívky z děsivých historek, které tehdy mezi lidem kolovaly. Nejhorší z nich byla zřejmě story o učnici, která byla z celého internátu jediná panna, a tak ji jednou spolubydlící ve spánku přepadly, zafixovaly jí končetiny a následně deflorovaly propisovací tužkou (nebo tvrdým rohlíkem, existovaly dvě verze). Nebydlela jsem pravda na internátě, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu zůstat poslední virgo intacta ve městě.
K dosažení mého cíle přispěla hloupá a tragická náhoda. Kamarádka Lenka mne pozvala na večírek, kterého se účastnili i hoši. Jedním z nich byl i jistý Jiří, který Lenku již drahnou dobu platonicky miloval a jejím nezájmem očividně trpěl. Osud tomu chtěl, že jsme nakonec s Jiřím zůstali sami v pohostinství a on, v touze svěřit se se svým milostným utrpením, mne pozval k sobě domů. Tam jsme do časného rána hovořili, pili laciné víno a probírali jeho šance u Lenky, která byla vždy vylášenou krasavicí.
Jiří mne příliš nezaujal. Byl blonďák. Zajímavé, jakkoli mám k blonďákům odpor, hráli v mém životě poměrně dost smutných rolí, které bych jim ze svého vlastního rozhodnutí rozhodně nikdy nesvěřila. Ale život je někdy pěkná bestie s ještě zvrácenějším smyslem pro humor než je ten můj.
Onoho večera se nestalo nic. Ráno jsem odešla domů a pustila Jiřího i s jeho tesklivou malomyslností z hlavy. Proto mne poněkud překvapilo, když se za pár dní zjevil v motocyklistické helmě před našimi dveřmi. Pochopila jsem to tak, že má zájem o mou osobu a rozhodla se tento zájem opětovat.
Ve skutečnosti o mne žádný zájem neměl, přišel mi jen poděkovat za to, že jsem jej vyslechla. Alespoň to tak později tvrdil.
Přesto se mnou začal svým způsobem chodit. Naše schůzky končily povětšinou průšvihem. Jednou vynervoval mojí babičku tak, že jsme k ní museli zavolat záchranku, podruhé naboural auto mé matky, které jsem si tajně vypůjčila v době jejího týdenního pobytu na školení v Brně. Opravu mi pak matka nekompromisně strhla ze spoření mladých, které mi kdysi založil můj předčasně zesnulý dědeček. Jiří na ni nepřispěl ani desetníkem. Vzala jsem sice destrukci automobilu na sebe, ale bylo by od něj slušné, kdyby se podílel na nápravě následků své neumělé jízdy. Aspoň ten blatník mohl nechat vyklepat.
Seznámila jsem Jiřího se svou bývalou spolužačkou Krupi. Už nevím, jak k tomu došlo, nejspíš jsme šli kolem jejího domu. Jiří a Krupi si padli na první pohled do oka, neboť sdíleli stejné nadšení pro nablblé vtípky. Musela jsem být dost hloupá, ale v první chvíli mi vůbec nic nedošlo. Nevím, jestli jsem byla tak strašně zamilovaná; spíš jsem byla nadšená z toho, že o mne někdo stojí a mám tedy blízko k vytýčenému cíli. Podezíravá jsem nezačala být ani tehdy, kdy mi tehdejší přítel mé matky svěřil na víkend klíče od bytu svého kamaráda. Plánovala jsem, že tam k tomu konečně dojde, ale Jiří měl docela jiné plány. Při návštěvě diskotéky nabídl Krupi a její kamarádce, aby do onoho bytu šly s námi, že bude legrace.
Byla, ale ne pro mne. Krupi s Jiřím se asi dvě hodiny pošťuchovali, a když konečně obě nadbytečné osoby vypadly, nejevil Jiří přílišné nadšení nad naší samotou.
Nicméně, došlo k tomu.
Nebylo to ani v nejmenším příjemné. Během aktu jsem měla neustále dojem, že se ve mě někdo šťourá hlavní kulometu; bylo to velmi neosobní a to cizí maso mne dost tlačilo, asi jako když něco špatného sníte a pak máte pocit, že se vám v žaludku tvoří betonové kvádry. Když bylo po všem, zjistili jsme, že na pohovce a pod ní jsou dost podstatné krvavé fleky, a tak jsem po zbytek večera pobíhala po pokoji s hadrem a saponátem. Jiří se příliš nezapojoval. Nasoukal se do kalhot, zapálil si cigáro a pozoroval, jak odstraňuji z textilií postkoitální zůstatky.
