| Prolog |
|---|
Místo: Kolej pro nadměrně nadané děti, Velká Morava
Čas: rok 2666 V následujícím rozhovoru vystupují: Jim a jeho žena Tess. Dialog začíná muž. |
|
| Poslední noc |
-Miláčku.
-Ano?
-Přemýšlel jsem.
-Už zase?
-Co zase?
-Zase jsi přemýšlel? A na cos´ přišel?
-Zítra se zabiju.
-Cože chceš? Zabít se?
-Ano.
-Ty tvoje srandičky!
-Já to myslím vážně.
-Nemyslíš.
-Ale ano, myslím. Dokonce smrtelně-jak ostatně sama zítra poznáš.
-Nic nepoznám.
-Věř mi, poznáš. Ráno budu mrtvý.
-Nebudeš!
-Ty nevěříš, že to udělám?
-Myslím, že si ze mne děláš srandu.
-Jenomže nedělám. Mluvím vážně.
-Ne.
-Ano.
-Ne. Ty se nezabiješ.
-Proč?
-Protože nemůžeš!
-A důvod?
-Potřebuješ důvod, abys zůstal naživu?
-Ano.
-Proč bys se měl vraždit?!
-Ale já se nebudu vraždit.
-Tak vidíš!
-Já se zabiju, nezavraždím.
-Jime, neslovíčkař, prosím. Víš, jak to nesnáším!
-V těch slovech je rozdíl.
-Výsledek je ale stejný.
-Není.
-Zabiješ se-budeš mrtvý. Zavraždíš se-budeš taky mrtvý.
-Ty to nechápeš.
-Vysvětli mi to.
-Ne.
-Proč se chceš...zabít?
-Musím.
-Musíš?
-Ano. Je to mou povinností.
-Co to plácáš za nesmysly?!
-Já neplácám, mluvím jasně.
-Zešílels´?
-Já?
-A kdo jiný?
-Ano, zešílel jsem.
-Proto se chceš...
-Ano, proto.
-Idiote! Co tě to napadlo?
-Tess, věř mi, já nechci, musím.
-Nic nemusíš.
-Kéž by to šlo, neposlechnout ho.
-Koho?
-Mám poslední dobou divné myšlenky.
-To máme občas všichni, ale nezabíjíme se kvůli tomu!
-Nechápeš. Moje mysl je...DIVNÁ.
-Jak divná?
-Začínám se podobat člověku.
-Pojď spát, jsi unavený.
-Nejsem. Spát budu potom. Věčně.
-Jime, už to přeháníš.
-A proto musím zemřít.
-Ale no tak! Nech už toho! Ty se nezabiješ.
-Jak si tím můžeš být tak jistá?
-Znám tě. Nikdy jsi neudělal....
-Nikdy jsem neudělal, co jsem slíbil?
-Ano.
-A ty jsi mi za to nadávala... Teď ti vyhovím. Slibuji, že se...
-Neslibuj! A pojď spát.
-Ne. Nechci, aby se mi zdály sny.
-Nic se ti zdát nebude.
-Jak to můžeš vědět?
-Nevím to. Hele...tak tedy nebudeme spát. Chceš si povídat? Nebo máš chuť...na něco jiného?
-Já......zítra už tady nebudu, měl bych sepsat závěť.
-Prosím, zapomeň na smrt!
-Zapomene ona na mne?
-Ano!
-Ne.
-Proč jsi takový? Co se ti stalo?
-Jsem šílený.
-To není důvod k sebevraždě.
-Je. Uvidíš zítra.
-Miluješ mne?
-Tess?
-Ano?
-To je blbá otázka. Jasně, že tě miluji.
-Tak nepřemýšlej nad sebevraždou.
-Miluješ ty mě?
-Strašně moc!
-Tak proč mě nenecháš odejít?
-Teď si protiřečíš. Milovat znamená, že ti záleží na štěstí toho druhého.
-Ale v tom případě nemiluješ ani ty mne!
-Tess, zítra se zabiju a ty s tím nic neuděláš.
-Nemůžeš se jenom tak zabít! Prostě tě jednou večer napadne od všeho zbaběle utéct a nechat mě tady...smutnou....o samotě...a hned to chceš uskutečnit?!
-Zajímá tě vůbec, co si myslím já?
-Ano.
