| Dílo #3267 |
|---|
| Autor: | Monty |
| Datum publikace: | 09.02.2004 00:09 |
| Počet návštěv: | 1903 |
| Počet názorů: | 15 |
| Hodnocení: | 14 |
| Kouzlo údů IX. |
|---|
Kapitola V. - druhá část
Skutečný boom pohlavních koníčků nastal v sedmé třídě, kdy se v hodině biologie probíralo rozmnožování lidského druhu. Všichni jsme samozřejmě byli informováni předem, takže při rozdělování učebnic na konci šesté třídy vypukl o biologii nemilosrdný boj. Poněkud paradoxně jsme se spíše snažili ukořistit knihy ne zcela nové, protože jsme na inkriminovaných stránkách očekávali peprné poznámky vepsané našimi předchůdci, ale zas ne příliš staré, protože v takových učebnicích většinou nejdůležitější listy chyběly. Když si dnes vybavím, jak žalostný byl jejich obsah, dost dobře nechápu, že to někomu stálo za to, ale byl reálný socialismus, kde i anatomický nákres genitálu zhusta suploval funkci pornografického obrázku.
Podrobným studiem biologické učebnice se celá třída sjednotila. Jako jeden muž jsme seděli v lavicích a urputně listovali; v okamžiku, kdy jsme se dobrali k podstatě, jednota bratská se doznala rozkolu. Zatímco část spolužáků shledávala humorným přikreslovat spermiím nožičky a dělat z nich maličké ještěrky, druzí - zvláště děvčata - se tvářili velmi dospěle a namítali, že „je to trapné a že kluci jsou blbí“.
Já patřila k těm, kteří se spermoještěrkám smáli. V překreslování obrázků v učebnici jsem díky své invenci patřila vždy ke třídní špičce. Obzvláště vyvedená dílka jsem stvořila z evoluční řady a z nákresu dýchacích orgánů. Evoluční řadu, která začínala opočlověkem a končila příslušníkem druhu Homo sapiens, jsem upravila tak, že jsem pomocí gumy a kružítka (ostrým hrotem kružítka se původní text opatrně vyškrábal, pak se gumou odstranily stopy) vymazala původní označení „Homo erectus“, „Pitekantropus“ a podobné, a nahradila je jmény spolužáků. Mou evoluční řadu tvořili tuším Josef Dunda, Michal Kubále, Ondřej Kalivoda a Martin Loskota. Člověka moudrého jsem oblékla do slušivých džínů a trička s nápisem „PARIS“, v koutek úst mu přikreslila cigaretku a na hlavu slušivou patku (patka byl tehdáž mimořádně oblíbený účes; nosil ji záporný hrdina seriálu o socialistické mládeži „Třetí patro“, Miki Kadlec - a kdo neměl patku jako Miki Kadlec, s tím se nebavil ani sáček na cvičky), do ruky vtiskla láhev kořalky a pod něj vepsala velkými písmeny „VEKSLÁK“. Průřez dýchacím ústrojím jsem zas přikrášlila vydatným afro účesem a připsala k němu „PETER NAGY“, za což mne značná část dívčího osazenstva třídy nenáviděla, protože Peter Nagy byl tehdy velká hvězda a velký holčičí idol.
Poté, co jsme byli zevrubně obeznámeni se všemi těmi průřezy a schématy lidských orgánů, domnívali jsme se, že anatomie již pro nás nemá žádných tajemství. Jen průřez a vysvětlení erekce, jakož i samotné techniky koitu, nám stále nebyl úplně jasný. Nevím, jak na tom byli hoši - ti se zabývali jen osaháváním dívčích hrudníčků za závěsem. Málokterá dívka se však nechala za závěs dobrovolně nahnat. Pokud mne paměť neklame, nejčastěji zpoza závěsu pištěla přespolňačka Šedivá, která měla zřejmě uvolněnější morálku než my z města. (To jsem sice již jednou psala, ale teď se mi to už nechce vyhazovat.)
Co se týče vzájemných sympatií mezi jednotlivci různých pohlaví, ta nastala již dávno před propuknutím puberty a dávno před tím, než vůbec bylo za závěsem co osahávat. Jen krátce připomenu nejzásadnější love story, která se uvnitř naší třídy odehrála. Bylo to ve třetí třídě, v útlém věku osmi let, kdy třídní krasavec David Lupač našel zalíbení v křehké blondýnce Lence Maškové. Nebyl však s to vyjevit jí své city přímo, a tak si zvolil prostředníka. Tím se stal Petr Katrušin, který při pravidelném vážení na začátku školního roku dosáhl úctyhodných osmdesáti kilogramů. Nebyl to žádný myslitel, takže na konci třetí třídy nás navždy opustil, byv převelen do školy zvláštní. Zvláštní škola byla určena pro žáky, kteří měli na normální škole problémy se zvládnutím učiva; což v praxi znamenalo, že se se zvláštní školní docházkou loučili sčítáním dvouciferných čísel. Ale zpět k milostnému vzplanutí svou osmiletých duší. David Lupač požádal Katrušina, aby jeho jménem požádal Lenku o schůzku. Tlusťoch své poslání splnil a David s Lenkou se scházívali na lavičce u dětského hřiště. Obyvkle jen tak seděli, každý na jiné straně, a Katrušin na kole cirkuloval kolem lavičky jako supervizor. Nevím, jak dlouho je takové schůzky bavily, ale jednoho krásného dne řekl při jedné z nich David: „Tak se mi včera zdálo, že jsem ti dal kopačky.“ Lenka tento terminus technicus neznala a dlouze přemýšlela, proč by jí měl David dávat sportovní obuv, když přece fotbal nehraje. Možná to pochopila až ve chvíli, kdy jejich lavičkové schůzky jednou provždy skončily.
