Poštovní dodávka jela ulicí, po jejíž obou stranách byla zaparkovaná vozidla.
„Hele, zahraješ si na výsadkáře,“ řekl Michal za volantem.
„Co!?“ vyhrkl překvapeně Karel.
„Není tady místo k parkování. A za náma jede tramvaj. Já ti u toho vchodu zastavím a ty rychle vytáhneš ten balík. Sejdeme se pak na konci ulice. Ta firma si ten balík určitě vezme,“ pronesl Michal.
„To teda doufám,“ řekl a vystoupil. Poté hned otevřel boční dveře dodávky, přičemž z nitra úložního prostoru vypadlo několik zásilek a jedna těžší mu dopadla na nohu.
„Jaúúú!“ vyhrkl a shýbl se k zemi a zároveň mu na hlavu spadl další balík, načež se on ocitl na zemi.
„Co tam děláš?!“ ozval se Michal.
„Vypadly balíky!“ vysoukal ze sebe naštvaně a rychle dával zásilky zpět do dodávky. Poté oběma rukama uchopil velký a podlouhlý balík. Ten zdárně dostal ven, aby zároveň uviděl, jak ze zadu k dodávce přijela za cinkání tramvaj.
„Tak se nezblázni!“ vyhrkl směrem k řidiči tramvaje, načež pak podlouhlou zásilku postavil vedle zaparkovaného automobilu, jehož dveře byly pootevřené. Současně zatáhl dveře dodávky, a ta se hned rozjela.
„Zbláznil jste se!“ ozval se výkřik od muže, který seděl ve vozidle a na sobě měl spadlou zásilku.
„Já se vomlouvám,!“ vyhrkl a hned vyndal balík z automobilu.
„Praštil jste mě do nosu!“ vykřikl sedící muž za volantem a držel se za nos.
„To ten balík!“ mínil Karel, aby poté postřehl, jak kácející se zásilka dopadla na kolem projíždějícího cyklistu. Než stačil rukama balík zachytit, tak ten na kole se výkřiku rozplácl na ulici.
„Co blbnete!“ rozkřikl se mladík ležící na kolejích.
„To nebylo schválně!“ soukal ze sebe. Hned se sklonil k nadávajícímu cyklistovi a pomáhal mu vstát. Ve stejný okamžik z vozidla vylézal stále naštvaný muž, ale nestabilně kolmo stojící balík ho opět zasáhl. A díky jeho velké váze byl sražen a ocitl se v sedě v kaluži. Z jeho úst se okamžitě jako kulometná palba vychrlila záplava nepublikovatelných výrazů. O vteřinu později slyšel Karel ze dvou stran tolik nadávek najednou, že si připadal jako v nadávkové palbě. Vše vzápětí ukončil cinkot tramvaje. Karel rychle dotáhl zásilku na chodník a poté i s ní došel ke dveřím domu. Muž od auta na něho ještě něco křičel, ale zmlkl v tu chvíli, když k němu došla dvojice policistů. A těm se nelíbilo, že jeho poznávací značka není stejná jako ta na značce pro invalidy.
„Zasra..zkur..balík!“ soukal ze sebe, přičemž jej opřel o dveře. Současně se zadíval na zvonky. Než stačil stisknout, na němž bylo napsané jméno té firmy, pro niž měl zásilku, tak se náhle otevřely dveře.  Rukama nestihl balík zachytit a přes jeho horní část uviděl vyděšený obličej starší paní. Vzápětí se rozlehl chodbou její výkřik, načež balík dopadl na ní. Karel udělal prudký pohyb dopředu a snažil se zásilku z ní odstranit To se mu podařilo, ale přitom ztratil rovnováhu, což mělo za následek pád. O chvíli později ležel na vyděšeně a rozkřičené ženě.
„Slezte ze mě!“ ječela na něho a on prudce vstal a koktavě se omlouval.
„Co vás to napadlo dát tak velkej balík ke dveřím!“ vmetla mu do tváře. A on díky jejímu prskání by uvítal v tu chvíli na svém obličeji nějakou masku.
„Já se vám vomlouvám. To mě moc mrzí,“ říkal jí.
„To to na tý poště musí pěkně vypadat, jestli jsou tam takový jako jste vy! Styďte se!“ pronesla naštvaně a odešla na ulici.
„Kolik lidí proboha ještě tenhle balík povalí?“ zeptal se sám sebe Karel a vztekle táhl zásilku chodbou k výtahu.

                            KONEC PRVNÍ ČÁSTI