Druhý styk, který by měl být - alespoň podle líčení zkušenějších děvčat - daleko lepší, už se nikdy nekonal. Jiří totiž začal chodit s Krupi. Strašně mne to urazilo. V prvotním vzteku a ponížení jsem oběma napsala ma můj vkus dost zoufalé sentimentální dopisy, kde jsem je žádala, aby toho nechali. Nešlo mi ani tak o to, aby se Jiří vrátil ke mě, jako spíš o to, aby nechodil s Krupi. Nechtěla jsem být za blbce, ale díky těm dopisům jsem se jím definitivně stala.
Jiří Krupi velmi záhy přivedl do jiného stavu a byla svatba. Jejich manželství nemělo příliš dlouhého trvání, jak už to ostatně v podobných případech bývá. V jejich svatební den jsem už vůbec nemyslela na pomstu nebo na krutost osudu - naopak, byla jsem šťastná, že tou nevěstou nejsem já. Čekala jsem od života přece jen něco jiného než stát se v osmnácti letech manželkou a matkou.
O panenství jsem tedy přišla - shodou okolností v den, kdy slaví narozeniny prezident Havel - ale hocha jsem pozbyla, což mne rozladilo. Chtěla jsem okusit ten „lepší“ styk, při němž už nepřekáží žádné anatomické bariéry. A tak jsem se začala rozhlížet po nějakém tom údu.
Do oka mi padl bývalý student SZTŠ Aleš Králík. Opět v tom hrála roli Lenka, která tehdy chodila s chlapcem Luďkem, což byl Králíkův spolužák. Poprvé jsem si Králíka všimla na maturitním plese. Byl urostlý, černovlasý, tmavooký, zkrátka konečně můj typ. Skrze Lenku jsem se k němu začala propracovávat, ale milý Králík mému nátlaku odolával. Možná o něm vůbec nevěděl; studoval tehdy policejní akademii a měl těsně před zkouškami, takže nosil v hlavě něco úplně jiného.
Termín jeho zkoušek se kryl s termínem, v němž moje matka a sestra odjížděly na týdenní podnikovou rekreaci do Tater. A tak se v mém mozku zrodil geniální plán.
Bylo to zrovna koncem února, a tak jsem uspořádala déletrvající večírek „na oslavu vítězství dělnické třídy nad prohnilým kapitalismem“. Pozvala jsem asi deset lidí a ve skrytu duše doufala, že se ze všech pozvaných dostaví jen Aleš Králík.
Akce započala v pátek odpoledne. Přišli všichni, dokonce s sebou přivlekli i několik osob navíc - ale Králík se nedostavil.Večírek měl trvat až do nedělního rána, a tak jsem se uklidňovala tím, že snad přijde v sobotu.
Musím říct, že podobně úchylný víkend jsem pak už nikdy nezažila.
Hned první večer obsadila matčinu ložnici spolužačka Elena se svým chlapcem Richardem a vypadalo to, že v posteli stráví celý víkend. Richard s sebou přivedl nějakého kamaráda, kterého si nad ránem poslal na druhý konec města pro králičí pečínku. Z bytu se stal jakýsi dekadentní průchoďák, kde se střídali cizí lidé jak apoštolové na orloji a chovali se zcela nekonvenčně. Kromě toho, že sežrali veškerý obsah lednice i špajzu, propálili koberec a záclony a rozbili několik sklenic, Richard s Elenou ještě navíc znečistili matčino prostěradlo skvrnami od krve a od spermatu. Z magnetofonu neustále duněla Metallica a Pražský výběr a o prázdné láhve jsem v sobotu v poledne zakopávala už i v koupelně. Někdo dokonce vypil i naložený žen-šen, který si matka v roce 1980 přivezla jako suvenýr ze Severní Koreje.
Večer dorazil Králík. Byla jsem nadšená, ale jen do chvíle, kdy kdosi přišel s návrhem, že se půjde na kulečník. A tak se ze dveří vypotácelo asi dvacet lidí, z nichž jsem jen asi pět znala jménem, a přesunuli se do nedaleké restaurace, kde se ani tak nehrál kulečník jako spíše doplňovala klesající hladina alkoholu v krvi účastníků.
Někdy v jednu hodinu ráno se mi podařilo přemluvit již mírně opojeného Králíka, aby se se mnou vypařil. Pohlédl na mne lehce zkaleným zrakem a zřejmě usoudil, že do toho půjde. Za pár minut jsme už seděli v kuchyni, ochutnávali si jazyky a když mne milý policista opřel o sporák, pocítila jsem zcela zřetelně, že je pohlavně vzrušen. Už jsme byli na půli cesty do lože, když v tom se ozval domovní zvonek. Chtěla jsem se tvářit, že nikdo není doma, ale po deseti minutách úporného zvonění jsem podlehla nátlaku a otevřela.
