| Dílo #3409 |
|---|
| Autor: | Monty |
| Datum publikace: | 13.02.2004 09:37 |
| Počet návštěv: | 1190 |
| Počet názorů: | 14 |
| Hodnocení: | 13 |
| Kouzlo údů XIII. |
|---|
Kapitola VI. - třetí část
V našem domě bydlela kromě jiných nájemníků také paní Klimková, povoláním kadeřnice; přes nějaké jiné sousedy se s ní spřátelila moje matka a ta dobrá duše jí nabídla zdarma úpravu vlasů. Pro přesné pochopení následujícího je třeba si uvědomit, že v osmdesátých letech byla nejmódnějším hlavovým výstřelkem trvalá na ovčí způsob. Matka jednoho dne zatoužila ozdobit svou leb kadeřemi a´la květák a rozhodla se požádat kadeřnici Klimkovou o sousedskou výpomoc. Nevím, proč mne tehdy vzala ke Klimkům s sebou, ale jisté je, že po matčině zkadeření ještě zbylo trochu té smradlavé vodičky, která se používala na zhotovení trvalých vln - a šetrné socialistické ženy ji evidentně nechtěly jen tak zbůhdarma spláchnout do záchoda.
„Co kdybychom ti, Janičko, taky udělali trvalou?“ otázala se mne sladce paní Klimková a v jejích zorničkách se objevil ďábelský lesk.
Váhala jsem. Letmo jsem prohlédla nějaké kadeřnické časopisy, které se válely na stolku a obrázky v nich mne zrovna nepřesvědčily. Ženy s trvalou vypadaly v horším případě jako bedlingtonští teriéři, v lepším jako francouzští pudlíci s výstavním sestřihem.
„Udělala bych ti jen slaboučkou,“ dorážela kadeřnice. „Jen takový jemný vlnky.“
Proti jemným vlnkám jsem vcelku neměla námitek a moje dříve tak pevné přesvědčení bylo mírně nahlodané. A pak mne napadla ta tragická idea.
„Tak jo,“ souhlasila jsem. „Ale přinesu vám obrázek, jak by to asi mělo vypadat.“
Odběhla jsem domů pro starý výtisk Bravíčka, jehož titulní stránce vévodil Joey Tempest, zpěvák švédské skupiny Europe (tehdy velmi, velmi populární). Joey měl bujnou vlnitou hřívu, která se mi vždycky líbila.
„Takhle to chci,“ píchla jsem prstem do stránky.
Paní Klimková si podrobně prohlédla obrázek a pak, stejně sladce jako prve, zašveholila:
„Ale to bychom museli vlásky trochu sestříhat... takhle po stranách...“
Trhla jsem sebou, protože o stříhání nepadlo původně ani slovo.
„Ne, stříhat ne,“ zaprotestovala jsem chabě. Podívala jsem se krátce na paní Klimkovou a dlouze na obrázek Joeyho Tempesta. Zdálo se mi, že má prostě jen natočené vlasy, kterých se před aktem kadeření žádné nůžky nedotkly, ale kadeřnice mi mile vysvětlila, že se mýlím, protože ona to jako odborník musí poznat.
Bohužel jsem si včas neuvědomila základní fakt - totiž ten, že Joeyho Tempesta nikdy nedostal do rukou žádný český kadeřník.
Kývla jsem, byť s těžkým srdcem, i na to ostříhání.
Po prvních několika šmiknutích mi bylo jasné, jak kardinální to byla chyba. To, co jsem viděla v zrcadle po skončení procedury, nevypadalo ani vzdáleně jako hlava Joeyho Tempesta ze skupiny Europe. Vypadalo to přesně jako současný účes Jaromíra Jágra; v té době byl ovšem Jaromír Jágr dalek světové slávy a tak nebylo k čemu přirovnávat.
Bylo mi do breku, ale paní Klimková mne téměř mateřsky konejšila tím, že teď to ještě nevypadá, ale až na tom bude trvalá, tak budu koukat.
Koukala jsem. Po odstranění natáček a vysušení vlasů jsem na několik minut ztratila řeč - ale více by mne potěšilo, kdybych ztratila zrak. Od uší dolů jsem vypadala jako Marie Kabrhelová a od uší nahoru jako titulní postava z večerníčku „Pohádky ovčí babičky“.
Přemýšlela jsem, jak sprovodit kadeřnici Klimkovou co nejbolestivějším způsobem ze světa vezdejšího.
Naštěstí byly zrovna prázdniny, takže jsem se nemusela vydat všanc posměchu spolužáků. Svérázného výtvoru šílené kadeřnice jsem se ale chtěla zbavit stůj co stůj. Pokusila jsem se tedy máčet hlavu ve všem možném včetně leštěnky na nábytek, ale kudrlinky držely jak helvítská víra.
Rozhodla jsem se, že budu vycházet jen minimálně a zásadně až po setmění. Osud mi však takové štěstí nedopřál. Za pár dnů totiž přijela pouť a nejít na pouť jsem přece jen nevydržela. Ne že by mne tak lákal dům hrůzy nebo „létající labutě a draci“, ale kolotočáři vždycky ke svým produkcím pouštěli zápaďáckou muziku a tu jsem rozhodně chtěla slyšet.
