Dílo #33377
Autor:Yfča
Druh: Pro pobavení
Kategorie:Próza/Výkřik do tmy
Zóna:Jasoň
Datum publikace:23.11.2006 10:01
Počet návštěv:9801
Počet názorů:27
Hodnocení:27 20 2
Patří do archívu:<Veřejný> Útoky na bránici

Prolog
Prezidenta i popeláře jsem časem zapudila. Snila jsem o daleko zajímavějších povoláních...
Budu spisovatelkou!

Knihovnice

Jak už jsem předeslala ve včerejším příspěvku na toto téma, vrhla jsem se po svých jedenáctých narozeninách na knížky, jež jsem až doposud nepovažovala za příliš velký zdroj zábavy. Bylo to možná díky tomu, že jsem do té doby znuděně otáčela pouze stránky takzvané povinné četby.

Na rozdíl od politicky a duševně vyspělejších spolužáků jsem dobové trháky s názvy Čuk a Gek, Honzíkova cesta či Malý Bobeš nepovažovala za nic vzrušujícího. Neoslovila mne ani milá paní kněžna, ba ani bláznivá Viktorka. Moje babička se mi navíc zdála být mnohem moudřejší a hodnější než bábrdle Božky Němcovic a Meresjevův opravdový příběh mi připadal v porovnání s tím, co jsem prožívala s pány kluky, příliš nudný. Když jsem louskala titul Timur a jeho parta, nevěřícně jsem si pro sebe mumlala: "Tohle má bejt vzrůšo?"

Jednou, když moje máť opět špatně pochopila dobro, které jsem s partou páchala, a napařila mi několikadenní zákaz vycházení, jsem z nouze sáhla po jedné z knížek, jež jsem dostala k vánocům. Ke svému překvapení jsem zjistila, že paní Šmahelová dokáže vyprávět mnohem poutavěji než Jirásek či Němcová, o Gajdarovi nemluvě.

Nejprve jsem přečetla všechny "vánoční" a "narozeninové" knihy a potom jsem se pustila do čtení knížek uložených v kanapi, které čítával můj tatínek jako kluk. Většinou to byly foglarovky a londonovky vydané ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století.

Partu jsem odsunula na vedlejší kolej. Nad stránkami vázaných i brožovaných knížek jsem se nořila do dobrodružství, která se odehrávala i v dalekých krajinách. Často se mi pod zavřenými víčky promítala pokračování přelouskaných příběhů. Moje fantazie se rozeběhla na plné obrátky.

Četla jsem si pokaždé, jakmile jsem měla trošku času: dokonce i na WC, ve vaně, o přestávkách ve škole. Večer, když jsem měla dávno spát, jsem pod peřinou hltala písmenka za svitu baterky.

Za pár měsíců jsem už neměla co číst. Naštěstí byla na Invalidovně knihovna. Začala jsem ji pravidelně navštěvovat. Fascinovalo mne ohromné množství knížek, které odpočívaly v regálech. Tehdy jsem se rozhodla, že popeláře definitivně zapudím a stanu se knihovnicí. Výhody jsem viděla hlavně v tom, že budu mít neustále k dispozici fůru knížek úplně zadarmo.

"Knihovnice je pěkné povolání," řekl mi tatínek, jakmile jsem mu oznámila změnu ve svých životních plánech. "Ale uvědom si, že máš na víc než na rovnání ohmataných knížek."

Uraženě jsem se otočila na podpadku a odkvačila jsem sdělit radostnou novinu mamince.

"Nemysli na kraviny a radši konečně umej to nádobí, už ti to říkám půl dne," pravila moje rodička přísně.

Spisovatelka a básník

O několik minut později, když jsem hladila kastrol drátěnkou a přemítala jsem o tom, proč zrovna já musím mít tak zlé rodiče, mi svitlo: "Když nemůžu bejt knihovnicí, tak se stanu spisovatelkou! A nebo básníkem!" Zatím jsem si svoje nové povolání nechala pro sebe. Nechtěla jsem riskovat další zklamání.

Za pár dnů jsme byli na návštěvě u příbuzných. Strýc nám vyprávěl o tom, že málem vyhořeli, neboť jeho sklerotická manželka zapomněla před odjezdem na chalupu vypnout žehličku. Když jsme se vrátili domů, sedla jsem si k tatínkovu psacímu stroji a (inspirována strýcovým líčením) jsem naťukala na kus papíru básničku:

Smůla

Přišel k nám dnes strýček Fred,
na židli si hbitě sed.
A s ním teta Olina,
měla kabát z lamina.
Na židli si taky sedla
a pak náhle strašně zbledla:
doma plyn nezavřela!
Vyletěla jako střela,
zpátky domů běžela,
aby ten plyn zavřela.
Zavřela ho, vrátila se
a vtom vzpomněla si zase,
v koupelně že voda teče.
A tak znovu se tam vleče.
Zavřela ji a šla k nám,
letěla jak eroplán.
Sedne si, boty zuje
a už zas běduje:
"Ach, to je ale smůla,
žehličku jsem nevypnula!"
Běží, sotva popadá dech,
ale byt je v plamenech.
Dva roky si vyčítala,
že tu vodu zavírala...

