| Dílo #3060 |
|---|
| Autor: | Monty |
| Datum publikace: | 02.02.2004 09:40 |
| Počet návštěv: | 3575 |
| Počet názorů: | 27 |
| Hodnocení: | 14 |
| Kouzlo údů IV. |
|---|
Kapitola III. - první část
DĚVČÁTKO SE STÁVÁ ŽENOU
aneb
JAK JSME ZNÁSILŇOVALY
V posledních dvou ročnících základní školy se už hoši a dívky zcela separovali. S dřívějšími společnými hrami byl jednou provždy konec. Rozdíly mezi oběma pohlavími, totiž mezi mužem a ženou, jsou v této době už na první pohled patrné a to nejen na pohled – i psýcha adolescentů se od sebe zásadně odlišuje.
Z vědeckého pohledu to vypadá jednoduše – žena je průměrně menší než muž, má nižší hmotnost, kratší lebku, jemnější kůži apod. A jak jsme si už řekli na začátku, samozřejmě nemá úd. Jsou ovšem i věci, které má, zatímco mužů se naprosto nedotýkají. Jednou z nich je perioda nebo, chcete-li, menstruace. V odborné literatuře staršího data (přibližně sto let zpátky) se tomu říká „čmýra“. Hezké slovo. Jeho obsah už tak hezký není a je spojen prakticky se samými nepříjemnostmi. Copak dnes, kdy nás televizní reklamy neustále přesvědčují o tom, jak je menstruace nejšťastnějším obdobím v životě ženy, protože díky nové absorpční vložce se dvěma drážkami může jít klidně tančit v elastických kalhotách – pokud možno bílé barvy – to je legrace, ale za mého mládí nic takového neexistovalo a tak se zároveň s příchodem pravidelného měsíčního krvácení dostavovaly ožehavé problémy.
Předně, na trhu byly jen dva typy hygienických vložek: takzvané „fošny“, což byly olbřímí pešky z hrubých papírových plátů, navlečené ve futrálu z gázy, a vatové, o něco jemnější, leč přesto dosti objemné a navíc silně nedostatkové. Někdy v roce 1987 se v prodejní síti přestaly najednou objevovat oba typy a na mnoha místech tehdejší ČSSR musely ženy dostávat po dobu měsíčků zdravotní dovolenou. Pohotový lid tehdy stvořil výstižnou báseň, která zněla:
„Není vata, nejsou vložky
co si dáme mezi nožky?
My jsme holky z dědiny
dáme si tam noviny.
Dáme si tam Rudé právo
aby nás to pěkně hřálo.“
Mimoděk mne napadá, že je to zřejmě jediný smysluplný způsob použití Rudého práva. Vůbec všechny komunistické tiskoviny jsou vhodné pouze na to, aby byly zaneřáděny lidskými exkrementy, ať už jakéhokoli druhu, a odhozeny do popelnice.
Pokud vložky byly, problémy menstruujících žen (a pubescentek zejména) se tím nijak zvlášť nezmenšily. Bylo třeba vynaložit nesmírného úsilí k tomu, aby byla vložka o rozměrech 15x25x10 centimetrů bezpečně vyjmuta z tašky, nepozorovaně ukryta pod svrchní část oděvu a dopravena na toaletu, kde mohla konečně býti vyměněna. Chlapci ze třídy byli totiž velmi bystří a manipulace s tak objemnou hygienickou potřebou velmi nápadná. Žádná dívka se pochopitelně neodvážila vytáhnout z aktovky vložku, zamávat s ní před očima zbytku třídy a hrdě ji odnést na WC. Musely se vynalézat rafinované lsti, jako například vložit onu věc mezi dvě učebnice nebo do velkého sešitu, napěchovat ji do prázdného obalu od sušenek nebo odcházet již z domova s rezervní vložkou zastrčenou mezi džíny a spodní prádlo a to všechno maskovat hodně vytahaným svetrem.
Přesto, že mít měsíčky nebyla žádná procházka růžovým sadem, „nemít je“ byla od určitého věku ostuda,neboť byly všeobecně považovány za známku dospělosti. Dokonce za mého mládí přetrvával blud, že teprve dívka, která „to“ má, se může dopustit pohlavního styku. Pohlavní styk lákal všechny dívky od dvanácti let výš, neb byl obestřen mnohými tajemstvími, a proto bylo vlastnictví měsíčků považováno za prestižní záležitost.
