| Dílo #3426 |
|---|
| Autor: | Monty |
| Datum publikace: | 16.02.2004 00:13 |
| Počet návštěv: | 1843 |
| Počet názorů: | 28 |
| Hodnocení: | 10 |
| Kouzlo údů XIV. |
|---|
Kapitola VI. - čtvrtá část
Od určitého věku nás mimořádně zajímaly okolnosti, spojené se ztrátou panenství. Tento akt, přímo související s chozením s chlapci, byl zahalen rouškou mnoha mýtů a k jejich konečnému odkrytí bylo zapotřebí zelený vínek ztratit anebo v krajním případě vyzvědět podrobnosti u staších sourozenců a přátel.
Jedním z nejrozšířenějších defloračních bludů byla domněnka, že teprve děvče, mající periodu, může v praxi souložiti. Nechápu, jak jsme mohly být tak naivní a něčemu podobně pitomému věřit. Kdo nebo co by mohlo případnému pohlavnímu styku zabránit? Vyskočil by snad z dosud neposkvrněných stydkých pysků malý trpaslíček s kladívečkem a praštil nenechavého mládence přes žalud? Nebo by ho rovnou ranila mrtvice? (Toho mládence, ne trpaslíčka.) Z denní praxe jsme přece musely vědět, že tam žádnou neprostupnou bariéru nemáme! Jistě, věděly jsme, že je sexuální styk v útlém věku trestný, ale zákonná norma nám pásy cudnosti nenašroubovávala. Ačkoli je to skutečná a neobjasnitelná záhada, věřily jsme tomu všechny. Svědčí o tom i jedna z mých dřevních básních, pojednávající o jakémsi bujarém pubertálním večírku u spolužačky Ireny. Písemný záznam se nedochoval, ale útržky z ní si pamatuji dodnes. Kromě toho, že se v této obsáhlé poemě jednalo o Ireniny vnitřní úvahy („Doufám, že mi budou všichni věrný/teď ještě připravím ty Sterny“ - Irena skutečně vlastnila asi čtyři výtisky západoněmeckého časopisu Stern; na obálce jednoho z nich byla Tina Turner a nápis „Ich, Tina Turner“, což jsme, neznaje tuto pěveckou hvězdu, mylně překládaly jako „Já, Tina, cvičím“) obsahovalo mé dílko zmínku o zamýšlených pohlavních nezdobách:
„Sakra, žádná z nich to nemá!
Sabina je náhle němá.
David ale myslí čile
mhouří oči potměšile.
Nemají to, ale, víme
aspoň si to vyzkoušíme.“
Ve skutečnosti se na žádném školním mejdanu nic takového neodehrálo. Chlapci se jich veskrze odmítali účastnit - jako kdyby něco tušili - a my dívky jsme se spokojily s pitím podřadných ovocných vín, zejména takzvaného „Čůča“, kouřením Marsek a obscénních hovorech o pohlavních diferenciacích a sexuálním styku.
Pokud jde o mne, já začala kouřit ve dvanácti letech a pít alkohol asi o rok později. Zatímco pití jsem se zhruba do patnácti věnovala jen sporadicky, kouření se stalo průvodním znakem mé existence. V sedmé třídě jsem byla na krabičce týdně, v prvním ročníku střední školy už mi balíček cigaret vydržel jen dva dny a maturovala jsem už jako zasloužilý uzenáč s denním průměrem dvacet kousků. Jen jednou jsem na čas přestala, to mi bylo asi šestnáct. Nevím proč - nejspíš proto, že jsem na cigára zrovna neměla peníze. Někteří kamarádi mi začali trefně přezdívat „kráčející krematorium“ a jeden z mých pozdějších hospodských kumpánů na mou adresu pronesl přiléhavou poznámku:
„Ty když otevřeš hubu, je to jako když se vleze do finský sauny.“
Přemýšlím-li zpětně o důvodech, které mne v tak mladém věku vedly k požívání škodlivin, myslím, že to logicky vyplynulo ze situace. Byla jsem vyvrhel, skutečný enfant terrible, kterému všichni předvídali smutný konec na šibenici nebo alespoň ve vězeňské kobce. Za všech okolností jsem říkala to, co si skutečně myslím, odmítala jsem jakoukoli autoritu a o mém zvráceném smyslu pro humor už byla řeč. Ti, kteří to se mnou mysleli dobře (bylo jich pomálu, ale našli se), mi s povzdechem říkali: „Nebudeš to mít lehký, děvče,“ což byl velký omyl - moje morálně volní vlastnosti mi takřka nedovolují, abych si z něčeho dělala těžkou hlavu. Pravda, prožila jsem celou řadu věcí, které lze označit za smutné až tragické, mnozí na mém místě už by si prohnali hlavu kulí, ale cynismus, směřovaný dovnitř mého ega, mne bezpečně chrání prakticky před čímkoli.
