| Dílo #3357 |
|---|
| Autor: | Monty |
| Datum publikace: | 11.02.2004 10:33 |
| Počet návštěv: | 1174 |
| Počet názorů: | 13 |
| Hodnocení: | 14 |
| Kouzlo údů XI. |
|---|
Kapitola VI. - první část
JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI MILOSTNÉ DOSTAVENÍČKO
aneb
KDO NERANDÍ S NÁMI, RANDÍ PROTI NÁM
Zhruba od třinácti let věku bylo toužebným přáním každé dospívající dívky „chodit s klukem“.
Mým ani moc ne; zrcadlo jsme doma měli. Už v útlém dětství utrpělo mé sebevědomí, pokud jde o vizuální dojem, tři citelné a takřka smrtelné rány.
První mi uštědřila vlastní rodina. Ačkoli mé hry byly veskrze temné a končily špatně, v hloubi duše jsem se vždy cítila být komikem a tak jsem se pokoušela bavit své blízké povedenými dramatickými kousky. Jednou, mohlo mi být tak pět let, jsem si navlékla babiččin svetr, na hlavu uvázala šátek, do ruky vzala pradědečkovu hůlčičku a triumfálně se vbelhala do obývacího pokoje, kde se rodinní příslušníci právě dívali na Televizní noviny. Začala jsem změněným hlasem předvádět babičku; mé vycizelované vystoupení sestávalo z toho, že jsem se teatrálně chytila za ledví a konstatovala, že „mě zas bolí v kříži, budu muset jít k Fialovi a taky k ženskýmu“. Fiala byl babiččin ošetřující lékař, „ženský“ znamenalo gynekolog, což jsem tehdy samozřejmě ještě nevěděla. Všichni se mému výstupu zasmáli, ale po mém prohlášení, že budu herečkou, až vyrostu, se zasmáli útrpně a prohlásili, že herečky musí být hezké.
Naivní jsem nebyla nikdy. Toho večera jsem si dlouze prohlížela vlastní obličej v zrcadle v koupelně a musela jsem konstatovat, že ze mne žádná Olinka Schoberová nevyroste. Moje hlava byla odporně kulatá, oči nechutně zapadlé dovnitř, tváře naducané, úzké rty měly do smyslnosti daleko. Smířila jsem se s tím, že Julii ani Desdemonu nikdy hrát nebudu, ale komik jsem chtěla být pořád.
Druhá rána, která mé herecké ambice pohřbila již definitivně, přišla od vedoucích dramatického kroužku, který jsem o něco později začala navštěvovat. Už v první třídě základní školy mne hluboce urazila družinářka, jež mi v nějaké pokleslé odpolední hře přidělila roli čarodějnice, zatímco já chtěla být hodná chudá děvečka, co se stane princeznou. Dramatický kroužek tento lehce přitlučený hřebíček do mé duše zarazil až po hlavičku.
Zpočátku byly schůzky dramatického kroužku na hony vzdálené od nějakého nacvičování dramat. S počátkem školního roku se vedení pionýrského domu nepodařilo sehnat žádné vedoucí, a tak jsme všechna odpoledne trávili hrou na vraha. Pravda, o napětí v ní nebyla nikdy nouze, ale scénář se prakticky neměnil - všichni účastníci si vylosovali papírek, kdo měl na papírku napsáno „detektiv“, přiznal se a šel za dveře, kdo měl na papírku „vrah“, neřekl nic a nechal si to pro sebe. Po chvíli se v sále zhaslo, „vrah“ někoho chytil pod krkem, oběť zaúpěla, svezla se k zemi, světla se opět rozžehnula a do sálu vstoupil „detektiv“, jehož úkolem bylo odhalit vraha pomocí rafinovaných otázek a křížového výslechu všech podezřelých. Měla jsem tu hru ráda, zvlášť když jsem si vylosovala vraha, ale od dramatického kroužku jsem čekala přece jen něco jiného.
