Mám rád tento bufík. Libek říká, že rebel za mnoho nestojí, ale ukažte mi jiné místo, kde stojí točená jedenáctky třináct korun. Ukažte mi jiné místo prosycené zoufalou touhou malých lidí, stát se trochu většími.

Unavené oči sledují západ, nevím jestli je krásnější, než ten včerejší. Nevím, jestli je honosnější, než západ, co přijde zítra. Je jiný, je svůj. Dva tisíce dvě stě šedesát osm, šeptají potichu rty. Je zcela jisté, že v momentě, kdy tyto řádky někdo čte, už by se spíše hodilo dva tisíce dvě stě šedesát devět, ale rty přesto důrazně dávají najevo, že jedině dva tisíce dvě stě šedesát osm. Zase jsem na informě potkal Albíno, měl jakýsi zmatek v očích. Chtěl jsem ho pozdravit co nejupřímněji, protože v něm má duše vidí krásného člověka, který dokáže potěšit a ne jako většina mých kamarádů toho profesora, co si lepí na dveře básničky. Nemá se člověk snažit za každou cenu někoho potěšit. To musí mít v sobě a Albi s nejspíš píše další čárku. Pod tunelem v Obřanech zase zahvízdal vlak. Kolik jich tu ještě projede? Kolikrát já sem ještě budu moci přijít? Probíhám nočními uličkami a snažím se rozdávat radost. Jako by ale v mém počínání byla neupřímnost a beznaděj. Nevím, jestli je to mou otevřeností, nebo uzavřeností mých spoluobčanů. Na mlejně jsme oslavili vánoce. Sice předčasná upomínka svátků radosti, ale je tu. O víkendu jsem musel brzy vstávat, abych přivezl z Havlíčkova Brodu do Humpolce Betlémské světlo. Měl by sis dojít k té zpovědi, oznámil mi dnes ráno tatínek, už kvůli mamce, ale copak to jde, když člověk necítí potřebu. Nedokáži pojmout tyto zmatečné a uspěchané vánoce – a přesto mám radost. Dva tisíce dvě stě šedesát osm, šedesát sedm, šest, pět, čtyři, dva tisíce dvě stě šedesát, jako bych listoval ve svých vzpomínkách zpátky. Vzpomínám na minulé zmatky a trochu zbatečně se topím ve zmatcích, které už v době minulé byly dobou minulou. Deník zavírám (asi trochu prudčeji) a vybíhám na kopec. V těch kopcích nad mlejnem je vzduch trochu čistší a tamta světla už bude asi Brno. Ta světýlka mi promítají celý můj minulý rok, kdy se mnou osud házel ze strany na stranu. Vidím v něm desítky lidí, které jsem měl kdy rád a nedokázal jim to říci. Duše se cítí nepochopená. Tolik je omlácená od nočních stromů, které neviděla už ani chápat nechce.

Chce jen vnímat.

Chce jen vnímat, rozdávat se.

Chce jen vnímat, rozdávat se a milovat.

Astronomové tomu říkají světelný smog.