V posedlosti po menstruaci, které se vždy říkalo spíše „krámy“ a toto nelichotivé označení se pro ni užívá dodnes (možná i paní doktorky mezi sebou nehovoří o tom, že nemohou jíti plovat do volné přírody, neboť mají periodu), byla nejdále spolužačka Jitka. Mrzelo ji, že nepatří k nejvyvinutějším, a občas se jí stávaly i drobné tragédie, jako když o jedné přestávce přistoupili k její lavici hoši Kubart a Lupač a Kubart přednesl nevšední prosbu:
„Jituš, ukaž Davčovi, jak je máš malinký!“
Jituš pochopitelně zrudla jako rajské jablíčko a možná, že se po následném úprku na záchod i rozplakala. Nevím, nedoprovázela jsem ji. Měla tendenci neustále sdělovat nešťastnicím, které zrovna byly na ráně, menstruační tajemství, a proto jsem její společnost moc nevyhledávala. Stačilo, když mi po návratu z lyžařského výcviku – nebyla jsem na něj připuštěna, jsouc vyvrhelem třídy – tajnosnubně vyprávěla, jak načapala Šárku s vložkou.
Žel, byla jsem shodou náhod na toaletě právě tehdy, kdy Jitka prožívala naplno štěstí ze své první periody. Nejprve se mne zdlouhavě vyptávala, kolik si asi tak má brát do školy hygienických potřeb, jestli je poznat, když má dvě na sobě, a celou debatu zakončila tím, že na mne přes dveře záchodu volala, zda je normální, když „v tom“ má takové kousíčky. Při představě, jak podrobuje použitou vložku zevrubnému pátrání, se mi udělalo mírně nevolno.
Ačkoli je toto téma poněkud neestetické (leč lidské), dovolím si ještě jeden příběh, spojený s měsíčním cyklem.
V posledních dvou letech základní školy byla mou největší kamarádkou Machi – ano, ta, co tak pěkně uměla napodobovat Vlastimila Harapese – neboť měla nejblíže k mým vlastním potrhlostem. Společně jsme jednou navštívily spolužačku Helenu, která bydlela v rodinném domku v centru města. Pochopitelně jsme v té době netrávily volný čas hraním s panenkami nebo na paní učitelku. Vědomy si své početní převahy, přiměly jsme Helenu ke hře na znásilnění. Princip hry byl následující: Helena, v maminčině paruce a černých brýlích představovala zahraniční turistku, která navštívila jakousi méně civilizovanou zemi. Prakticky okamžitě po jejím příletu se na ni vrhli dva útočníci (Machi a já), srazili ji na zem, svlékli (křičela sice „Kalhotky ne! Kalhotky NE!“, ale Machi se natolik identifikovala s rolí, že jí je za mého přispění nakonec stejně stáhla) a znásilnili. Ve skutečnosti jsme jí po svléknutí pouze hrubě nadávaly, ostatně znásilnit ji tak jako tak nebylo čím – vlastní údy jsme neměly, vibrátory se tehdy v socialistických obchodech neprodávaly a násada od koštěte je přece jen příliš brutální. Tělesné zneužití nezůstalo bez následků. Vycpaly jsme Heleně šaty a namísto pohlavních násilníků se z nás stali lékaři, kteří se chystají přivést na svět dítě. Ubohá Helena musela řvát a svíjet se na zemi, zatímco my jí držely nohy a zpoza lýtek jsme střídavě vykřikovaly: „Tlačte, maminko!“ nebo „Výborně, už vidím hlavičku!“ Celá hra skončila šťastným porodem plyšového medvídka a byl nejvyšší čas odejít domů, protože se juž připozdívalo. Později mi Machi prozradila, že při jedné návštěvě u Heleny, kde jsem nebyla osobně přítomna, našla u gramofonu odložené použité vložky. Mínila jsem, že je to nefér, měla mi to říci dříve a já mohla během znásilnění nenápadně nakouknout ke gramofonu, zda tam ještě jsou. Při každé další návštěvě jsme je pak svědomitě hledaly, ale u gramofonu byly pokaždé jen dlouhohrající desky Arnošta Pátka a Vítězslava Vávry.