Za dveřmi stála spolužačka Iveta a vedle ní úplně jiný chlap než ten, který s ní přišel původně.
„Potřebuješ ložnici?“ houkla na mne.
Dřív, než jsem stačila říct „ano a dost akutně“, drapla za ruku svého amanta a zmizeli v ní.
Králík a já jsme nedočkavě čekali v kuchyni, až se místo uvolní, ale ještě po hodině zůstávaly dveře do ložnice zavřené a z útrob pokoje se ozývalo tlumené hihňání.
Kolem třetí ráno to Králík vzdal a odešel na zastávku čekat na noční autobus. Evidentně se chtěl vyspat v posteli, nikoli pod stolem.
Krátce po jeho odchodu přišel Richard.
„Můžu tady přespat?“ otázal se.
„Jistě,“ odvětila jsem ironicky. „Ale pouze na koberci. V ložnici je už dvě hodiny Iveta s nějakým chlapem. A nikde jinde než v ložnici postele nemáme. V obýváku je sice gauč, ale na tom se spí dost nepohodlně.“
Richard hodlal spát pohodlně a tak jsme na uvolnění ložnice čekali spolu. Někde se nám podařilo vyštrachat konzervu fazolí, a tak jsme si ohřáli luštěniny, pojedli a rozprávěli. Kromě jiného jsem Richarda požádala, aby před svým odchodem laskavě přemáchnul to zaneřáděné prostěradlo, na jehož neutěšeném stavu se osobně podílel.
Kolem půl páté už nás čekání přestalo bavit a tak jsem nekompromisně zaklepala na dveře ložnice.
„Moment!“ ozvalo se dvojhlasně, ale já už nehodlala čekat ani minutu. Pevně jsem stiskla kliku a vstoupila nekompromisně dovnitř.
V posteli ležela nahatá Iveta a vedle ní nahatý ten cizí chlap. Po celé výměře pokoje se povalovaly jejich svršky. Velmi systematicky - u dveří na balkon ležely dvoje kalhoty, o půl metru dál dva svetry, těsně u postele dvoje spodní prádlo a na nočním stolku hezky vedle sebe dvoje náramkové hodinky. Vypadalo to jako příprava na nějakou mutaci bojové hry, v níž vyhrává to družstvo, které se co nejrychleji svleče (nebo naopak obleče).
„Nerada ruším vaše soukromí, ale nechtěli byste odsud už vypadnout?“ požádala jsem milence.
„My se přesnunem,“ kývla Iveta.
„Přesuňte se do obýváku,“ navrhla jsem. „Hoďte si na zem nějakou deku a můžete vesele pokračovat.“
Oba naháči se vymrštili z postele a začali sbírat své oblečky. Když si chlap navlékal tygrované slipy, otočil se ke mě zády a já si povšimla, že má jednu lopatku chlupatou jako medvěd huňáč, zatímco druhá byla zcela porostu prosta. Vypadalo to bizarně a fazole v mém trávícím traktu se lehce pohnuly směrem k hrtanu.
Ulehli jsme - ve vší slušnosti - s Richardem do postele a vzápětí usnuli spánkem spravedlivých. Co prováděla Iveta s půlchlupáčem v obývacím pokoji nevím; v každém případě po poledni, kdy jsme se probudili, byl už pokoj prázdný.
Kolem jedné jsem hodlala Richarda vyprovodit a uvést byt do původního stavu. Ani jsem ho už nenutila, aby se zaobíral potřísněným ložním prádlem, což ho pochopitelně vůbec nenapadlo. Matka se měla vrátit kolem osmé večer, takže byl nejvyšší čas zahladit stopy.
Chybička se ovšem vloudí. Když jsme s Richardem sjeli výtahem do přízemí, v chodbě už stála moje matka s kufry a s mladší sestrou.
Věděla jsem, že se schyluje k dramatu, jaké by nedokázal vymyslet ani Shakespeare. Nezúčastněně jsem pozdravila své blízké příbuzné a rychlostí, kterou by mi mohl závidět i gepard, jsem opustila dům a jeho nejbližší okolí. Rozhodla jsem, že bude nejbezpečnější, pokud následující měsíc strávím výhradně s babičkou.