A pak, nikdy mi nebylo z kouření ani pití špatně. Tedy aspoň do té doby, než jsem si vykoledovala chronický zánět ledvin.
Na konci základní školy nás krátkodobě přestalo zajímat kouzlo údů, neb se hrálo o naši další budoucnost. Plodící podrobnosti poněkud ustoupily do pozadí; museli jsme se rozhodnout, kým se chceme stát, až odrosteme pubescentním střevíčkům.
Nikdy jsem nepatřila k těm, kteří se ihned po odstavení od prsu nadchnou pro jedno vysněné povolání a tomu následně podřizují veškeré své konání. Chtěla jsem být každou chvíli něčím jiným. Celkový výčet povolání, po nichž jsem v různých životních etapách zatoužila, byl zhruba následující: herečka, popelář, archeolog, řidič kamionu, kriminalista a hrobník. Herečku jsem zavrhla, zbývalo tedy ještě pět dalších možností. Čím více jsem nad nimi uvažovala, padala jedna za druhou pod vahou argumentů. Popelář sice jezdil přichycený vzadu na Kuka voze, což bylo fajn, ale musel celý život tahat popelnice, což fajn nebylo. Řidič kamionu sice trávil život na cestách a viděl mnoho cizích zemí, leč, jak jsem zjistila, žádná tuzemská firma by ženskou na toto místo nepřijala. Kriminalista bylo skvělé povolání, ale kdo mohl vědět, že jednou padne železná opona; a jestli jsem něco opravdu nechtěla, pak honit disidenty, jsa sama víceméně jedním z nich. Pomáhat jim by mne asi komančové dlouho nenechali. Na archeologii bylo prakticky nemožné se dostat a hrobník zase musel manipulovat s rýčem a lopatou.
Někteří lidé z mého okolí se poněkud nepochopitelně domnívali, že bych se měla stát novinářkou. Jistě, pořád jsem si něco psala, měla jsem velmi nadprůměrné slohové práce a několikrát jsem vyhrála přiblblou soutěž „Děti, mír a umění“, ale novinářkou jsem být rozhodně nechtěla. Psát o sklizni v Golčově Jeníkově nebo zpovídat Vaška Neckáře mi připadalo nechutné až perverzní. Kromě toho, nikdy jsem se nikoho na nic neptala, ale uměla jsem trefně odpovídat, což by mně spíše předurčovalo pro druhou stranu reportážního mikrofonu.
Rozhodla jsem se, že nebudu ničím a stanu se na plný úvazek bojovníkem s totalitním režimem. Komančové pro to měli hezký termín „příživník“. Ano, chtěla jsem se přiživovat na dělnické třídě, která vynesla k moci mnou nenáviděné bolšány, ale do přihlášky k dalšímu studiu jsem to napsat nemohla. S těžkým srdcem jsem se tedy přihlásila na humanitní gymnázium.
V dobách, kdy byla vedoucí silou ve společnosti komunistická strana, nebylo ovšem přijímání ke studiu závislé pouze na školních výsledcích a reálných dispozicích žáka. Kdo chtěl být pracujícím inteligentem, musel dostat od školy dobrý posudek - a to bylo v mém případě prakticky nemožné. Veřejně jsem prohlašovala, že poslouchám Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, odmítala jsem nosit pionýrský kroj, dělala jsem si legraci při pohřbech sovětských pohlavárů - při funuse toho posledního, tuším že to byl Černěnko, jsem se dokonce sázela, jak dlouho vydrží naživu jeho nástupce, na pietní akt jsem si přinesla vejce a na krku se mi klimbal růženec.
