Dílo #3376
Autor:Monty
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:12.02.2004 00:01
Počet návštěv:1479
Počet názorů:34
Hodnocení:11

Kouzlo údů XII.
Kapitola VI. - druhá část

V dobách, kdy se mé spolužačky začaly živě zajímat o chození s chlapci, preferovala jsem diametrálně odlišnou zábavu, kterou tvořilo především vymýšlení poťouchlých vtípků s mírně abstraktním obsahem.
Klasické telefonování lidem s komickými jmény byl slibný, byť trochu otřepaný začátek. Zatímco dnes se školní mládež v soukromí baví aplikací drog, nám stačil telefonní seznam a noviny s inzertní přílohou. Jakmile se někdo jmenoval Hňup, Švestka nebo Kaše, měl to spočítané. Jeden z milých telefonických vtípků byl například hovor s paní Mickovou - „Haló, je doma Jindřich Micka?“ „Kdo volá?“ „Tady Mourek.“ Některé favority jsme otravovali častěji, tuším že to byl pan Zahrádka (nebo Švestka?), jemuž jsme se nejprve představili jako červi, a postupně se naše vazby utužily natolik, že jsme se od cizopasné problematiky posunuli i k mírně osobním hovorům. Pan Zahrádka byl očividně nějaký mlaďas, kterého naše žertíky docela bavily a možná se na ně těšil stejně jako my.
Sekretářku Rybářského svazu jsme oproti tomu nebavili vůbec. Po našem prvním hovoru, kdy jsem se vcelku zdvořile otázala, jestli už někdy viděla žraloka, zavěsila sluchátko - podruhé, když jsem ji pozvala do kina na Čelisti, už byla vyloženě nepříjemná a poslala mne někam. Lidé obecně nebyli příliš nadšení mým třeskutým humorem. Na otázku „Umí gorila lyžovat?“, kterou jsem položila asi deseti telefonistům, neodpověděl ani jeden a co horšího, ani jeden se tomu nezasmál. Ta paní, které jsem se ozvala na inzerát „Koupím krejčovskou pannu“ („Haló... já volám na váš inzerát v Jihočeské Pravdě. Měla bych pro vás tu krejčovskou, ale bohužel to už není panna.“) na mne dokonce chtěla zavolat policajty.
Usoudila jsem, že dospělí ještě mé vtipnosti nedorostli a soustředila jsem se na své vrstevníky. Kromě Machi, která byla pro každou špatnost, jsem ale nenašla kýženou odezvu ani tam. Spolužačky holdovaly spíše prohlížení tři roky starého katalogu od Neckermanna, hovorům o kosmetice, o zamazávání uhrů Dermacolem a o schůzkách s chlapci, které povětšinou - na rozdíl od uhrů - neměly, ale toužily je mít.
Jedním z mála úspěchů byl žert s dárečkem. Dlela jsem zrovna na návštěvě u Jany Mitošinkové, řečené Mitoška, když náhle zazvonila sousedka a předávala jí balík od příbuzných z vesnice, který u ní zanechala poštovní doručovatelka. Mitoška lačně rozbalila zásilku, očekávajíc nějaký pamlsek, ale uvnitř se skrývala jen mrtvá husa a sušené švestky. Nejprve chtěla balík odložit, ale přemluvila jsem ji, že bude fakt legrační, když z husy odřežeme krk a dáme ho Šárce, s níž jsme se krátce předtím rozkmotřily, jako dáreček na usmířenou. Uříznout mrtvé huse krk nebyla žádná sranda, ale nakonec byl upižlán bez sebemenšího povrchového zranění. Součást husí anatomie jsme společně s několika sušenými švestkami zabalily do pěkného balícího papíru, převázaly mašličkou, a na druhý den odevzdaly Šárce s kajícnými obličeji a pokornou omluvou.
Šárce to očividně zalichotilo. Usedla do lavice a dychtivě strhla z balíčku mašličku a propracovávala se dovnitř. Když husí krk vyplynul na světlo Boží, naskočily jí na jejím vlastním krku rudé skrvny, vzala husí tělesné reziduum, mrštila jím po nás a pravila, že jsme neskutečně blbé krávy. Jak na to reagovala Mitoška si již nevybavuji, ale já se začala smíchy svíjet v křečích. Sušené švestky Šárka nikam neodhodila, pravděpodobně si jich ani nevšimla, takže je nakonec snědla Krupi, která žila v rodinném domku se zahrádkou a na podobné laskominy byla zvyklá.