Nevím, jak matka zareagovala po svém vstupu do bytu, kde na ni čekal nikotinový puch, nestvůrná hromada špinavého nádobí, tři igelitové tašky přetékající smrdutými odpadky, vybílený špajz a lednice, koberec propálený na třech místech, záclony propálené na dvou místech, cirka třicet prázdných lahví od alkoholu, zválená postel a prostěradlo, na němž byly stopy lidské krve a minimálně dva vzorky spermatu. Muselo to ale být strašné, protože jsem někdy v úterý ráno potkala na zastávce autobusu sousedku, která se mne soucitně zeptala:
„Jani, není vaše babička zase v nemocnici? Já viděla včera tvojí maminku a byla celá uplakaná.“
Zatvářila jsem se nechápavě a ujistila zvědavou sousedku, že je babička zdráva a vůbec netuším, co se mamince mohlo stát. V duchu jsem blahořečila své prozřetelnosti, která mi velela vyklidit včas prostor; ušetřila jsem tak matku přinejmenším další uklidňující injekce. Fyzicky by mne nepotrestala, neboť jsem byla o dost větší a zdatnější a tehdy ještě velmi agresívní, ale při pohledu na mne jakožto na původce všeho zla by ji dost možná ranila mrtvice.
Podruhé už jsem se svému policejnímu idolovi vlichotit nedokázala. Ostatně nebyl už k dispozici žádný volný byt - matka mi s konečnou platností odebrala klíče a babička odcházela pouze na nákup do samoobsluhy. Králík pravděpodobně nechtěl čekat, až oschnou meze; možná proto si brzy namluvil rozvedenou ženu s dítětem a vlastní střechou nad hlavou.
Mírně mne to rozladilo, ale co jsem už mohla dělat. Vrátila jsem se k životu dekadentního vyvržence, který si lije griotku do piva a pro milostné vzplanutí má jen slova pohrdání. |
|
| Názory čtenářů |
19.02.2004 01:21
 stanislav
|
hm, s těma blonďákama je mi to nějaký divný.... :o)
* |
19.02.2004 07:45
 Hester
|
*** |
19.02.2004 07:49
 josefk
|
:-) |
19.02.2004 09:37
Jeff Logos
|
pěkné, tip, bravo, čte se to jedním dechem |
19.02.2004 10:49
pavson
|
Když si představím, jak trapnou roli jsme na těch zábavách hráli roli... Do teď jsem si totiž myslel, že podařilo-li se někomu urvat nějaké to děvče a třeba i zaskórovat, bylo to výhradně tím, že jsme byli třeskutě vtipní a jinak neodolatelní a teď se ukazuje, že s námi byla hrána dost nepoctivá, předem vykalkulovaná hra.
* |
19.02.2004 11:28
Johanka
|
*** |
19.02.2004 16:40
fungus2
|
Jo. Skvělé!! TIP |
19.02.2004 16:44
Albireo
|
Výborné!* |
19.02.2004 16:52
kalais
|
:)))))ach jo ty máš zážítků:) |
19.02.2004 17:21
 Humble
|
pavson: Jo, taky si při téhle četbě říkám, jak jsme byli blbí (a dost možná jsme i dosud)
:o)*** |
19.02.2004 18:55
pavson
|
Humble napsal(a): pavson: Jo, taky si při téhle četbě říkám, jak jsme byli blbí (a dost možná jsme i dosud)
:o)*** |
19.02.2004 19:03
Humble
|
...dneska už si spíš ony odvádějí nás, obávám se :o) |
19.02.2004 19:42
Monty
|
Ale to jsem fakt nechtěla... brát vám takhle ošklivě iluze... :o) |
19.02.2004 20:49
Hody
|
Bizardní! * |
19.02.2004 22:38
 Wopi
|
"život je někdy pěkná bestie s ještě zvrácenějším smyslem pro humor než je ten můj"
:)) |
20.02.2004 00:23
Anonym
|
Jo, to je zase lahůdečka! *
:-)
|
20.02.2004 07:03
Humble
|
Kluci jsou (zejména v tomhle věku) oproti holkám ještě nedomrlata. Někdo by měl vymyslet systém, aby ve stejné třídě byli kluci a holky s vhodným věkovým rozdílem... :o)
 |
20.02.2004 20:50
kalais
|
:)))) |
23.02.2004 23:59
Cekanka_ucekana
|
No to máš vážně kliku, že sis vzala černýho chlapa! :-)))))
Jinak takovej fakt docela smutnej příběh, první, u kterýho jsem se nepopadala za břicho, asi moc vlastních nepříjemných vzpomínek, nevim, jestli si to takhle musí prožít každá, nebo jestli to má některá fakt hezký |
25.02.2004 16:30
 Yfča
|
:o)* |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|