Poté, co jsem se objevila na pouti, věděli už o mé radikální proměně všichni. Kupodivu se při pohledu na mou hlavu nikdo nepozvracel a našli se i tací, kteří se mi snažili namluvit, že mi to sluší. Nevěřila jsem jim. Vypadala jsem přinejmenším jako svoje vlastní matka a už to bylo strašné.
Den dva nato mne kolem poledního babička požádala, abych jí doběhla do obchodu pro strouhanku a pro mléko. Vyhověla jsem jí, bylo to coby kamenem a cesta se mi zdála poměrně bezpečná.
V místní samoobsluze, kterou bolševici pokřtili podle největšího průmyslového podniku ve městě „Zlatá svíčka“ (v tom podniku se nevyráběly kostelní, nýbrž zapalovací svíčky; ostatně o mé prázdninové brigádě zde již byla řeč), jsem dle plánu zakoupila sáček polotučného mléka a strouhanku a manévrovala s vozíkem k místu, kde jsem si předtím odložila nákupní tašku.
Cestu mi nečekaně zastoupil Zdeněk Čech. Znala jsem ho, byť jen z doslechu. Byl asi o rok nebo o dva starší než já a chodil do hokejové třídy, jejíž žáci způsobili svého čas tolik rozruchu v křehkých srdcích mých spolužaček. Tvářila jsem se, že ho vůbec nevidím, přemístila obě potraviny do tašky a pevným krokem vyšla ze dveří samoobsluhy.
Zdeněk Čech, řečený Čenda, se ovšem nehodlal tvářit, že mne nevidí, a následoval mne jako agent StB až ke schodišti, kde na mne vybafl:
„Ahoj, nešla bys se mnou dneska večer do kina?“
„To má bejt jako sranda?“
Nikdy mne nikdo do kina nepozval. Bylo mi třináct, i když jsem díky ovčímu sestřihu vypadala na třiatřicet, o své přitažlivosti jsem neměla sebemenší iluze a Čenda byl vyhlášený frajer, po nemž toužila celá hejna pubertálních děvčat.
„Ne, fakt,“ dušoval se Čenda. „Kámoš sehnal lístky na šestou.“
„A na co bysme jako měli jít?“ vyzvídala jsem a pohazovala nákupní taškou ze strany na stranu.
„Na Čelisti,“ upřesnil, zjevně hrd na to, že se mu podařilo zajistit vstupenky na tak žádané představení.
„Na Čelisti bych docela šla,“ hrála jsem drsňačku, i když mi bylo celkově trochu mdlo. Ne snad, že by mne okouzlil jeho šarm, ale stále jsem v celé akci tušila nějakou čertovinu. „Tak kde se sejdem?“ naléhal Čenda.
„Počkej na mě po pátý před barákem,“ zkoušela jsem ho. Měla jsem pochopitelně na mysli náš barák, zajímalo mne, jestli si o mě zjišťoval nějaké reference, nebo vaří z vody.
Kývl, což mne skutečně překvapilo.
„Budu tam,“ dodal ještě a zmizel.
Po příchodu domů jsem babičce odevzdala mléko a strouhanku a sama pro sebe uspořádala vnitřní statistický výzkum na téma „Jak moc je pravděpodobné, že dnes večer uvidím film Čelisti?“ Moc jsem na sebe nesázela.
Krátce po páté mne letmý pohled z okna ve druhém patře přesvědčil o tom, že všechny statistiky a pravděpodobnosti, vycházející z empirických poznatků, stojí leda tak za starou belu. Na lavičce před domem se rozvaloval Čenda a občas pátravě pohlédl směrem k našemu oknu.
„Hele, babi,“ začala jsem nenápadně. „Já teď půjdu s jedním klukem do kina.“
„S jakýmpa klukem?“ zajímala se babička.
„Nó s takovým jedním, von už na mě čeká před barákem.“
Babička přešla k oknu, odhrnula záclonu, chvíli mlčky pohlížela ven a pak se otočila směrem ke mě se slovy:
„Nikam nepudeš.“
„A to jako proč?“
„S tamtím klukem, co čeká venku, nikam nepůjdeš,“ upřesnila babička.
„Prosím tě, vždyť ho vůbec neznáš, co se ti na něm nelíbí?“
„Kdybys šla s klukem od vás ze třídy, ale tuto je nějakej starší mládenec,“ dostalo se mi vysvětlení.
„Starší nebo mladší, je mu myslím patnáct a chci s ním jít jenom do kina,“ oponovala jsem.