Můj humor byl vždy velmi specifický a dokázal rozdráždit lidi až na samý pokraj fyzického napadení (v případě mé matky dokonce až za něj). Oblíbeným způsobem průtokové frustrace bylo, když jsem z jediné slovní narážky nebo nejapné poznámky dokázala rozpříst nekonečný hovor na dané téma, plný zjevných absurdit a jinotajů, kterým nemohl nikdo kromě mne rozumět. Deptala jsem své oběti s kamennou tváří a smát jsem se začala teprve tehdy, kdy dostaly hysterický záchvat a s nadávkami na rtech se chápaly předmětů, jež jsou s to zapříčinit vážnou újmu na zdraví.
Dovolím si poslední malou odbočku, po níž se opět navrátíme k tématu kouzla údů. V mé rodině se totiž traduje mimořádně zajímavá teorie o tom, kterak se ze mne stal naprosto nesnesitelný zábavní šílenec.
Bylo mi tehdy osm let a jisté základní známky pozdější bestiální vtipnosti jsem již projevovala. Onoho dne, od nějž se zmíněná teorie traduje, jsme po skončení výuky šly - Šárka a já - domů; dříve jsme bydlely ve stejném domě, ale krátce předtím se má čerstvě provdaná matka odstěhovala o pár bloků dále, nicméně babička v tomto domě žila i nadále. Pro neshody s matčiným manželem jsem u babičky trávila většinu času, to jen na okraj. Jako obvykle jsme otevřely dveře, vešly do chodby a přivolaly výtah. V ten moment se ovšem zpoza dveří do sklepa ozval příšerný smích, pravděpodobně vycházející z chechtacího pytlíku, což byl tehdy nejnovější výkřik socialistického plánovaného hospodářství. Šárka však měla na původ chechotu vlastní názor. Domnívala se, že je ve sklepě ukrytý lupič, možná dokonce i vrah. Bývala jako dítě chorobně přecitlivělá, na rozdíl ode mne; já byla vždycky flegmatický cynik.
Po přesunu do Šárčina domova propukla její dočasná psychóza naplno. Chvíli poslouchala s uchem přitisknutým ke vstupním dveřím a usoudila, že výtah jezdá nějak podezřele nahoru a dolů. Namítla jsem, že to je funkce výtahu vlastní, od něj nic jiného ani čekat nemůže a osobně bych shledávala podivnějším, kdyby se najednou vyprostil z klece a začal poletovat po podlažích. Ale Šárka trvala na svém. Otevřela kuchyňskou linku a začala vytahovat různé náčiní - nůžky na porcování kuřat, sekáček, nějakou vidlici na grilování a paličku na maso. Nechápala jsem, k čemu je dobré chodit po bytě se sekáčkem; Šárka mi však vysvětlila, že je to pouze nutná obrana proti útočníkovi.
„Proti jakýmu útočníkovi?“ zeptala jsem se poťouchle. „I kdybych připustila, že ve sklepě byl nějaký zloděj a požíral tam vaše kompoty, jak by se asi dostal dovnitř? Copak vy dáváte zlodějům klíče?“
Šárka naprosto nepochopila mou nadsázku, ale případný vstup kriminálního živla do předsíně nijak blíž neobjasnila. S paličkou a sekáčkem se ukryla v koupelně za pračkou a čekala. Těžko říct na co.
Vzala jsem tedy nůžky na kuřata a grilovací vidlici a neochotně jsem se přidala ke hře na přepadení. Šárka, v obličeji nikoli nepodobná produktům řípecké tavírny sýrů, nervózně potřásala sekáčkem a náhle zoufale vyjekla:
„Moje sestra! Moje sestra půjde ze školy, ona nic netuší! Může se jí něco stát!“
„Jistě, může zakopnout,“ řekla jsem mírně sarkasticky. „Nebo může ztratit učebnici dějepisu.“
„Ty jsi tak blbá,“ procedila Šárka mezi zuby a její sýrový výraz se oživil rudými skrvnami nad kořenem nosu a na bradě.
„Nevím, kdo z nás dvou je tu blbej,“ odtušila jsem a odložila grilovací vidlici. „To si jako myslíš, že na ní ze sklepa vyskočí nějakej úchyl a ukousne jí hlavu?“
„Neser mě,“ vydralo se Šárce ze staženého hrdélka a v očích se jí zlověstně zablýsklo. Jenže mě přestala konspirace za pračkou definitivně bavit a rozhodla jsem se, že ji srát budu.
„A až sežere tvojí sestru, nesmíš zapomenout na to, že taky někdy půjde z práce tvoje maminka. Tatínek taky, jistě, ale to je voják, ten by si v ošemetné situaci poradil, ale maminka? Bezbranná žena, jejíž jedinou obranou je síťovka s nákupem? Myslíš, že by dokázala umlátit vraha kostkou másla?“
Fantazie jsem měla vždycky na rozdávání.
„Já tě varovala,“ zasípěla Šárka, pozdvihla ruku s paličkou a prudce mne udeřila do temene.
