Jak nahý v trní bloudí dějinami hlava co v mracích sídlo má a prostor bezbarvý dusí se pokrokem v beznadějném shonu za světlem na konci tunelu kde možná čeká TEN. A tváře putiů se škodolibým šklebem v bezvýrazných skleněných očích mávají plastovými křídly za rachotu řetězů nad otvorem směrem dolů ... ... a padáš a padáš