Hustý a prudký déšť padal z oblohy a smáčel nespočet ležících těl na hradbách i před nimi. Asim strnule hleděl na mrtvá těla bojovníků, co souvisle pokrývala zem i dolní terasu hradeb. Přitom jen vnímal proudy vody, co na něho dopadaly. Po chvíli přes hluk deště zaslechl i sténaní umírajících, ale měl pocit, že k němu doléhá odněkud z velké dálky. Napršená voda se mezi mrtvými muži barvila do červena a z odtoků tekly souvislé rudé prameny. Cítil, že jej opustila veškerá síla, načež se mu podlomila kolena a opřen o meč zůstal klečet. „Asime! Ty si ten masakr přežil!“ zvolal na něho Imar, který se přes těla dostal až na začátek hradeb, kde on klečel. „Měl jsem štěstí. A i všichni v královském městě,“ řekl nepřítomně Asim, přičemž upřeně hleděl před sebe. „Tolik mrtvejch jsem nikdy neviděl!“ vyhrkl ze sebe Imar. „A bylo by jich víc, nebýt pomoci bohů.“ „Byl jsem zrovna v královský knihovně. Tak jsem to neviděl. Bylo to prej úžasný, jak jsem slyšel. Král nařídil, že tři následující dny budou zasvěceny bohům.“ „Bez přízně bohů bychom už dávno nežili. A myslím, že jí budeme ještě potřebovat.“ „Navarové to asi jen tak nevzdaj, co.“ „Myslím, že ne. Několik dní bude klid. Voni pohřbí svoje mrtvý. My zase svý. Pak se my i voni budeme ucházet vo přízeň svých bohů. A až vyschne země, tak všechno začne nanovo,“ mínil stále zamyšlený Asim. „V tom případě nás čeká výprava do hor. Podařilo se mi v jedné knize najít podrobné vyprávění o tom, jak v pradávné minulosti přišlo naším předkům na pomoc to kamenný vojsko i s drakem,“ řekl Imar. „Jestli je ta legenda pravdivá, tak to bude pro královský město jediná možná záchrana,“ zkonstatoval Asim. Ve velkém sále ozářeném mnoha svícemi chodil král Ikir a přitom si pravými prsty nervózně poklepával na rukověť zasunutého meče. „Až příště Navarové znovu zaútočí, tak budu taky na hradbách. Moji královští předci stáli vždycky v čele svých vojsk, když šla do bitev,“ pronesl rozhodně a pokračoval: „Příští bitva bude rozhodující. Ta rozhodne o dalším osudu našeho království.“ „Je tu možnost králi, že dřív než Navarové opět zaútočí, tak budou pobiti,“ pronesl Imar. „Ano. O tý legendě jsem taky slyšel. Nemůžeme se však na ní úplně spoléhat. Ale taky jí nemůžeme zatracovat. Jedině kdo může zjistit, co je na ní pravdy, jste vy dva,“ řekl král a zadíval se na Asima a Imara. „Byl bych radši na hradbách, ale pokud existuje možnost zachránit královský město i tímhle způsobem tak půjdu,“ mínil Asim. „Cením si toho, že chcete podstoupit, tak nejistou výpravu.“ „V takový situaci v jaký jsme, se musí zkusit všechno,“ konstatoval Asim. „Jakýkoliv bojovník z mých gard je vám k dispozici,“ řekl král. „Děkuji králi. Bude mi stačit asi čtyřicet mužů.“ „Pokud bychom se už neviděli, tak vám děkuji za vše co jste vykonal.“ „Je mi ctí bojovat za vás králi i náš národ,“ pronesl Asim a přitom se uklonil. Pak se místností rozlehly vzdalující se kroky a Imar i Asim za chvíli se zadumanými výrazy v obličejích vstoupili do dlouhé chodby. „Když jsem tenkrát poprvé bojoval s Navary v tom průsmyku, tak mě vůbec nenapadlo, co všechno ještě zažiju a že to vše přežiju,“ pronesl Asim. „Asi si se narodil pod šťastnou hvězdou. Myslím, že toho ještě hodně zažiješ,“ mínil Imar. „Jsem vopravdu zvědav, co nás čeká v těch horách. A jestli ta výprava do nich vůbec k něčemu bude.“ „Něco mi říká, že tam nepůjdeme zbytečně,“ pronesl Imar a jejich vzdalující se kroky pozvolna doznívaly chodbou. POKRAČOVÁNÍ NĚKDY PŘÍŠTĚ
|
|