Je zajímavé, jak oblíbenou zábavou mezi námi děvčaty byla výše popsaná hra, ať už v kterékoli z nesčetných modifikací. Jednou jsem ji hrála u nás s Krupi (tato vžitá oslovení, vzniklá zkrácením příjmení se používala proto, že většina děvčat ve třídě se jmenovala „Jana“). Krupi tehdy platonicky milovala souseda mé babičky, jenž byl řeckého původu a jmenoval se Spireneus Chalkovský. Stala jsem se tedy na ono odpoledne panem Chalkovským, Krupi jsem znásilnila, ta si pak vycpala šaty, počala se svíjet po podlaze a sténat: „Ach, Spiro, Spiro!“, načež do místnosti vstoupil druhý manžel mé matky a právem se domníval, že jsme zešílely. Zvlášť proto, že nás takto načapal už o pár let dříve, kdy jsme pro změnu pobíhaly po pokoji polonahé, zabalené jen do průsvitných šátků (bylo nás tehdy asi pět nebo šest) – tuším, že jsme si hrály na víly. Řekl tehdy: „Co tady lítáte jak nymfy Hesperidky?“ a naše osmileté hlavičky se pohoršovaly, jak nás sprostě urazil.
Hry na znásilnění a následný porod vyplývaly logicky z kouzla údů, jež na nás už tehdy mělo mocný vliv. Chlapci si tak jistojistě nehráli. Nedovedu si představit, jak Loskota znásilní Kinzla (anebo si to spíše představit nechci), ten se pak se zimní bundou pod košilí válí po koberci a úpí tak dlouho, dokud z něj Loskota nevydoluje látkového panáčka. Samozřejmě, stejně jako my dívky, museli hoši vědět, jaké následky má pohlavní styk, i když jeho praktická proveditelnost pro nás zůstávala záhadou.
Během těchto „sexuálních“ her docházelo mnohdy i k zásadním sporům, což je důkazem toho, jak vážně byly chápány. Šárka, moje nejlepší kamarádka (dokud se nepřidala k partě „frajerek“, které se cítily být povýšeny nad drobné skopičiny, jež naplňovaly můj a Machiin život),se mnou tuto hru hrála někdy těsně před pubertou – mohlo nám být asi tak jedenáct let. Znásilnění v ní ještě nefigurovalo. Obě jsme podlehly vlně zájmu o skupinu Kroky Františka Janečka a jak už to bývalo, „zamilovaly“ jsme se do jejích protagonistů. Do Františka Janečka samozřejmě ne, tak zvrhlé jsme nebyly – Šárka si vyvolila mladičkého zpěváka Pavla Horňáka, který tehdy obluzoval srdce školaček svým dětským zjevem a já o něco staršího Michala Davida. Byly jsme tedy paní Horňáková a paní Davidová, které sedí doma u kafíčka, zatímco jejich manželé v potu tváře vydělávají peníze prozpěvováním laciných písní. Obě jsme si vycpaly svetry kulatými polštáři, které krášlily kuchyňský gauč, protože být „paní“ (ať už jakoukoli) znamenalo mít se svým manželem pohlavní styk, a jak jinak prezentovat veřejně existenci styků nežli těhotenstvím? Nezávazně jsme plkaly o strastech manželství s umělci, až do té chvíle, než jsem si povšimla střapečku z polštáře, vykukujícího z břicha paní Horňákové.
„Ale, paní Horňáková,“ zasmála jsem se. „Vy asi budete mít malého Turka… už vám kouká kus fezu!“
Nevím, zda Šárka přesně věděla, co je to fez, ale rozlítila se strašlivě. Zrudla v obličeji a plačtivým hlasem mne žádala, ať vypadnu, protože jsem kráva.