Zatímco naše mládí bylo v tomto ohledu nevinné a cudné, moje mladší sestra a její stejně staří přátelé byli o poznání dál. Již v posledním roce školky mi sestra vypravovala, že se Šárka Jelínková za barákem svlíkala a kluci na to koukali. Její dětství bylo vůbec o poznání prasáčtější, protože socialismus pominul, když chodila do druhé třídy a tak měla doslova neomezený přístup k informacím. Obzvláště živě si vzpomínám na den, kdy matka přinesla domů časopis pro ženy jménem „AFRODITA“. Byly v něm výhradně obrázky nahatých chlapů v rozličných pózách a koloval u nás z ruky do ruky. Zatímco já i sestra jsme jej s lehkým úsměvem na rtech záhy odložily, babička jím zuřivě listovala a bručela přitom „sodoma gomora“. Nakonec konstatovala, že svlečený chlap je ve své podstatě hnusný, protože mu tam visí jen takový pytel. Nejsem si jista, co s časopisem prováděla matka a nechci si to ani představovat. Docela mi stačilo, když jsem jednou po návratu ze školy našla matku a sestru v obývacím pokoji, kde se strašlivě zmítaly v rytmu písně Michala Davida „Můj brácha rukuje“. Sestře byly tehdy čtyři roky; ale pohled na zralou ženu, která hopká místností, až se jí faldy na bocích třesou, mi příliš připomínal porážku hovězího dobytka elektrickým proudem. Od té doby mám hrůzu před každým nenadále prudkým pohybem mé matky a naprosto nehodlám pátrat po tom, co dělá, když zrovna nesedí u televize nebo nekráčí po ulici.
V dobách, kdy jsem končila základní školní docházku, nebyly žádné HUSTLERY ani PENTHOUSY a vůbec tiskoviny podobného typu. Pokud je snad některý rodič vlastnil, převezevši je přes západní hranici pod dvojitým dnem kufru, pečlivě je zamykal. A tak jsme se poslední dny pobytu v osmé třídě nemohli vzájemně kochat oplzlými obrázky a opájet se přitom vlastní dospělostí. Jistá forma náhrady se však přece jen našla. Spolužačka Krupi vlastnila pozoruhodnou nahrávku komické dvojice Kaiser - Lábus, která sexuálními narážkami a obscenitami přímo přetékala. Čert ví, kde k ní přišla; o záznam vysílání Československé televize jistě nešlo. Humorná scénka pojednávala o dívce Alžbětě a chlapci, jehož jméno jsem už zapomněla. Hoch přišel k děvčeti na návštěvu a hráli si na slepou bábu. Alžběta byla slepou bábou a ve svém pátrání po mládenci nahmatala cosi zvláštního.
„Je to jako nudle...“
„To není nudle, Alžběto...“
Nakonec hoch pravil, že jí přišel vrátit knížky, Alžběta začala sténat „ach ano, vracej mi knížky“ - a v tu chvíli vstoupila do třídy učitelka Kovářová. Krupi se vrhla po magnetofonu jako útočící gepard a stačila jej vypnout dříve, než mohla Kovářka cokoli zaslechnout. Bylo by to asi jedno, i kdyby zaslechla. Vysvědčení byla už napsaná a učitelé na kaprice odcházejících osmáků dávno rezignovali. Kromě toho se domnívám, že naše planoucí zraky a růžové tváře minimálně napovídaly, že jsme se kolem magnetofonu neseskupili proto, abychom poslouchali symfonické básně Bedřicha Smetany.
Při poslechu nudlové scénky jsem ještě netušila, jak záhy se ocitnu v podobné situaci. Poslední školní prázdniny jsem společně s Machi dílem trávila na pionýrském táboře, který organizovala pro děti svých zaměstnanců Československá lidová armáda. Byl to mimořádně trapný tábor. Nás „velkých“ tam bylo asi deset, zbytek tvořily mladší děti a vojáci základní služby. Nudily jsme se pekelně. Náplní dne v lampasáckém táboře byly soutěže ve skládání samopalu se zatavenou hlavní, organizované vycházky do lesa a ranní pořadová cvičení, na které bdělým okem dohlížel hlavní vedoucí, lampasák, kterému jsme říkali „Lovec“. Lovec nosil předpotopní tmavomodré plavky a vyžadoval tvrdou disciplínu, na kterou jsme my „velcí“ s přehledem kašlali.