Pokud jde o to vejce, možná vám to připadá trochu přitažené za vlasy, ale je to skutečně tak, jak říkám. Stalo se to během oslav osvobození naší vlasti Rudou armádou; vzhledem k tomu, že se pietní akt měl odehrát až po polední přestávce, vynechala jsem oběd v družině a zaskočila domů pro vajíčko. Přišlo mi to jako geniální vtip, protože na aktu měl žvanit nějaký ruský generál. Při pohledu na syrové vejce samozřejmě každého napadne, že jím chce majitel po Rusákovi mrštit, ale to jsem právě nechtěla. Chtěla jsem pouze vyvolat napětí z možného a frustrovat tak naši skupinovou vedoucí, která hltala režim a neustále pobíhala v kroji, na kterém cinkaly metály, takže vypadala jako prsatý Brežněv. A tak jsem přišla na akt, v civilu, a po celou dobu si pohazovala vajíčkem z jedné ruky do druhé. Skupinová vedoucí dostala téměř infarkt a svazácká vyznamenání na hrudi se jí chvěla jako listoví osiky. Bez následků se to neobešlo, ale za tu srandu mi to stálo. Kdo miloval socialismus, musel být potrestán - a ona ho žrala plnou hubou.
Při jedné podobné akci se její ideové žroutství projevilo rozkošným způsobem. Tehdy nás také nahnali do parku, kde byl čerstvě odhalen nějaký památník na počest komunistů, kteří byli umučeni za války. Nudné projevy straníků nás příšerně otravovaly, a tak jsme se všemožně snažili zabavit se po svém. Machi v polovině proslovu tajemníka OV KSČ sejmula svůj pionýrský šátek a počala s ním dovádět. Nejprve si jej uvázala na babku a předváděla stařenu, pak si jím zakryla oko a byla na chvíli pirátem; dál se nedostala, neboť přiběhla zchvácená skupinová vedoucí, vytrhla jí šátek z ruky a začala jím Machi švihat do hlavy a hystericky ječet:
„Tolik generací za prolévalo krev, abyste mohly nosit tento šátek, a vy... vy jste jej zneuctily!“
Při této flagelantské produkci jsem se téměř pomočila smíchy, což mi skupinová vedoucí dozajista neopomenula připočíst k seznamu smrtelných hříchů.
Růžencová slavnost byla také vydařená, ač v ní již nefugurovala svazácká aktivistka, nýbrž naše učitelka matematiky.
Nosila jsem růženec de facto jen proto, abych provokovala komunisty; ve svém věku jsem neměla moc jiných možností, jak jim dát najevo své pohrdání a plamennou nenávist ke všemu, co od Strany pochází. Vyučující si nemohli nepovšimnout, že se mi někde u pupku klimbá kříž se Spasitelem, ale většinou jen odvrátili oči a pomysleli si něco v tom smyslu, že mi už není pomoci. Matikářka ovšem mou otevřenou propagaci závadné ideologie nehodlala přejít mlčením.
Po skončení hodiny, dříve než sebrala obří trojúhelník a kružítko - tyto atributy k ní patřily tak neodmyslitelně jako např. svazek klíčů ke svatému Petrovi - upřela pronikavý pohled na Ježíše, houpajícího se kol mého pasu, a skrze zuby hlasem plným zášti procedila:
„Ty jsi věřící?“
„Ano,“ odpověděla jsem hlasitě a vzdorně, byť to nebyla tak docela pravda. „Ústava nám přece zaručuje svobodu vyznání.“
Matikářka nejspíš nevěděla, co nám zaručuje Ústava; pochybuji, že by ji kdy četla.
„Ten kříž sundáš,“ vyštěkla podrážděně.
„Ten kříž nesundám,“ ujistila jsem ji, otočila se zády k její brunátné tváři, vyndala z aktovky svačinu a vyšla na chodbu pojíst něco menšího před obědem.
