Prát se z vlastními chybami a neúspěchy nerozvážných činů. Doufat v lepší zítřky a přitom říkat: „Ach jak je dnes krásně...“ a přitom se lehce mračit do slunce. Smát se, ač vnitřně rozcupován svými nepřesvědčivými názory, plazit jazyk na přátele a čekat opětování úsměvů. Dívat se upřeně lidem do očí a neočekávat nic, co by bývalo mohlo přijít. Teď! Hned! Žít a myšlení až potom... Teď! Hned! Žít! Ale všechno je jinak, než by kdo z nás chtěl a ty, kteří mají štěstí a daří se, kategoricky odmítám jakožto omyl přírodních a jiných věd. Rád bych teď mrknul okem na znamení šibalství, ale na papíře se nemrká a slovně mrkám jaksi neobratně. Všeobecně se na papíře hýbe jinak než v realitě a mnoha lidem díky rychlým pohybům ve světě textu narůstají reálná bříška z věčného sezení s tužkou u papíru. Jako já. Toulám se toulám a přitom pořád uvíznut na mělčině domova. No není to škoda mladých nohou? Sám si odpovím, častá to odpověď profesorů. Ano, sám si odpovím. V životě toužit, dlužit si sám sobě a čekat odpovědi. Ve snech se stává, cokoli si přejeme. Naše tužby, přání a modlitbičky k nebi. Jsem tu dnes pro Vás, co si něco přejí. Maličký anděl uvíznutý mezi nebem a peklem, uvězněn světem, který nečeká. Světem plným padlých andělů. Otevřu okno a zrovna jeden padá, jako kdysi já. Dnes je jich vskutku plné povětří a mraky sypou další a další, deset za hodinu a stále nestačí. Přání se plní, úsměv střídán smíchem. Do rukou padá vždy jen nadšení a břichem se ženou divné pocity. Husa už není, snědli jsme ji včera a nezbyl ani kousek. Tak čím to je?! Asi jsme prostě rádi na světě... Odpovím si sám: „Ano, jsme!“ |