Situace se změnila až s nástupem definitivních vedoucích. Byli to dva vojáci základní služby, kteří měli s divadlem společné snad jen to, že se kdysi účastnili povinného školního představení „Kašpárek a Škrhola v říši pimprlat“. Chápala jsem je, za socialismu nebyla vojna taková pohodička jako dnes, a každá příležitost, jak se legálně ztratit z kasáren, byla vojáčkům dobrá. Měla jsem však s vojenskými vedoucími nemilé zkušenosti z dřívějška, a tak jsem na jejich snahy o vedení kroužku pohlížela s mírným despektem.
Myslím, že by bylo vhodné pojmout ony „nemilé zkušenosti“ poněkud obšírněji. Velmi úzce totiž souvisí s kouzlem údů, byť se netýkalo přímo mé osoby (na vojenském pionýrském táboře jsem byla až o pár let později), nicméně doplatila jsem na ně tak jako tak.
Ve třetí třídě jsme složili pionýrský slib, což obnášelo pravidelné středeční schůzky oddílu; odehrávaly se buďto ve třídě, kde jsme se bavili zneucťováním pionýrského zápisníku - můj byl obzvlášť vyvedený, velká škoda, že se nedochoval do dnešních dnů... všem schematicky pojatým pionýrům jsem přikreslovala prsy, genitálie a nože v zádech, cyklisty jsem měnila na uprchlé ruské trestance a na modýlky tanků přikreslovala hákové kříže - nebo v tělocvičně, kde jsme hráli vybíjenou. Naše oddílové vedoucí byly dvě sedmnáctileté holky, které práce s dětmi vůbec nebavila a potřebovaly si jen zlepšit studijní posudek. Jakmile však vedlejší třída dostala za pionýrské vedoucí dva záklaďáky, byl se schůzkami ve školní budově konec. Téměř každou středu jsme byli vyváděni na okraj města, kde jsme se vždy „náhodou“ setkali s oddílem vedlejší třídy. Poté nám naše slečny vedoucí řekly, že si máme hrát na hřišti (bylo strategicky umístěné hned vedle kostela a hřbitova) a vzápětí se začalo jejich chichotání ztrácet ve směru, kde končila hřbitovní zeď. Vojáci se nechichotali, ale jejich kroky, jak jsme si záhy povšimli, mířily neomylně do stejných míst.
Na hřišti nebylo příliš možností pro kulturní vyžití kromě rozbořeného pískoviště, na které jsme byli už velcí. A tak jsme si hráli svépomocí. Při jedné hře nás nemístně otravovala spolužačka Broňa, která se k nám chtěla přidat proti naší vůli, a tak jsem společně s Janou Mitošinkovou požádala naše chlapce, aby jí nějak vysvětlili, že není vítaným hostem. Hoši pojali celou záležitost z gruntu, popadli milou Broňu a hodili ji do vzrostlých kopřiv. Ječící Broňa, jakmile se vyhrabala z bylin, směrovala své toporné kroky za hřbitovní zeď, aby nás mohla zatepla prásknout. Za okamžik se zpoza zdi vyřítily naše zrůžovělé vedoucí, v běhu si zapínaly zipy u kalhot, a očividně rozrušené neplánovaným přerušením plodivého aktu sdělily Janě Mitošinkové a mě, že jsme s okamžitou platností vyloučeny z pionýra a zítra odevzdáme skupinové vedoucí své pionýrské šátky.
Bylo mi to úplně jedno. Namísto toho, abych se zhroutila v slzách a začala vedoucí odprošovat, jsem se těšila na dráhu psance a ještě téhož večera jsem zahodila do koše svou pionýrskou legitimaci. Když jsem se chystala zneuctít šátek smrkancem, vyrušila mne moje matka, která na rozdíl ode mne ideje dělnického boje ctila, a nad mým počínáním projevila značnou nespokojenost. Po několika fackách si vyžádala vysvětlení. Řekla jsem na rovinu, že už nejsem pionýr a že je mi to šumafuk. Sotva jsem domluvila, ztloukla mne jako psa a co horšího, vydala se do školy prosit, abych nemusela vracet ten blbý kus červeného silonu a mohla se nadále účastnit pionýrských aktivit. Od té doby jsem bojkotovala kroj jak to jen šlo, a pionýrských zdravic se účastnila jen tehdy, pokud bylo možno reálně předpokládat, že na nich dostaneme zdarma tatranku nebo plnicí pero. Věděla jsem, že de facto žádný pionýr nejsem, protože jsem byla z organizace vyloučena, a dělalo mi to dobře.
