Dílo #3484
Autor:Monty
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:17.02.2004 00:22
Počet návštěv:1617
Počet názorů:27
Hodnocení:14

Kouzlo údů XV.
Kapitola VII. - první část

ZAČÍNÁ JÍT DO TUHÉHO
aneb
HRAJE SE O VĚNEČEK


Čas středoškolských studií bývá obecně chápán jako nejkrásnější doba mládí, kdy jsme již dost velcí na to, aby nám v hospodě nalili desítku Bráník, ale ještě příliš malí na to, abychom se museli zajímat o otravné dospělácké povinnosti jako je placení nájmu, účtů za telefon a alimentů.
Něco na tom bude, ale v den, kdy jsem poprvé shlédla své nové spolužáky, mi ani jeden z nich nepřipadal jako počínající dekadent, který si chce užívat nespoutanosti mládí. Ocitla jsem se uprostřed skupinky vyjukaných zajíců, které kdosi vyhnal z rodné nory a oni se shlukli do houfu uprostřed učebny, nervózně podupávali a těm, kteří měli brýle, se mocně potila skla. A jako třešnička na dortu se mi pak jevila osoba třídního učitele, který sotva opustil vysokoškolská studia a my byli první menažerie, která mu byla poskytnuta ke zkrocení. Společně se mnou začaly na zemědělské škole studovat i dvě spolužačky z osmiletky a dvě děvčata ze třídy vedlejší; to byly jediné známé tváře v celé rozlehlé budově - pominu-li ovšem Jiřího Drhovského, který patřil k hokejové třídě, tudíž jsem jeho miniaturizovaný obličej znala z odcizené fotografie. Nevím, která z dívek tehdy Drhovského milovala, ale v nové třídě jej záhy začaly milovat všechny, neboť jim připadal nejkrásnější. První týden studia jsme strávili na bramborové brigádě a zde se pravidelně strhávaly líté boje o to, která z děvčat bude sbírat hlízy na stejné řádce jako Drhovský. Šlo to zcela mimo mne, na předměty davové lásky jsem nebyla zvědavá. Jednou jsem sice shodou okolností sbírala brambory na stejné řádce, ale zavinil to výběr třídního učitele, nikoli má osobní nezřízená touha.
Do nového kolektivu jsem nezapadla a ani jsem se o to nijak zvlášť nesnažila. Věděla jsem, jakou roli budu po následující čtyři roky hrát a byla jsem s tím srozuměna. Na základní škole jsem byla problematický rebel s dobrým prospěchem; na střední škole jsem byla nezúčastněný ironický glosátor zralý na propadnutí. Pedagozi nejspíš vycítili, že můj fatální prospěch není zapříčiněný hloupostí, nýbrž výhradně tím, že mi SZTŠ může být ukradená, a nechávali mne celkem v klidu. Těm sympatičtějším včetně třídního učitele jsem na rovinu objasnila, proč se zde nacházím a že veškeré pokusy o nápravu mých studijních výsledků jsou naprosto zbytečné. V pololetí druhého ročníku mne zástupkyně ředitele nesměle požádala, zda bych nechtěla školu opustit, protože dávám špatný příklad ostatním. Aniž bych hnula brvou, navrhla jsem jí náhradní řešení - budu do školy chodit jen minimálně, abych nemohla dávat špatný příklad ostatním a papírově zůstanu stále studentkou ústavu. Musela jsem mít nějaké zvláštní charisma, protože další dva roky to tak skutečně fungovalo. Tuším, že jsem byla jediným studentem v ročníku, který si musel v pololetí zažádat o nový omluvný list, neb ten původní byl popsaný do posledního místečka.
Záhy jsem pochopila, že mé nové spolužačky jsou v drtivé většině standardní puberťačky, jejichž svět se úzce vymezuje páteční diskotékou, módními trendy, kosmetickou výbavou na poličce v koupelně a vyvoláváním pohlavní žádosti v opačném pohlaví. Ony poslouchaly Bros, Milli Vanilli a Ricka Astleyho; já poslouchala Z kopce, Hudbu Praha a Visací zámek. Ony toužily po oblečcích z Luxusu, já nosila odrbané džíny a pánské sako z dědečkovy pozůstalosti. Mimochodem, pánská saka nosím dodnes - mají spoustu kapes, kam se vejde všechno: klíče, mobil, cigarety i peníze. K nošení kabelky bych se nikdy nesnížila.