Vyučující se za mnou vyřítila jako partyzán z úkrytu, několika skoky mne dohnala a před očima mnoha desítek svačících žáků se mi pokusila růženec z krku servat. Rvala jsem se o našeho Pána jako lev, a tak se nakonec musela stáhnout do ústraní i se svým nestvůrným kružítkem. Viděla jsem jí na očích, s jakou chutí by jeho ostrý hrot zabořila do mého krku, ale spokojila se s několika výhružkami ve stylu: „Však ty si to odskáčeš.“
Odskákala jsem si to. Závěrečný posudek, který mi škola vystavila, byl expresní jízdenkou do dělnické profese - bez přestupu. Když jej studijní referentka přečetla mé matce, rodička propukla v hlasitý pláč a po příchodu domů totálně zkolabovala, takže ji musel otčím odvézt do nemocnice na uklidňující injekci. Mne to nevzrušilo ani v nejmenším. Byla jsem na své disidentství patřičně hrdá a během doby, kterou matka strávila na pohotovosti, jsem si nezúčastněně četla Válku s mloky. Ani následný fyzický trest, který nebyl z nejmírnějších, mne nemohl vyvést z míry. Už jsem si na pravidelné vyprašování kožichu páskem, vařečkou, lískovým prutem a podobnými proprietami zvykla. Moje ubohá matka, která ve mě viděla přinejmenším Antikrista, se všemožně snažila ze mne ďábelství vytlouct - jednou mi dokonce přerazila dva prsty na levé ruce - leč efekt byl zcela opačný. Čím víc do mne bušila, tím větší zlotřilec se ze mne líhl.
Na humantiní gymnázium jsem pochopitelně přijata nebyla. Brána vědění pro mne měla zůstat pevně uzavřená. V celém okrese se nenašla jediná střední škola, která by byla ochotna umožnit studium něčemu takovému, co nakonec stejně skončí jako vězeň svědomí. A tak mi hodný strýček režim nabídl na výběr ze dvou perspektivních dvouletých učebních oborů. Génius mého formátu, kterému dorostový psycholog už ve dvanácti letech otipoval inteligenční kvocient hodně přes sto padesát, se měl stát kartáčnicí nebo konzervářkou - there´s no other way, jak zpívá britská kapela Blur.
Nelpěla jsem příliš na vzdělání, jednak jsem se dokázala k informacím dostat sama a především, byla jsem pevně rozhodnuta, že v den svých osmnáctých narozenin překročím ostnatou státní hranici směrem ven a nikdy jinak. Pokud mne paměť neklame, chtěla jsem zbytek života strávit buďto ve Velké Británii nebo ve Švýcarsku. Řekla jsem proto své matce, ať mi k narozeninám koupí dvoje montérky, že se hodlám s definitivní platností stát konzervářkou.
Po déletrvajícím opaskovém tanci, který byl situován do mých dolních zádových partií, se matka rozhodla za žádnou cenu nepřipustit můj vstup na konzervářské učiliště. Člověk bez maturity byl podle jejího klíče na určování živočišných druhů někde mezi měňavkou a krásnoočkem. Pro matku bylo společensky mnohem přijatelnější ubít vlastního potomka, než mít potomka jednobuněčného a tak se vydala orodovat k řediteli základní školy.
Bylo mi strašně trapně, zvlášť když jsem si představila, jak se matka v ředitelně hroutí na koberec, propuká v zoufalý pláč a na kolenou, se sepjatýma rukama, žadoní o pomoc pro své ubohé dítě. Ředitel naší školy byl slušný člověk, a tak s ní nevyrazil dveře; zřejmě odvedla máti dostatečně přesvědčivý dramatický výkon, anebo pro mne měl možná i nějakou drobnou osobní sympatii, protože se mu nakonec podařilo umístit mne na střední zemědělsko-technickou školu.
Moje první reakce byla jednoznačně negativní. Neměla jsem sebemenší vztah k zemědělství, navíc jsem alergik, kterého potkáte v lukách pouze chrčícího v astmatickém záchvatu a odnášeného na nosítkách do sanitního vozu. Nakonec jsem se ale rozhodla pro velmi rafinovaný kompromis. Přislíbila jsem matce, že na SZTŠ nastoupím, ale pouze pod podmínkou, že její noha nikdy nepřekročí práh školní budovy a jediné vysvědčení, které jí umožním shlédnout, bude vysvědčení maturitní. Nehodlala jsem připustit, aby provozovala hysterické dryje, kterými provázela každou schůzku rodičovského sdružení během mé docházky na základní škole, také na škole střední. Ujistila jsem ji, že při prvním porušení pravidel z její strany okamžitě odcházím ze studia a nastupuji jako pomocná síla v mlékárně.
Matce zřejmě opravdu silně záleželo na tom, aby se ze mne nestal prvok, a všechny mé podmínky bezezbytku přijala. Nedovedla si totiž představit horší potupu, než být majitelkou dcery, která zběhne ze studií a živí se rukodělnou prací.