Nezapomněla jsem ovšem na tělesný trest, který mi přivodili sexuální průzkumníci v zelených uniformách a tak se mé averzi k vojáčkům v čele dramatického kroužku nelze divit.
Vojáci učinili přítrž hrám na vraha a slíbili nám nacvičení zbrusu nové pohádky, kterou sami napíší. Trvalo jim to dost dlouho, takže první čtvrtrok jsme pouze nábožně naslouchali, jaká to bude skvělá a veselá pohádka. Nakonec jsme podlehli sugesci a jako jeden muž se těšili na den, kdy vojáci přinesou scénář a začneme konečně zkoušet.
Scénář, který vojíni nakonec donesli, byl tak strašný a tak neveselý, až jsem je začala podezírat, že obšlehli „Partu brusiče Karhana“, přidali dvě tři postavy a vyškrtali pouze slova „strana“, „brigáda“ a „soudruh“. Myslím, že to bylo o třech princích, z nichž jeden byl krásný a hloupý, druhý skládal básně a třetí byl lakomý a tlustý. Všichni se ucházeli o jednu princeznu, která nechtěla ani jednoho a nakonec se provdala za draka. Nebo možná za nějakého čeledína; na příšernosti daného to nic nemění.
Logicky jsem předpokládala, že budu hrát princeznu, protože jsem měla nejdelší vlasy. Bohužel mé plány zkřížila jakási Eliška, která se nečekaně objevila na jedné schůzce a získala si srdce vojáčků svými tanečními kreacemi, neboť - na rozdíl ode mne - chodila do rytmiky. Neměla sice tak dlouhé vlasy jako já, ale její pohyby byly graciézní a měla něžné rysy obličeje.
Ve mě bylo ladnosti asi tolik jako malinových keříků v silážní jímce a něžnosti ještě o něco míň. Vojáci mi k mému zděšení přidělili roli toho tlustého lakomého prince (chlapců byl v našem ansámblu citelný nedostatek) a požádali mne, abych se do příští schůzky naučila příšernou písničku, kde se asi třicetkrát objevovalo slovní spojení „moje penízky“. Švihla jsem svým scénářem o zem a v dramatickém kroužku už mně nikdy nikdo neviděl.
Třetí a poslední hřebíček do rakve mým zbytkovým iluzím o vlastním zjevu zatloukla o dva roky později jistá pionýrka, s níž jsem se účatsnila mezinárodního letního tábora v NDR. Dostala jsem se tam omylem, zahraniční tábory byly vyhrazeny pro děti vysokých důstojníků, ale dítě vysokého důstojníka z naší spádové oblasti si dva dny před odjezdem zlomilo nohu a matčina známá se to dověděla první. Její vlastní syn byl ještě malý, a tak jsem se do socialistického zahraničí vypravila já.
Pionýrský tábor Wilhelma Piecka se nalézal na ostrově Rujana, což v praxi znamenalo, že jsme se celý den trmáceli vlakem přes celou NDR, než jsme dorazili k cíli. Během cesty jsme si mimo jiné ukazovali rodinné fotografie - nechtějte po mně vysvětlení, proč jsme je měli s sebou; asi nám je doma přibalili, aby se nám nestýskalo - a já měla jeden obrázek, na němž jsem byla zachycena ve věku zhruba deseti měsíců. Výše zmíněná pionýrka se na obrázek podívala a pak suše konstatovala:
„Ty jsi byla moc krásný dítě, ale vyrostla jsi z toho.“
To mi stačilo. S konečnou platností jsem si uvědomila, že se můj další vývoj nebude ubírat cestou, která je ženám obvykle vlastní, tedy procházením obchodů s módní konfekcí, návštěvami u kadeřníka, manikůrou, líčením, obdivováním urostlých krasavců, trýznivými dietami a utrpením v tělocvičně při aerobiku. Bylo mi pouhých jedenáct let a ocitla jsem se před závažným životním dilematem.