Nechtěla jsem v nikom vzbuzovat erotickou vášeň. Přesněji řečeno, v mužích, o které bych snad stála, jsem ji nevzbuzovala a bylo nad slunce jasnější, že se jedná o stav trvalý a neměnný. Jednou se mi zalíbil jakýsi Libor z Českých Budějovic. Měl krásné vlnité dlouhé vlasy a jednou jsem s ním hovořila přes okno internátu elektrotechnického učiliště. Vlastně to bylo spíš tak, že jsem já hovořila a on odpovídal jednoslabičně na něco úplně jiného. Nakonec se mi podařilo přemluvit jej, aby mi opravil walkmana - tuším že se rozbil pádem na zem v autobuse, tak rafinovaná jsem zas nebyla, abych se v něm záměrně šťourala pinzetou - a následně z něj vymámila adresu pod záminkou, že ho někdy recipročně pozvu na pivo, až budu mít cestu kolem.
Nikdy jsem ho nikam nepozvala, i když jsem cestu kolem měla několikrát. Věděla jsem, že mě nechce a že se na tom nedá nic změnit. Jednou jsem mu myslím napsala pohled k vánocům, ale pravděpodobně ani nevěděl, kdo mu ho poslal, i když jsem se podepsala.
V té době jsem měla poněkud zvláštního koníčka - jezdila jsem městskou hromadnou dopravou z jedné konečné na druhou. Jen tak, prostě mě nebavilo sedět doma a dívat se na Televarieté. Nočními autobusy jezdilo jen málo lidí, což mi zcela vyhovovalo. Když se mi zachtělo vystoupit, vystoupila jsem, občas jsem úsek mezi dvěma zastávkami přešla pěšky; byly to velmi příjemné večery - když pro nic jiného, nikdo mne s ničím neotravoval. A já se sama se sebou nikdy nenudila. Vždycky jsem si v hlavě vymýšlela příběhy na pokračování, a pokud mne zrovna nebavilo řešit životy imaginárních postav, nasadila jsem si sluchátka a poslouchala Halloween.
Jednoho večera jsem zase cestovala z autobusem číslo 13 na Kovák. To byla moje obvyklá trasa. Na Kováku totiž občas bývaly diskotéky s „tvrdší“ muzikou a tak jsem si chodila poslouchat do foyer. Toho večera ovšem žádná diskotéka nebyla a tak jsem prostě jen vystoupila.
Nebyla jsem ale tak sama, jak jsem předpokládala. Už v autobuse jsem si povšimla obrýleného mládence v metaláckém ohozu. Nepokukoval po mě a jestli ano, nevšimla jsem si toho. Mládenec mi po výstupu z dopravního prostředku byl v patách a po několika minutách bezhlasého ťapání na mne vybafl:
„Slečno, mohl bych vás doprovodit domů?“
Pozorně jsem si ho prohlédla. Nevypadal zle a tak jsem odpověděla:
„Proč ne, jestli ti nevadí, že bydlím na druhým konci města.“
Mou odpovědí byl očividně šokovaný.
„A co děláš tady?“
Přešel automaticky na tykání, konec konců, já začala první.
„Nic. Teď přejdu na druhou stranu a budu čekat na autobus zpátky.“
Díval se na mne velmi nechápavě a tak jsem si obratně vymyslela přijatelnou historku, která by mé bezcílné jízdy městem poněkud ospravedlňovala. Namluvila jsem mu, že se špatně snáším s přítelem mé matky a tak v době jeho návštěv raději opouštím domov. Ve skutečnosti jsem bydlela u babičky a vůbec jsem nevěděla, jestli moje matka nějakého přítele vůbec má. Byla stále vdaná, ale těsně před rozvodem.
Metalák se jmenoval Martin, bylo mu devatenáct a pracoval na Silonce. Nevím přesně, v jaké fázi výroby silonu byl zainteresován, už je to přece jen nějakých šestnáct let tomu nazád. Cestou zpět k mému domovu jsme hovořili o životě, ale především o heavy metalu. Tuším, že jsme se neshodli v názoru na skupinu Iron Maiden, kterou jsem zrovna moc nemusela, ale jinak jsme si šli docela na ruku. S Martinem jsem začala chodit. Vlastně chodit, většinou jsme spolu seděli. Po první schůzce mne pozval do kina na Honbu za klenotem Nilu a na těch dalších jsme nejčastěji okupovali lavičku v parku, kde jsme se dílem vášnivě líbali a vzájemně si sahali pod oblečení a dílem vášnivě rozprávěli o tom, jestli je větší sračka Vitacit nebo Citron.
