Sníh a mráz zcela ovládl krajinu. Skoro vůbec se nelétalo a vypadalo to, že zimní počasí úplně zastavilo veškerou válečnou činnost. A tak letci na obou stranách byli v nečinnosti kromě několika málo výjimek, kdy počasí trochu dovolilo létat.
 V krbu praskala polena, přičemž celá místnost byla příjemně vyhřátá. Mrazík na okna z venku vykreslil obrazce, které si z dlouhé chvíle seržant Michel Vencl opakovaně prohlížel. Poté svou pozornost upřel na dvojici letců, kteří hráli na stole šachy.
„Zatraceně! Copak tě nikdy neporazím!?“ rozčiloval se desátník Dominigue Sueur, načež si nervózně prohrábl pravou dlaní vlasy.
„Se hned nečerti. Jednou mě určitě porazíš. A být tebou, tak bych ještě neházel flintu do žita,“ řekl mu rotmistr René Lemaire.
„Tobě se to řekne, ale jsem v patový situaci!“
„To bych tak netvrdil.“
„No, rozhodně ti jde lítání líp než hraní,“ mínil seržant Chef Tourne, který došel ke stolu a zadíval se na šachovnici, aby poté řekl: „Jo, a vopravdu nejsi úplně v patový situaci.“
„To je možný. Nedáme si radši partičku karet?“ zeptal se všech Sueur.
„Tu bychom asi nestačili dohrát. Bude se konečně něco dít. Mechanici začali zahřívat motory letadel,“ ozval se Vencl, který se přes horní část okna zadíval na letištní plochu.
„Hm, vypadá to, že se začíná pomaličku zlepšovat počasí. Tak to se tu dlouho nevohřejeme,“ zkonstatoval Tourne.
„No konečně! Už jsem si myslel, že se tu ušachuju a ukaretím,“ řekl Sueur.
„Kroť svý nadšení. Neviděl jsem tě psanýho na rozpisu hlídek,“ sdělil mu Lemaire.
„Sakra! To se fakt ze mě stane karbaník,“ mínil Sueur.
„Buď rád, že zůstaneš v teple. Venku je pěkně hnusně,“ řekl Vencl.
„Nás se to Michele týká. My jsme na rozpisu,“ zkonstatoval Tourne.
 O něco později vyšla trojice mužů do mrazivého počasí, přičemž každý jejich krok doprovázelo křupání sněhu. Po obloze líně pluly velké šedivé mraky, mezi nimiž občas vykouklo slunce. Zahřáté motory tří stíhaček Curtiss vydávaly monotonií hluk a roztočené listy vrtule lehce vířily sníh. Vencl usedl do kokpitu letounu a za pomocí mechanika se připoutal popruhy k sedačce. Po zatažení překrytu kabiny se zadíval na obě stíhačky. Jako tradičně mu z kabiny svého letadla zamával Tourne a  zvedl palec pravé ruky. On udělal totéž. Pak se zahleděl na Curtisse poručíka Emila Leroya, který se jako první dal na letištní ploše do pohybu. Rozjel se poslední.
 Burácení motorů se rozléhalo letištěm a trojice stíhacích letounů se postupně rozjela po vzletové dráze. Zároveň se kolem stíhaček objevila oblaka zvířeného sněhu. Přes přední část kabiny Vencl sledoval před sebou startujícího Tourneho, jehož letadlo v těch chvílích bylo zahaleno bílými chuchvalci plných vířících vloček. Za chvíli se vznesl do vzduchu a pákou zatáhl kola podvozku. Poté pokračoval ve stoupání a během obletu letiště se trojice stíhačů zformovala do roje, na jehož špici letěl poručík Leroy.
 Za několik minut trojice Curissů směřovala směrem k francouzsko německé hranici. Dírami mezi mraky viděl Vencl bělostně zasněženou krajinu. Přitom si plně uvědomil, že se blíží Vánoční svátky. Došlo mu, že to budou první Vánoce, které nebude trávit doma. Rychle tyhle myšlenky zapudil a zcela se soustředil na oblohu. Na ní však kromě mraků nic jiného k vidění nebylo. Občas zahlédl na jejich povrchu ozářenými slunečními paprsky stíny jejich letounů. Čas ubíhal a vypadalo to, že kromě nich a mraků na nebi nic jiného není. Zdání však mohlo lehce klamat.

KONEC JEDENÁCTÉ ČÁSTI