Když zmizely všechny hvězdičky, které mi několik vteřin rozverně dováděly před očima, vrhla jsem na Šárku velmi zlý pohled a upozornila jsem ji, že to přehnala. Poté jsem zajela prsty do vlasů, abych se na citlivém místě podrbala, ale k mému - i Šárčinu - zděšení jsem z vlasového porostu vytáhla ruku notně zkrvavenou. Ona je hlavička hojně protkána všelijakými kapilárami, tudíž i relativně malé zranění značně krvácí, ale to jsme tehdy ještě nevěděly. Šárka, která očekávala následný výhřez mozku, se téměř zhroutila a mě se začalo dělat trochu blbě.
„Jdu k babičce,“ rozhodla jsem se nakonec.
„Ne!“ Šárka, vědouc, že moje babička nejde pro silné slovo nikdy zvlášť daleko, padla v hrůze na kolena. „Nechoď k babičce, ta by mě vyhodila z baráku!“
Ačkoli mi bylo jasné, že by ji moje babička z baráku nevyhodila, ani to nebylo v její pravomoci, nechala jsem se ukecat a nikam nešla. Zvlášť když se Šárce podařilo najít doma lahvičku s Alpou Francovkou.
Celý incident skončil fackou, kterou Šárce uštědřila vlastní matka (není mi sice jasné proč, ale přiznaly jsme se ke všemu) a konstatováním: „Vás nechat samotný doma, tak se snad pobodáte nožema.“
Paní Mikulová jistě netušila, jak blízko byla k pravdě. V několika prvních vteřinách bezprostředně po paličkovém útoku jsem skutečně měla chuť vrazit Šárce nůžky na porcování kuřat do jater.
Od té doby jsem prý - alespoň podle babiččiny verze - magor, zatímco předtím, než se má hlava setkala s kuchyňským náčiním, jsem byla rozumné a chytré děvčátko.
Nikdy jsem nebyla rozumné děvčátko, alespoň ne v tom smyslu, v němž to obvykle chápou dospělí, ale asi jsem si to nachávala pro sebe. Ale kdo ví, třeba na tom něco bude. Snad někdy vědci přesně určí, kde je přesně v mozku umístěné vtipnostní centrum. Až se mí dnové naplní, odkážu jim svou lebku ke zkoumání.
Vraťme se zpět k pubescentním touhám po milostných schůzkách. Bylo mi třináct, čtrnáct let, a jediný muž, kterého jsem kdy milovala, byť platonicky, byl rockový zpěvák Ozzy Osbourne. Nepočítám krátké období v pozdním dětství, kdy se mi líbil Michal David - s jeho osobou jsem si tehdy nespojovala nic tělesného; kdyby si mně chtěl vzít za manželku, asi bych neřekla ne, ale bylo mi devět a podobně bizarními úvahami jsem se nezabývala. S Ozzym to bylo jiné. Ozzy se mi líbil jako chlap, především proto, že na fotografiích, které jsem měla k dispozici, se vždycky tvářil jako šílenec. Bylo mi jasné, že nikdo jiný než šílenec by o mne nestál. Kvůli Ozzymu jsem se dokonce začala tajně učit anglicky, abychom si případně měli o čem povídat. Spolužačka mi jednou přinesla adresu, na níž měla údajně sídlit hudební firma, která Ozzyho zastupuje. Už nevím, co za to chtěla, zřejmě plakát Pet Shop Boys, vyhraný na nějaké dětské diskotéce, ale já byla ochotna dát cokoli. Adresa byla nejspíš falešná - dost pochybuji o tom, že v roce 1988 sídlila nějaká produkční společnost na Soho Square, London; jenže London byl pro nás, totalitní mládež, vzdálenou a nedostupnou hvězdou, kde se žije dekadentně, pije ginfizz a nikdo nenosí tesilky.
Rozhodla jsem se napsat Ozzymu přání ke čtyřicátým narozeninám. Bylo to poměrně riskantní. Poštovní úřednice nemohla tušit, kdo je to Ozzy Osbourne, a posílat za bolševika dopisy do devizového zahraničí bylo krajně podezřelé, leč já se nebála ničeho. Koupila jsem v trafice nějaké narozeninové přání a svou primitivní angličtinou do něj vepsala:

„Dear Ozzy! Best wishes to your birthday. I´m girl from Czechoslovakia and I very love your music and you. I want to see your concert on my own eyes, but unfortunatelly I live in terrible socialismus. Yours sincerelly... Jana M.“

Napsala bych toho i víc, ale moje anglická slovní zásoba nebyla nejbohatší. Kromě toho mi bylo jasné, že Ozzy nemůže mít žádnou konkrétní představu o „terrible“ socialismu a možná ani o Československu. Dopis jsem odeslala jako expres a několik týdnů se v myšlenkách zaobírala tím, co si asi bude Ozzy myslet, pokud ho kdy dostane do rukou. Usoudila jsem, že by jeho představy oscilovaly někde mezi slaměnou chýší, láptěmi a lidmi, zapřaženými do volského potahu a raději jsem na to myslet přestala.