-Nevypadá to tak.
-Ale zajímá.
-Tak proč nerespektuješ můj názor?
-Já ho respektuji.
-Snažíš se mne změnit-vždycky jsi to zkoušela.
-Samozřejmě. Kdybys byl dokonalý, nemusím se snažit.
-Tak nejsi dokonalá.
-Já vím.
-Průměrná.
-Jo.
-Tvá mysl se mi zdá být pětistou kopií té samé dívky.
-Ano? Nevadí mi to. Nemusím být za každou cenu originální a přitom idiot-právě díky té originalitě.
-Proč?
-Co proč?
-Proč jsi tak...
-Pokračuj.
-Ne; zbavím tě své přítomnosti. Navždy.
-Jime... Proč nemůžeme být tací, jako když jsme se poznali?
-Bláznivě zamilovaní...
-...plní ideálů...
-...a vášně....
-...nadšeni z každého pohledu...
-Ne.
-Co se děje?
-Zítra-
-Nemluv o zítřku.
-Zabiju se.
-Ale teď žiješ.
-Ano, jenže-
-Chci být s tebou, dotýkat se tě, líbat...
-Tess...
-Miluji tě!
-Já-
-A nedovolím ti odejít bez rozloučení!
-Rozloučení?
-Ano.
-Takže...ti má smrt nevadí?
-Vadí. Jestli si to však přeješ...
-Přeji.
-Nebudu ti bránit.
-Vážně?
-Vážně. A teď pojď...hm...rozloučit se.. |
|
| Epilog |
"Byla to dlouhá noc," vypráví jemný dětský hlásek. "Tess se snažila zahubit myšlenku na sebevraždu vášní. Ti dva, unavení svou snahou rozloučit se a neodcházet, usnuli v objetí.
"Ráno ji probudilo slunce a ona se cítila naprosto šťastná," pokračovalo druhé dítě. "Dokud neviděla koupelnu."
"Ležel ve vaně," říká první hlásek. "A zdálo se, že si dává ranní koupel. Koupel ve vlastní krvi."
Ozval se potlesk. Šestiletá dvojčata vzala dvě panenky-představitelkyně Tess a Jima-a spolu s nimi se uklonila publiku. |
|
| Názory čtenářů |
17.12.2006 23:24
 duddits  
|
Však víš... Hrozně moc se mi líbí ta absurdita a hrozně moc tam hledám i to, co tam podle tebe není :-) Ale občas to nacházím, tak co... |
17.12.2006 23:27
 miirdas
|
ólalá
sebedestruktivní psychoanalýza
nesnášim loučení
odcházim
(jo a taky se nekoupu, škodí to prachu na mé pokožce) |
17.12.2006 23:31
vittorijo
|
baaac!!
líbí, moc |
18.12.2006 10:44
Shari
|
toto je VELICE moc šikovné..! |
18.12.2006 12:53
Dominika
|
dobré čtení... |
18.12.2006 14:38
ataman 
|
zaujalo |
18.12.2006 16:01
disgust
|
.....
|
18.12.2006 16:49
Zrzavý_kotě
|
docela nářez, po epilogu.. |
18.12.2006 18:58
Magnolia
|
fakt dobrý, líbí...:) |
23.12.2006 17:44
Haber
|
... |
08.09.2007 14:07
14p 
|
Když řekl asi popáté něco ve smyslu ''Já se zabiju! Musím! Udělám to!'' tak už jsem začínal přemýšlet jestli to vůbec dočtu. Ale já setrval a to se vyplatilo, protože jsem konečně narazil na myšlenku co mě zaujala:
-Proč bys se měl vraždit?!
-Ale já se nebudu vraždit.
-Tak vidíš!
-Já se zabiju, nezavraždím.
ale vzápětí skončí naděje opět v hrobě, protože na žádost: ''-Vysvětli mi to.'' sebevrah jednodušše odpoví: ''-Ne.'' čímž celou myšlenku absolutně zmaří, nikoli rozvede. A dál už je to pořád o tom samém: Já to fakt udělám!...Neuděláš, znám tě.
Ou, omlouvám se, abych jen nekritizoval, zajímavý okamžik přichází v momentě, kdy se žena jako by s manželovým rozhodnutím smíří. Potom už se to dá číst. A pointa - nevím, nic mi neřekla. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|