Na obloze se začala kupit sněhová mračna, která nevěstila nic dobrého. Seržant Michel Vencl sedící v kabině stíhacího Curtisse ony tmavošedivé masy starostlivě zrakem přehlédl. Přitom se také zahleděl na dvě stíhačky, s nimiž letěl ve tříčlenném roji.
„Točíme to zpátky. Zanedlouho se strhne sněhová metelice!“ ozval se přes praskot v éteru hlas kapitána Maurice Milhieta.
Trojice stíhacích letounů na obloze provedla velký obrat nazpět, načež se obloha rychle začala zaplňovat mračny. Vencl upřel zrak na velký šedivý mrak, který se nacházel v jejich směru letu. Ještě před vlétnutím do něho se oddělil od dvojice Curtissů. Ta se také rozdělila, a tak každý do mraku vlétl v co největší vzdálenosti od toho druhého. A tím se riziko kolize snížilo.
Přes sklo kabiny byla vidět jen tmavá šeď. O chvíli později vylétl Vencl ven, ale kolem sebe spatřil jen další mraky. Chvíli letěl nezměněným směrem a po chvíli prolétl dalším chuchvalcem oblak, načež postřehl vpravo na hřbetu oblačnosti pohybovat se tmavou siluetu. Rychle se zahleděl o něco výše a uviděl dvoumotorové letadlo. Zároveň na spodcích jeho křídel rozpoznal černé kříže.
„Hrome! To jsou Skopčáci!“ proběhlo mu hlavou. A hned ve stoupavé zatáčce stočil letadlo za nepřátelským strojem, který se vracel z průzkumného letu.
Při stoupavém manévru se Vencl rozhlédl kolem sebe, ale nikde neviděl letět stíhačky svých dvou kolegů z roje, a tak se plně soustředil na stíhání. Přes přední část kabiny se zahleděl na Dornier. Ten o chvíli později vletěl do mraku. Velkým obloukem jej obletěl a na jeho konci vzápětí spatřil nepřátelské letadlo vylétat. Rychle se jej snažil dostat do zaměřovače, což se mu povedlo. Pak stiskl palcem spoušť na řídící páce. Čtveřice kulometů se okamžitě rozštěkala. Zároveň postřehl, jak bílé čáry střel se mihly vzduchem směrem k letadlu. Z něho však vzápětí zahájil palbu horní střelec. Vencl počal manévrovat a přitom zahlédl prolétnout trasírky střel od pálícího střelce kolem Curtisse. V následující vteřině na okamžik dostal do zaměřovače levý motor Dorniera. Po zahájení palby zahlédl, jak od motoru odlétl kryt. Hned poté letoun zmizel ve velkém mraku, který byl součástí mohutné oblačnosti.
Vencl v zápalu stíhání do mraků též vlétl, ale marně se snažil unikající německé letadlo najít. Pak si uvědomil, že jej nemá šanci nalézt. A proto rychle stočil stíhačku dolů, načež se ocitl pod souvislou vrstvou oblačnosti. Z ní se už začínal sypat sníh, přičemž viditelnost rychle klesala.
„Krucinál! Ta honba za těma Skopčákama se mi nevyplatila!“ pomyslel si. Zároveň sledoval přes sklo kabiny stále hustěji padající sníh. To už letadlem začínal kymácet sílící vítr. Pevně sevřel rukama řídící páku a ještě předtím si vysunul letecké brýle na čelo, aby co nejlépe viděl.
„V tomhle nemám šanci doletět na letiště,“ řekl si a vyděšeně hleděl na mizející obrysy krajiny v hustém sněžení. Strnule se na okamžik zadíval na ručičku výškoměru. Ta ukazovala, že letí jen několik desítek metrů nad zemí. Napnul co nejvíce zrak a rozpoznal pod sebou les. O chvíli později se ocitl nad volným prostranstvím. Teď se rozhodl vsadit vše na jednu kartu. Pokračovat v letu by byla hotová sebevražda. A tak musel riskovat nejisté nouzové přistání. Vypnul motor, co nejpevněji sevřel řídící páku a připravoval se na náraz. Poté se strnule zadíval před sebe a přes dopadající vločky na vnější sklo kabiny hleděl do bílé pláně, na kterou Curtiss rychle směřoval. Vzápětí došlo k nárazu. Ve zlomku vteřiny se urvaly listy vrtule a předek stíhačky se zabořil do sněhu. Letadlo bylo však stále v pohybu a Vencl jen bezmocně očekával jeho zastavení. Po chvíli se letoun přestal pohybovat a kromě dujícího větru nic jiného neslyšel.
KONEC PATNÁCTÉ ČÁSTI