Ozzy přáníčko ode mne s největší pravděpodobností nikdy nedostal, ale mé úvahy se ubíraly správným směrem. Když jsem o mnoho let později vypravovala svým zahraničním známým o reálném socialismu, dílem se smáli jako blázni a dílem si klepali na čelo, jací jsme to byli blbci.
Nemohla jsem počítat s tím, že by mne Ozzy potkal na plovárně a pozval na zmrzlinu; o jiné muže jsem nestála a domnívala jsem se, že by ani oni nestáli o mne.
Jak málo stačilo k tomu, abych byla vyvedena ze svého omylu!

Názory čtenářů
13.02.2004 08:18
Humble
Já tyhle telefonní fórky moc nemusím, nicméně nemohu nevzpomenout na jeden trojský: Na nějakém mejdanu došlo v poměrně pokročilou hodinu ke sporu a sázce, jsou-li lachtani schopni přesunovat se po souči či nikoli. Společnost se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory a řešení bylo v nedohlednu. Tu někoho napadlo situaci vyřešit telefonem do zoo: "Dobrý den, utekli vám lachtani, mám je tady na zahradě, můžete si pro ně přijet?" Odpověď ve stylu "To je pěkná kravina" sázku a spor vyřešila.
15.02.2004 11:09
Cekanka_ucekana
taky jsme telefonovali. Panu Lopatkovi jsme se představovali jako pan Smetáček, dokonce si pamatuju, že jsem našla v seznamu pana SMRT a ten byl pak mým favoritem číslo jedna, asi jsem vždycky tíhla k temnotám :-)))
A zamilovanej dopis jsem jednou napsala Vladimíru Jaščenkovi - pro mladý: to byl sovětskej rekordman ve skoku vysokém, světovej rekord držel hodně dlouho a skákal strédlem! :-) Rusky jsem uměla vcelku slušně a ještě slušnějc jsem umprovizovala :-)))))
15.02.2004 11:26
Wopi
No, my jsme jednou z večírku telefonovali různým lidem jménem Rada, aby nám poradili, jak se inteligentně bavit. A já zrovna přišel na řadu, když jsme prstem najeli na soudruha Radu, primátora Plzně. :)
15.02.2004 11:26
Cekanka_ucekana
A ty ses panu Radovi představil???
15.02.2004 11:27
Wopi
Ne. Ale vyslechl jsem si přednášku o socialistickém způsobu života a zatímco jsem trapně koktal, ostatní se svíjeli smíchy.
15.02.2004 11:30
Cekanka_ucekana
A tys byl tak slušně a socialisticky vychovanej, žes panu primátorovi nesek s telefonem ani když jsi byl anonymní! :-))))) Mimochodem, Plzeň byla tak pokroková, že měla za komančů primátora?????
15.02.2004 15:06
Vilda
Super! tip
15.02.2004 15:28
Wopi
Eh, byl to předseda MěNV. Zase jsem vás nenachytal.
15.02.2004 20:18
Albireo
Pokud vím, tak u 5 statutárních měst (tuším Praha, Bratislava, Brno, Ostrava a Plzeň) měli předsedové MěNV titul primátora.
15.02.2004 20:43
Wopi
No vida, úplně by mě spletli :).
15.02.2004 22:44
Cekanka_ucekana
no tak já už teda vůbec nevim, čí sem!
15.02.2004 22:58
Wopi
naše, literácká :)
15.02.2004 23:06
Cekanka_ucekana
jůůůůůůůůůůů, to je alekrásný, to by se mělo oslavit! :-)))))
15.02.2004 23:08
Wopi
tak jo, du pro kelta :)
15.02.2004 23:11
Cekanka_ucekana
jenže já Kelta nemám a je mi špatně z koly :-)))))
15.02.2004 23:14
Wopi
no vidíš, Tobě je špatně z koly, jiné je zase špatně s koly, zvláště, když jedou a hodně zatáčejí, to si pak musí brát prášek, aby neblila
15.02.2004 23:19
Cekanka_ucekana
Jojo, to jsem taky celá já, kynedril :-))))) nebo kinedryl????? :-)))))
15.02.2004 23:23
Wopi
dril kyne? ten vojenskej? já myslel, že už to tluměj
15.02.2004 23:28
Cekanka_ucekana
dežpa! Je to čim dál tim horší! .-)))))
23.02.2004 16:18
Yfča
:o)*
[ << ] [ < ]

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)