Básnička měla doma i u příbuzných úspěch. Utvrdilo mne to v tom, že tentokrát jsem nešlápla vedle. Přesto jsem se však nikomu z blízkých se svými plány nesvěřila. Představovala jsem si, že prostě jednoho dne přijdu domů a položím na stůl knížku, na níž bude velkými a hodně výraznými písmeny vytištěno moje jméno.

Po menší pauze jsem s básněním (již téměř ve velkém) pokračovala v sedmé třídě, kdy se mnou začala lomcovat tetka Puberta a city zjitřené neopětovanou láskou ke spolužákovi. V archivu jsem pro vás vyštrachala jednu ze svých tehdejších rýmovánek:

Za lesem

Za lesem se potkali,
za lesem je hrad,
na lásku si zahráli
tam, kde je ten sad.

Za lesem se rozešli,
za lesem je hrad,
oba svorně odešli
na smutné si hrát.

Jednou v noci se mi zdál téměř hororový sen, během něhož jsem se ocitla na hřbitově u hrobu své maminky. Vzbudila jsem se hrůzou a nemohla jsem znovu usnout. A v tom okamžiku mi kámoška Múza vlepila hubanec, až to mlasklo. Popadla jsem papír, který ležel na nočním stolku a za světla lampičky jsem začala psát:

Maminko milá,
s námi si žila.
Žila si s námi dlouhý čas,
teď vidíme tě zas.
Mrtvá v rakvi ležíš
stejně jako Ježíš.

Se slzami v očích jsem si čerstvé veledílo polohlasně přečetla. Moc se mi líbilo. Napadlo mne, že bych mohla přidat další strofy ve stejně tragickém duchu a ráno se pochlubit své rodičce. Dokonce jsem jí hodlala oznámit, že ty krásné a cituplné verše jednou nechám vytesat na její náhrobek. Asi deset minut jsem přemítala nad tím, jak pokračovat. Potom jsem škrtla poslední dva řádky a báseň jsem dokončila:

Maminko milá,
s námi si žila.
Žila si s námi dlouhý čas,
teď vidíme tě zas.
Ale v jiné podobě
když už je po tobě.

S pocitem dobře vykonané práce jsem usnula. U snídaně jsem verše procítěně zarecitovala. Maminka mi (naprosto necitelně) vyťala záhlavec a dva dny se mnou nemluvila.

Dnes samozřejmě její rozhořčení chápu. Ovšem prvotina mé dcery (naškrábala ji ve věku dvanácti let, tj. o rok dříve než já maminčin epitaf) je, uznejte sami, daleko horší (přesto jsem ji za nevšední literární počin pochválila):

Na nebi je hvězdička,
mně ukápla slzička.
Můj milý mě opustil,
sperma do mě nahustil.
Dnes mi je to šumafuk,
narodil se kluk jak buk.


Ale zpátky k tématu. Jakmile mne maminka vyplísnila, došla jsem k závěru, že budu raději prozaikem. Ovlivněna tehdy velmi populárními filmy točenými podle knih Karla Maye jsem začala psát prózu.

"Když May mohl psát mayovky, budu psát motyčkovky," sdělila jsem sestře důležitě.

Do dnešních dnů jsem uchovala ve svém archivu tři díly Pevnosti odvážných. Knížky vznikly pečlivým sešitím několika čistých papírů jehlou a nití. Potom jsem nadepsala titulní stránku a začala jsem co nejčitelněji psát příběh oblíbenou propisovačkou. To vše jsem doplnila vlastními ilustracemi.

Mými čtenáři byli kromě rodičů a sestry někteří ze spolužáků. Všichni mne chválili. Utvrdila jsem se v tom, že jdu tentokrát správnou cestou.

Současně jsem přitvrdila i ve škole. Projevilo se to tím, že se délka mých školních slohů poněkud prodloužila. Například domácí slohovou práci na téma "Moje cesta na Mars", na niž jsme měli čtrnáct dní, jsem pojala tak rozsáhle, že jsem popsala celý sešit ve formátu A5.

Rodiče jásali (přestala jsem dělat vylomeniny s pochybnou partou a držela jsem se většinou doma), češtinářka si zcela jistě rvala vlasy (musela moje dlouhé výplody číst).

Chemik

Na začátku deváté třídy jsem svoje rozhodnutí přehodnotila. Došla jsem k názoru, že moje napsaniny mají daleko do socialistického realismu, jemuž v té době dávala nakladatelství řízená matičkou stranou zelenou.
Bavila mne chemie. Navíc jsem ve škole chodila na kroužek chemikálních praktik, kde jsme dělali velmi zajímavé pokusy.

