O klasičnosti literatury a důležitosti její - Josef Jungmann

Eva Blahůtová

Ve svém díle – stati O klasičnosti literatury a důležitosti její se Jungmann zpočátku zabývá tím, co klasičnost opravdu je. Klasickými spisy se nazývají nejlepší literární díla. Avšak ne všichni vykládají klasičnost stejně. Slovo klasičný neboli klasický je odvozeno od latinského slova classis (třída). Pro latiníky znamenalo dříve označení tří věcí: nejbohatšího měšťana z první třídy, vojsko a loďstvo. Jungmannovi se zdálo, jakoby někteří brali toto slovo příliš osobně, když stavěli klasičnost na tom, kdo je chudší a kdo bohatší.

            Klasičnost v podstatě znamená dokonalost uměleckého díla. Klasik jakožto genius předbíhá svou dobu a určuje zákony do budoucna. Ale klasická doba nepovstává jen jedním nebo dvěma spisovateli ani jejich vzděláním, ale vzděláním všech a také rozvojem hlavních spisovatelských forem – básnictví, prostomluvy, a řečnictví. Literatura je klasickou, pokud neslouží jen vyšším, ale také nižším vrstvám. Jungmann ve stati uvádí hlavní okolnosti působící na klasičnost a na literaturu jako takovou. Těmi okolnostmi jsou především obecná správa, náboženství, duchovní vzdělání a mravy.

Co se týče obecné správy, tak čím je vládá volnomyslnější, nepodporuje lůzy vladařství a vštěpuje svobodu, tím rychleji má jazyk možnost se rozvíjet a tím rychleji literatura spěje do zlatého věku. I ušlechtilé náboženství velmi povyšuje lidskou mluvu a rozvíjí ji. Stejně tak duchovní vzdělanost má přispívat ke zdokonalování jazyka. V literatuře musí kvést libomudrctví a dějepisectví, jelikož žádný národ nemůže nazvat své literáty klasiky, pokud do řad klasiků nepočítá i libomudrce a dějepisce. Literatura tím více nabývá na váze, čím více literáti čerpají ze života, z dějin a z národního ducha. A konečně mravy musí být prosté a čisté, aby i mluva byla čistá. Mezi mravy a mluvou existuje jakási přímá úměrnost, klesají-li mravy, klesá i mluva a naopak.

            Jungmann dále apeluje na to, že na zřeteli musíme mít i vzdělanost jazyka a musíme rozlišovat, je-li jazyk živý či mrtvý. Vzdělaný jazyk je ten, který je dokonalý jak z hlediska formy, tak z hlediska obsahu. Jako jedny z příčin nevzdělaného jazyka Jungmann uvádí, že národ buď neměl příležitost nebo potřebu jazyk rozvíjet, anebo se jazyku nedostalo běžného postupu u vzdělání. A ten běžný postup je následný – literáti musí vycházet z národu, musí obohacovat jazyk a postupně se k nim mají připojovat libomudrci, řečníci a dějepisci.

Co se týče živosti jazyka, tak mrtvý jazyk slouží pouze tehdy, pokud se zachovaly písemné památky z doby duchovní i politické dospělosti příslušného národa. Oproti tomu živý jazyk je ten, kterým národ mluví a píše a ten, který nese osud národa.

Zlatý věk Jungmann přirovnává k věku, kdy národ dosáhl nejvyššího možného fyzického, rozumového a krasocitného stupně. Proto musíme dbát na rozlišení mrtvého a živého jazyka, jelikož vy vyhaslém jazyce je mladictví celkem ukončeným, kdežto v živém celkem otevřeným a zrajícím a dospívajícím k ještě větší dokonalosti.

            Český jazyk po celý čas svého rozvoje musel zápasit s latinou a němčinou a usiloval o samostatnost. Českou literaturu Jungmann rozdělil do tří období. První od počátků literatury do 15. století, druhou od 15. do 17. století a třetí od 17. století až po svou dobu. Ani v jedné epoše nedosáhl český jazyk klasičnosti v pravém slova smyslu, ale ve třetí se jí nejvíce přiblížil. Čeština za doby Rudolfa II. Zaujímala čestné místo mezi svými sokyněmi a v mnohém je i převyšovala. Proto se tato doba nazývá klasickou, kdy jazyk dosáhl nejvyšší úrovně vzdělání a kdy vzniklo nejvíce plodů vlastenecké literatury. V poslední části své stati Jungmann nabádá k tomu, aby vznikalo co nejvíce děl od spisovatelů, kteří se nebojí postavit se nepřátelům a přinést oběti vlasti i češtině. Takových spisovatelů, kteří teď povětšinou zůstanou nepochopeni, ale v budoucnu budou jistě uznáni. V takovém případě i Jungmannova doba ponese své plody.

Národ, který vynesl klasiky, může zajít, ale jeho řeč zůstane.