Jednou jsem na naléhání svých kamarádek, které byly zvědavé na můj objev, nalákala milého Martina na diskotéku do kulturního střediska. Moc často jsem tam nechodila, hráli tam popík, ale dostat se dovnitř bylo dobrodružné, zvlášť když člověk neměl občanský průkaz nebo deset korun na vstupenku. Na diskotéku se totiž klasicky lezlo oknem do prvního patra po takových umělohmotných šprušlích, přimontovaných na beton, a co na tom bylo úplně nejlepší a nejdobrodružnější - přímo pod oknem byla skužebna Veřejné bezpečnosti.
S Martinem jsme ale jako slušní lidé vstoupili hlavním vchodem. Metalák, lezoucí oknem do místnosti, odkud se ozývá břeskný hlas Jasona Donovana, by byl přinejmenším podezřelý. Uvnitř jsme však vydrželi jen několik málo minut. Jakožto pravověrného metalistu ho frustrovalo pobývat v prostředí, kde se hraje Sandra a všichni se z toho radují.
Děvčatům se Martin moc nelíbil - právě proto, že byl metalák. Dávaly totiž přednost vekslákům a depešákům, které zas já považovala za tupá a namyšlená hovada. Bylo mi to šumafuk, hlavní bylo, že se líbil mně a že chvílemi dokonce reagoval na mé ujeté nápady. Při jedné schůzce jsem ho požádala, aby mi vyprávěl pohádku; chytil se a začal vyprávět velmi vulgární variantu Sněhurky, v níž se český ekvivalent anglického výrazu „fuck“ vyskytoval častěji než originál na deskách rapera Eminema.
To se mi zamlouvalo. Muž mého srdce neměl být žádný pošahaný romantik. Já totiž rozhodně romantická nebyla. Kdykoli jsem viděla v televizi nějaký sladkobolný film, kde podvedené ženy plakaly a vrhaly se pod jedoucí rychlík do Košic a v lásce zklamaní muži odcházeli do cizinecké legie, smíchy jsem si téměř protrhla bránici. Občas jsem si představovala, co bych dělala, kdyby se ke mě nějaký muž choval jako romantický kavalír z pokleslé literatury. Zvlášť humorná mi přišla vize, kdy by mne mládenec pozval na projížďku v loďce, uprostřed řeky pokleknul na koleno, vytáhnul z kapsy zásnubní prsten a požádal mne o ruku. Nejspíš bych ho srazila do vody pádlem.
Martin tyto tendence neprojevoval. Přesto však náš vztah skončil poměrně záhy díky fatálnímu nedorozumění. Jednoho sobotního večera mne kamarádka Vendula vytáhla na zábavu do míst, kde jsme se s Martinem seznámili - tedy na Kovák. Před vchodem potkala nějaké hochy, které znala z dřívějška, a začala s nimi hovořit. Nechtěla jsem trapně postávat stranou a tak jsem také hovořila. V jednu chvíli se mi zazdálo, jako když na mne kdosi volá, ale nebyla jsem si jistá; z prostor, kde se odehrávala tancovačka, doléhal na ulici silný hluk. Samozřejmě to byl Martin, což mi došlo až později. Zřejmě si chudák myslel, že jsem koketa, která se za jeho zády slézá s jinými chlapy, a na další rande už nepřišel. Jeho chyba, neměl hloupě žárlit.
Po ukončení mé známosti s Martinem jsem dlouhou dobu nechodila s nikým. Nemrzelo mne to. Nechtěla jsem skončit jako bývalá spolužačka Helena, která na setkání po roce od ukončení základní školy konstatovala, že je „prošukaná až na kost“. Pohlavní styk mne sice lákal, ale zas až tak moc ne. Kromě toho, Helena byla na učilišti a učňovská mládež byla svým nevázaným postojem k sexu pověstná; já byla, i když nedobrovolně, středoškolačka, a kromě toho jsem zastávala názor, že je mnohem přínosnější chlastat se starým profesorem latiny v Družbě. Latina mne zajímala ještě o něco víc než ztopořený úd, blížící se k mému pohlaví.
A kromě toho, přišel listopad 1989.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Monty', 18.02.2004 14:57.