A tak jsem prvního září léta Páně 1988 nastoupila do prvního ročníku Střední zemědělsko-technické školy jako řádný student oboru pěstitelství. |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Monty', 16.02.2004 19:49.
| Názory čtenářů |
16.02.2004 07:44
 Humble
|
Na Černěnka si taky vzpomínám - to byla taková ta éra jednoročních předsedů polibdíra. Říkalo se tehdy, že Brežněvův pohřeb stál milión, Andropovův dva milióny, a Černěnkův nic, jelikož byl ještě v záruce.
Opět výborná četba, tip :o)
|
16.02.2004 08:36
 pavson
|
Na těch pohřbech bylo super, že i ty nejzarytější bolševici z toho byli už unavený. Když zakalil Brežněv, rušily se všechny možný zábavy, kina přestaly fungovat, v rozhlasu i televizi hráli jen samý smuteční pochody, všude se to hemžilo estébákama a dokonce byly zavřený hospody. Když měl pohřeb Černěnko, vzpomínám, že jsme se Žílou kalili na Valdeku na jeho počest černý Krušovice, v poledne akorát na minutu zastavily tramvaje, houkla siréna, my si přiťukli a bylo po slávě.
Veselý počteníčko. Jak tak čtu, zatím popelář ve vysněných povoláních jasně vede. Jenom neznám ve svém okolí nikoho, koho by na tento prestižní post přijali.
* |
16.02.2004 08:40
Humble
|
Černé smuteční pivo :o)))))
Brežněv jim tenkrát tuším i s rakví nějak vyklouzl a spadl, v přímém přenosu to bylo, pak už to vystříhli... |
16.02.2004 08:46
pavson
|
Zas tak originální jsme nebyli, samozřejmě, že jsme se inspirovali Švejkem, ale odvážní, to jsme byli, zvlášť po osmnácti kouscích, to jsme potom pod rouškou tmy i strhávali ruský vlajky. |
16.02.2004 09:01
Humble
|
...jednu třímetrovou mám doma :o) |
16.02.2004 09:05
Hester
|
trpaslíček s kladívečkem :-))) * |
16.02.2004 09:06
Hester
|
o těch pohřbech se říkalo, že je to novej ruskej seriál - co rok, to jeden díl :-) |
16.02.2004 10:02
pavson
|
Humble napsal(a): ...jednu třímetrovou mám doma :o) |
16.02.2004 10:09
Humble
|
Hester: Škoda, že byl jenom třídílnej. Mohla být větší sranda :o)
Pavson: A já furt co takový ty existence v popelnicích hledaj... |
16.02.2004 10:25
pavson
|
Humble napsal(a): Hester: Škoda, že byl jenom třídílnej. Mohla být větší sranda :o)
|
16.02.2004 10:28
Humble
|
Změnili holt požadavky na kandidáty do funkce nejvyšší. Do Gorbiho to bylo:
1) věk přes 70
2) schopnost přejít Rudé náměstí
3) zrak schopný rozlišit dvě barvy - červenou a hnědou - to aby poznal, jestli je raněnej nebo posranej |
16.02.2004 12:46
Albireo
|
To vajíčko byl geniální podraz!
Monty, až Ti to vyjde knižně, prosím předem o autogram.
Humble: Já jsem slyšel ty kvalifikační požedavky trochu jinak:
a) 2 roky vzdělání,
b) 70 let praxe.
Vzdělání lze prominout, pokud je praxe dvojnásobná.
Albi**Reo |
16.02.2004 12:47
Albireo
|
avi |
16.02.2004 17:02
fungus2
|
Opět dobrééé. TIP |
16.02.2004 19:12
Magnolia22
|
zase super.T |
16.02.2004 21:24
Monty
|
Igore, mohla, ale počánaje příštím dílem na tom budu muset dělat drobné úpravy, takže buďto teď do dnešního dílu a zbytek později, nebo později celé. :o) |
17.02.2004 18:22
Johanka
|
:)))*** |
18.02.2004 09:34
 Yfča
|
:o))* |
18.02.2004 15:04
Pavla
|
:D |
18.02.2004 22:01
Marthin
|
Jsem to odhalil, tady nejde o údy, ale o paměti..začínáš trochu brzo, ni?:-) |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|