"Vystuduji chemii," umínila jsem si.

Mé rozhodnutí nezviklala ani hnusná vyrážka, kterou jsem několik dní disponovala poté, co jsme v kroužku vařili mýdlo.

"Ne abyste se s tím mejdlem myli," varovala nás chemikářka, "tímhle můžete vyprat nějakej špinavej hadr, třeba montérky, ale na mytí to není!"

Druhý den bylo poznat, kdo chodí na chemická praktika. Všichni jsme měli vyrážku. Někteří blbci, mezi něž jsem naštěstí nepatřila, měli pupínky i na obličeji.

Dál jsem chodila do kroužku a trvala jsem na tom, že ze mne bude chemik, i když rodiče neustále protestovali a vymýšleli pro mne stále nová a jim se víc zamlouvající povolání.

Krátce před vánočními svátky byla do naší školy doručena zásilka chemikálií. Když jsme přišli na praktika, chemikářka zrovna ukládala lahve a lahvičky do regálů. Nabídli jsme se, že jí pomůžeme. Souhlasila. Za pár minut se ukázalo, že to nebyl moc dobrý nápad.

Mojí spolužačce Jarmile vyklouzla z ruky lahev s kyselinou sírovou a rozbila se o stůl. Spolužačka i chemikářka, která v tu dobu stála vedle ní, měly ošklivě poleptané nohy, břicho a ruce. Byla jsem v šoku. Ještě večer jsem začala přemýšlet o tom, zda jsem si své budoucí povolání vybrala dobře.

Když se Jarmila vrátila po Novém roce z nemocnice, byla jsem mezi prvními, kdo ji přišel navštívit. Když jsem odcházela domů, věděla jsem, že ze mne chemik nikdy nebude. Rozhodla jsem se, že dám na rady rodičů a začnu studovat střední ekonomickou školu, přestože jsem si neuměla představit, že se někdy v budoucnosti budu živit třeba jako účetní...

O svých studiích pohovořím příště. I na střední škole jsem totiž snila o různých povoláních...

Epilog
Třetí díl má poněkud drsnější název: Jedničkářky měly kozy jako vozy... ;o)

Názory čtenářů
23.11.2006 12:07
karrel
*
23.11.2006 12:23
sokrates
jó, kdo umí :-))))
23.11.2006 12:35
Vilda
Bezvadný čtení. Dávám do archívu a jdu se mrknout na první díl. A ten třetí si určitě nenechám ujít. Dík za pobavení. :-)
23.11.2006 12:37
Vilda
"Když May mohl psát mayovky, budu psát motyčkovky," sdělila jsem sestře důležitě.

Tohle mě dostalo. :-)))
23.11.2006 13:00
flétnistka
Po dlouhý době jsem se nahlas rozesmála...díky... a navíc... četly jsme i stejný knížky...*
23.11.2006 13:20
Monty
Epitaf nemá chybu...

*
23.11.2006 13:31
Aki
hihih, vymyslíš mi taky něco na náhrobek? třeba něco ve stylu:
tady spí Aki
měl moc rád ptáky
(a ženský taky)

:o))
23.11.2006 14:16
Montrealer
...o) ...máš doma ještě nějaké pozůstalé a zachovalé motyčkovky ?
23.11.2006 14:53
wawat
wau tak jsem se po dlouhé době zasejc nenudil...
23.11.2006 15:02
Wopi
:)
23.11.2006 15:04
Magnolia
jste vy ale drsný dcerky...ty, i ta tvá :)
23.11.2006 17:44
Emily
pěkné, já jsem chtěla být spisovatelkou cca od 5 let, zatímco můj syn se hodlá stát bezdomovcem.
23.11.2006 19:18
Janina Magali
...jsi skvělá...!!:))
23.11.2006 20:26
kuřecí hovínko
výborný:-))
23.11.2006 21:40
eliah bruno
kuřecí hovínko napsal(a):
výborný:-))
vždy jsem nadšen zábavou... velmi lebedivě :-))
v duši radost- na pysku stín...
zřím tu hubu... a dumám, proč?

hehe
24.11.2006 19:07
Humble
básničky jsou super! :o)))

Za lesem se potkali,
za lesem je hrad,
na lásku si zahráli
tam, kde je ten sad.

Za lesem se rozešli,
za lesem je hrad,
oba svorně odešli
na smutné si hrát.


a samozřejmě lyrická poezie Tvé dcery :o)
25.11.2006 21:32
apendyks
*
28.11.2006 19:01
JP
Samizdat Velké příběhy malých lidí je taky žrádlo. :-))
05.12.2006 16:01
guy
moc děkuju za stopadesátiprocentní vylepšení odpolední nálady :-) 
05.12.2006 16:23
Yfča
guy napsal(a):
moc děkuju za stopadesátiprocentní vylepšení odpolední nálady :-) 
Rádo se stalo. Já vím, že cizí neštěstí potěší... ;o))
[ << ] [ < ]

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)