Jediné, co nás jakž takž bavilo, byly hovory s vojáčky, kteří pracovali v kuchyni. Vzhledem k tomu, že jsme byly dospívající slečny, jejich zájem o naše osoby nám lichotil. Pod rouškou tmy jsme navštěvovaly jejich sedánky, pily s nimi pivo z kanystru, kouřily a rozprávěly o životě. Občas se k nám přidružil i jistý Urban, který jevil mimořádný interes o to, jaký výtlak má obrněný pásák a jakou rychlostí může jet tank pod vodou, čímž si vysloužil mezi vojáky notné opovržení. Tyto hovory se většinou odehrávaly následovně:
Noc. Pod celtou sedí skupinka lidí. Pijí, kouří Startky, smějí se, vtipkují a rozprávějí.
Urban: „Hele, mě by zajímalo, jakou střelu bys musel použít, abys na jeden zásah dostal téčko.“
První voják: „Ty jsi vůl!“
Smích.
Druhý voják: „Drž hubu, degene, my jsme rádi, že sloužíme v kuchyni.“
Smích.
Urban začne popotahovat, odchází, poškubává rameny, pláče.
Ubohý Urban, jehož touha po strategických znalostech o vybavení lidové armády zůstala nevyslyšena, tábor psychicky nezvládl a v hluboké depresi napsal rodičům, aby si pro něj přijeli, což rodiče skutečně udělali a tak nás už po večerech nikdo neprudil.
Nás dívky armádní tajnosti nezajímaly vůbec. Každá jsme si vybrala „svého“ vojáka (kromě Machi - asi se jí žádný nelíbil) a snažily jsme se na ně sexuálně působit. Bohužel, naše představy se od těch jejich poněkud lišily.
Jednoho večera měl náš oddíl hlídku - hlídka spočívala v tom, že jsme seděly po dvou v kukani u vjezdu do tábora a dávaly pozor, aby jeho brány nepřekročil žádný narušitel. Přesněji řečeno, měly jsme dávat pozor, ale ve skutečnosti jsme bezcílně pobíhaly venku, škrábaly na vojenský stan a dožadovaly se piva a Startek. Na tento večer si dvě z nás - dívka Iveta a já - domluvily schůzku se „svými“ vojáčky. Můj vojáček se jmenoval Radek Tichý a velmi vzdáleně připomínal dětského herce Michala Suchánka (ano, to je ten, co dnes mohutně trapasí v pořadech TV NOVA). Jediné, co měli opravdu společné, byly brýle; tak to ovšem vidím dnes, s časovým odstupem. Tehdy se mi možná opravdu zdálo, že by mohl Radek Tichý dělat Suchánkova dvojníka. Machi mému vyvolenému ironicky říkala „Šuchar tichý mamlas“, ale považovala jsem to za pouhý osten závisti - ona na rozdíl ode mne žádného uniformovaného nápadníka neměla. |
|
| Názory čtenářů |
09.02.2004 00:13
 Wopi
|
:))))))))))))))))))))))) |
09.02.2004 00:44
 kalais
|
:)))a co bude dál montyno?:)navnadilas mě :)* |
09.02.2004 07:18
 josefk
|
:-))) |
09.02.2004 07:43
Hester
|
:-)))* |
09.02.2004 09:05
pavson
|
kde je ta nudle? To čekání na další díl asi nevydržím. Jestli ten díl nepustíš nejpozději zítra, budu ti také říkat montyno ( pamatuji z P., jak to máš ráda ).
* |
09.02.2004 09:50
JP
|
:-))* |
09.02.2004 10:16
Bohdan
|
:-)* |
09.02.2004 13:05
kalais
|
aha:)pardon za montynu:) |
09.02.2004 13:13
Vilda
|
Super! tip |
09.02.2004 16:37
Reni
|
:-) |
09.02.2004 21:17
fungus2
|
Skvělé o))) TIP |
09.02.2004 22:24
 Humble
|
Ranní rozcvičky mě na táborech taky prudily, nevím, koho takováhle pí*ovina mohla kdy napadnout. Neměli jsme je ani na vojně... :o)***** |
15.02.2004 11:00
Cekanka_ucekana
|
konečně se k tobě dostávám .-))) Nagyho jsem si kupovala, ale to už jsem byla dospělá a děsně jsem se za to styděla, zřejmě jsem byla pokrytec a chodila jsem do Supraphonu se slovy: "Potřebuju nějakej dárek pro sestřenici ke třináctým narozeninám." :-))))) |
18.02.2004 20:10
 Yfča
|
* |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|