Samozřejmě jsem věděla, že do kina půjdu tak jako tak. Babička mi nikdy nic nezakazovala, pouze udílela dobré rady, z nichž většina se nedala aplikovat v praxi - existují prostě věci, k nimž mne nelze donutit ani za použití násilí. Jsou to především:
a) nošení rukavic, když je chladno
b) nošení čepice, když je chladno
c) spaní v čemkoli, co má gumu v pase
d) konzumace dršťkové polévky, syrové cibule a červené řepy
e) zapínání bundy nebo kabátu, když je chladno
Na návštěvu kina se Zdeňkem Čechem se sice nevztahoval ani jeden z výše uvedených bodů, ale já se odjakživa řídila svým vlastním rozumem a na rady druhých jsem moc nedala. Babička vždycky byla moudrá žena, ale její názory na vztahy mezi mládeží se formovaly ve třicátých letech dvacátého století, a byly tudíž značně neprogresívní.
Cestou do kina jsem plácala nějaké nesmysly; nevěděla jsem, co dělat jiného. Zdeněk Čech se mi nijak zvlášť nelíbil, na modrooké blonďáky jsem si nepotrpěla, ale na druhé straně jsem chápala, že mi tento zážitek bude mnoho vrstevnic závidět. Čenda také něco plácal, a tak nám cesta příjemně uběhla.
Film Čelisti jen lehce nesplnil mé očekávání, a to zejména proto, že v závěrečných minutách filmu se papundeklový model obřího dravce poněkud zkrabatil. Měla jsem však možnost seznámit se blíže i s čelistmi Zdeňka Čecha, který se mne po skončení produkce pokusil vášnivě líbat za autobusovou zastávkou. Nebyla jsem z toho nijak zvlášť odvázaná, protože milý hoch v zápalu chtíče kousal skoro tak jako filmová paryba.
Vztah mezi Čendou a mnou skončil dříve, než mohl začít. Ještě několikrát jsme se sešli, jednou se neúspěšně pokusil vystřelit mi na střelnici růži a mnohokrát úspěšně kousal, ale nakonec to celé vyznělo do ztracena. Čenda se údajně nechal slyšet, že moc kecám; je to docela dobře možné, nevěděla jsem, co jiného mám během schůzek provádět.
Když nad tím tak přemýšlím, byla jsem s chlapcem v kině jen několikrát - tuším že šestkrát. Pokaždé se jednalo o jiného chlapce, a za skutečné „pozvání do kina“ se dají považovat pouze čtyři z těchto schůzek. Dvě zbylé návštěvy v kulturním svatostánku se již uskutečnily s hochy, které jsem znala z dřívějška.
Druhým hochem, který mne pozval do kina, byl metalák Martin, ale o něm ještě bude řeč. Třetím pak byl nějaký Zbyněk, kterého jsem poznala na maturitním plese průmyslovky; pozval mne na Robocopa II., což je jeden z nejblbějších filmů, které jsem vůbec kdy shlédla. Usoudila jsem, že člověk s tak pokleslým vkusem nebude tím pravým partnerem pro život a na další pokusy o setkání jsem nereflektovala.
Krátkým dobrodružstvím s Čendou moje akcie mezi spolužačkami mírně vzrostly, ale pokud šlo o výhledy do budoucna, chození s chlapcem se mi rozhodně nezalíbilo natolik, abych byla po zbytek školní docházky frustrovaná svou párovou izolací. |
|
| Názory čtenářů |
13.02.2004 12:10
 Bohdan
|
Jakmile si tě přečtu, hned je pátek veselejší. :-))* |
13.02.2004 14:27
pavson
|
byl to ten samý hokejista, jehož minifoto jsi získala onehdá tím rozstříháním nebo ne, jsem línej to v minulých dílech hledat.
* |
13.02.2004 15:10
 josefk
|
jo, akcie... :-))) |
13.02.2004 15:34
 Humble
|
super :o)***** |
13.02.2004 16:59
Reni
|
:-) |
13.02.2004 17:26
fungus2
|
Opět zdařilé!! TIP |
13.02.2004 19:11
Monty
|
Ne, nebyl to ten samý hokejista. :o) Byl to jiný hokejista. :o) |
13.02.2004 20:06
 Wopi
|
:) |
14.02.2004 10:04
pavson
|
Monty napsal(a): Ne, nebyl to ten samý hokejista. :o) Byl to jiný hokejista. :o) |
14.02.2004 23:42
Kolben
|
Moty, nezklamalas.
Bohušel jsem chytil ňákýho ....koka a tak se z Kovářský stal pouze sen.(Tímto se omlouvám za neúčast)....T |
15.02.2004 11:13
Cekanka_ucekana
|
Jojo, u kadeřnice Gerty jsem vždycky plakala, toužila jsem po dlouhých vlasech, který mi mí dospělí odpírali, protože prej když mám takový hřebíky, tak to nejde. Tak jsem chtěla aspoň ofinu, ale prej mám zase nízký čelo, tak ofina taky nejde. A tak jsem nosila chlapecký sestřihy a sponku. Jééééééééééžiši, jak jsem to mohla přežít????? |
16.02.2004 15:55
 Danny
|
:-)* |
18.02.2004 16:04
Pavla
|
tvému literrárnímu umu se hluboce klaním  |
23.02.2004 16:13
 Yfča
|
:o)* |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|