Názory čtenářů
17.02.2004 08:41
pavson
Cekanka_ucekana napsal(a):
Desítka Braník u nás na Na Bendě na stojáka za korunu čtyřicet

Cekanko, teď prášíš, 100 %-ně to bylo minimálně 1,70 Kč.
17.02.2004 08:56
pavson
Jo, období s názvem "Zakázali Jasnou páku". Dlužíš nám ještě popis metalákovo džísky ( bavlnka nebo propiska? ).
*
17.02.2004 12:52
Monty
Ani jedno. Měl na džísce nášivky! Takový ty plastový na černým filcu, co se prodávaly na burzách sběratelů. :o)

Btw. já jednou u babičky, nemaje co číst, sáhla po knize "Na Veveřím gruntě" od Vlasty Javořický. Taky to bylo... hm, zajímavý.
17.02.2004 13:38
Monty
josefe, nejsem dvojka máslo, samozřejmě ich formu zachovám i nadále. :o)
17.02.2004 14:49
Albireo
Přihořívá - ale dobrý je to furt stejně.
17.02.2004 15:02
Mathew
chtěl bych to číst normálně, jakože papírovou knížku a všechno pohromadě..
( kdybys mi to třeba zamailovala tak bych si to vytiskl což by byla pocta, no ne? :)*****
17.02.2004 15:19
Cekanka_ucekana
Monty napsal(a):
Ani jedno. Měl na džísce nášivky! Takový ty plastový na černým filcu, co se prodávaly na burzách sběratelů. :o)

Btw. já jednou u babičky, nemaje co číst, sáhla po knize "Na Veveřím gruntě" od Vlasty Javořický. Taky to bylo... hm, zajímavý.
Já jsem kdysi chvíli prodávala v knize a to bys koukala, Javořická bylo to jediný, co se prodávalo. Ta byla hned pryč. Pak už tam chodil akorát jeden pán, co chtěl Letiště, ale to jsme neměli :-) Jo, kecám, ještě Cook, to byl tenkrát hit, proto jsem ho nikdy nečetla :-))) Javořickou taky ne :-)))))

pavson napsal(a):
Cekanka_ucekana napsal(a):
Desítka Braník u nás na Na Bendě na stojáka za korunu čtyřicet

Cekanko, teď prášíš, 100 %-ně to bylo minimálně 1,70 Kč.
Za korunu sedmdesát bylo pivo normálně v hospodě, tohle byl bufáč na stojáka a bez hajzlu a bylo za kačku čtyřicet, nekecám :-)))
17.02.2004 15:27
pavson

Tak to se ti pak omlouvám
17.02.2004 15:34
Cekanka_ucekana
To nemusíš, ještě upřesnim, že to byl tak rok.....1987-8 :-)
17.02.2004 15:57
fungus2
Jako tradičně líbilo. TIP
17.02.2004 16:03
Johanka
***
18.02.2004 14:21
Humble
Druhá půle osmdesátých let (tj. po zdražení): desítka 2,50 Kčs, dvanáctka 5,- Kč (předtím to bylo 1,80 a 2,30)...
***
18.02.2004 14:57
Monty
U nás v Novým ráji stála desítka Platan 2,70,- (léta 1988 - 1989)
18.02.2004 15:09
Pavla
***
18.02.2004 16:44
Cekanka_ucekana
Monty napsal(a):
U nás v Novým ráji stála desítka Platan 2,70,- (léta 1988 - 1989)
Humble napsal(a):
Druhá půle osmdesátých let (tj. po zdražení): desítka 2,50 Kčs, dvanáctka 5,- Kč (předtím to bylo 1,80 a 2,30)...
***
jakože teda kecám, jo! Na Kampě bylo pivo taky za 1,70, co si pamatuju!
18.02.2004 17:00
Humble
Monty: tak to asi byla vyšší cenová (třeba třetí nebo tak něco), tam já většinou nechodil :o)
Cekanka: To mi nějak nehraje :o)
18.02.2004 17:07
Cekanka_ucekana
Humble napsal(a):
Monty: tak to asi byla vyšší cenová (třeba třetí nebo tak něco), tam já většinou nechodil :o)
Cekanka: To mi nějak nehraje :o)
páč seš mladej zobák :-)))))
19.02.2004 22:18
Bohdan
*
19.02.2004 22:27
Wopi
:)
25.02.2004 16:21
Yfča
:o)*
[ << ] [ < ]

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)