Z četby a z empirických poznatků jsem věděla, že ošklivé ženy to mají vždycky těžké. Nejen, že o ně muži nestojí - to by bylo to poslední, co by mi vadilo - ale všemožně se jim vysmívají; šťastnější ženy jimi mírně pohrdají a používají je jako nevzhlednou tapetu, na které ještě víc vynikne jejich vlastní krásný obraz. A já rozhodně nechtěla dělat někomu blbečka, ať už by dotyčný měl v kalhotách cokoli. Rozhodla jsem se, že pohrdnu lascívními požitky, spojenými se sexualitou, a zaměřím se zcela na nevšednost svého ducha. Normální jsem nebyla nikdy (svého času mne matka dokonce vyplísnila za to, že si na návštěvě u spolužačky čtu, zatímco si ostatní děvčata hrají na školu; byla na tuto mou nebezpečnou úchylku upozorněna telefonicky rodiči dotyčného děvčete), můj smysl pro humor nabýval léty stále obludnějších rozměrů a největším potěšením pro mne bylo shromažďovat informace. Svou budoucnost jsem viděla docela jasně - budu strašlivě chytrá, pekelně vtipná a naprosto apatická k urážlivým invencím, směřovaným k mé osobě. První bod svého akčního programu ponechám bez komentáře, ale zbylé dva se mi podařilo naplnit až po okraj. |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Monty', 11.02.2004 11:12.
| Názory čtenářů |
11.02.2004 11:04
 Duf
|
Tuten tvuj seriál žeru. Budiž ti komplimentem, že na internetu jsem přečet tak asi 10 delších povídek, a vždycky si na konci řikal, že to nestálo za to. ale tohle hltam a už se těšim na další. *** |
11.02.2004 11:31
pavson
|
o své pekelné vtipnosti skutečně podáváš neprůstřelné důkazy
* |
11.02.2004 15:02
Albireo
|
Tradičně dobré a pekelně vtipné *, jen mám dojem, že jsi ke svému vzhledu nemístně kritická (a moc často to opakuješ). Náhodou na Kampě se Staníkem Ti to vyloženě slušelo.
Data! Informace! Neudělal se v tobě také kurzschluss? |
11.02.2004 15:39
 josefk
|
brrr, Rujana, tam je voda stuúúdená :-))
fajn! |
11.02.2004 15:52
Nurpu
|
ty sis misto hrani na skolu cetla? Tak to je fakt nebezpecne uchylny!)
Jak rika zkurvenej nietzche. "Autor jez si je vedom svych kvalit nestoji o potlesk." A tak si usetrim vychvalovani.
(PS- ten citat asi neni moc doslovnej- ale myslim ze na to sere pes) |
11.02.2004 17:29
Bohdan
|
Čím dál lepší. :-)* |
11.02.2004 17:31
Pavla
|
:) |
11.02.2004 18:10
fungus2
|
Moc zdařilé!! TIP |
11.02.2004 18:38
 Wopi
|
Tahle autorka je prostě dženijální, to je málo platný. |
13.02.2004 08:06
 Humble
|
Hru na vraha jsem hrál jedinkrát v životě na nějakém mejdanu na chatě u kamaráda. Byl jsem nejdokonalejší oběť, jakou si lze představit. Jelikož se hra odehrávala zhruba tak po desátém pivu, byl jsem jakožto oběť bodnut, praštil jsem sebou na zem a okamžitě usnul. Mrtvolou jsem byl ještě dost dlouho po skončení hry :o)*** |
13.02.2004 14:05
Vilda
|
Super! tip |
16.02.2004 15:45
 Danny
|
*** |
25.02.2004 15:42
 Yfča
|
:o))* |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|