Mě se vypadnout nechtělo. Naopak, začala jsem svůj štěpný vtip rozvíjet a když došlo na nevěru s tureckým občanem, chudák Pavel, on si někde prozpěvuje a jeho žena zatím, no Sodoma Gomora, Šárka potemněla ještě víc, zamkla se na záchodě a tam hlasitě brečela. Brzy nato se vrátila ze školy její starší sestra Iva a po vyslechnutí celé story stanula na mé straně, zatímco svou mladší sestřičku označila za dementa. S Ivou jsme se proti Šárce spikly vícekrát. Při jedné návštěvě nebyla zrovna Šárka doma, zatímco Iva, stižená chřipkou ano, a tak jsme jí připravily milé uvítání. K její papírové panence, jež ležela pod peřinkou v pleteném košíčku, jsme vyrobily hanbatého panáčka, zastrčily ho k ní a pod peřinku jsme ještě naházely různé papírové drobnosti jako kondomy, podprsenku nebo balíček vložek. Když se Šárka vrátila a zjistila, jak jsme zneuctily její panenku, počala nám mohutně spílat a nakonec vykřikla: „Vy debilové, vemte se za ruce a jděte spolu do teplárny!“ načež práskla dveřmi. |
|
| Názory čtenářů |
02.02.2004 13:39
 pavson
|
Onen nedostatek hygienických potřeb měl i své světlé stránky. Díky němu přišel na svět jeden můj synovec, moje sestra se totiž rozhodla řešit problém těhotenstvím ( ale před synovcem se to říkat nesmí ).
S tím znásilněním to byla tedy dosti drsná hra.
* |
02.02.2004 13:39
Jeff Logos
|
Hezké povídání, třebaže začátek je krapet poučující jako populární brožurka pro dospívající mládež. Nicméně dobře se čte. Tip |
02.02.2004 14:13
Hester
|
vaše hry jsou vypečené :-) * |
02.02.2004 16:25
 Wopi
|
*********** |
02.02.2004 16:47
fungus2
|
No je to na TIP |
02.02.2004 16:53
 Humble
|
Myslím, že tady vyloženě chybí veselý obrázek :o)
 |
02.02.2004 17:43
Albireo
|
Humble, máš svérázné představy o veselosti :-) |
02.02.2004 18:18
Monty
|
Já mám taky svérázné představy o veselosti, helejďte:
 |
02.02.2004 18:20
Wopi
|
tak ten je boží :)))))))) |
02.02.2004 18:22
Humble
|
To je přesně na jednoho mýho kámoše :o)))
 |
02.02.2004 18:26
Monty
|
Ty máš za kámoše Kostěje Nesmrtelnýho??? |
02.02.2004 18:33
Humble
|
Tak se jmenoval náš předposlední vor - Kostej the Immortal :o)
 |
02.02.2004 19:09
 stanislav
|
text o cyklu mě přijde navýsost pobuřující, jsem zcela znechucen...
a poznámka Humbleho o masážním verku mě též pobouřila, jdu si dát cigaretu, musím si po téhle četbě trochu odpočinout...
tip však udělím, jelikož být pobouřený - to mě baví... |
02.02.2004 19:15
Humble
|
Dobrý nápad, asi si taky půjdu dát Bělomorku :o) |
02.02.2004 20:24
Mathew
|
nevím, jsou věci který vím a nechtěl bych vědět..
tohle se zařazuje po bok..
( a bacha na flying rastafariána, za tohle tě odkudsi vyrazili..:))* |
03.02.2004 00:50
Cekanka_ucekana
|
NENE! Rudým právem se děsně slvěle myla okna! Byl to nejlepší papír, savý a taky byly véééééééééééélikýýýýýýý! A 10 centimetrů tlustý ty vložky fakt nebyly :-)))))
Moc ráda vzpomínám na jeden pionýrskej tábor, na kterým mi kamarádka ukazovala velmi názorně, co spolu dospělí dělaj :-))))) taková první lesbická zkušenost se sexem :-))) |
03.02.2004 10:45
 Yfča
|
Tu básničku zarecituju Kačabě, až bude požadovat nadstandardní hygienické pomůcky. :o))* |
04.02.2004 11:42
fermosa
|
No Monty, s těma hrama na znásilnění jsi mě teda fakt dostala...., to jsem nezapsala. Seš cvok :o))
No a komunistický vložky, to teda bylo mučení. Přiznám se, že já to nezažila až tak, páč na mě to přišlo tak v 87, ale pamatuju si ty óbr vatový vložky, který se zapříčili mezi nohama a vypadalo to jako bych byla na pár dní chlap s velkýma koulema :o))
*t |
05.02.2004 16:22
 Danny
|
****
:]]]]]]] |
17.02.2004 11:26
NIN
|
Ale, paní Horňáková,“ zasmála jsem se. „Vy asi budete mít malého Turka… už vám kouká kus fezu!“
TAK TO MĚ NAPROSTO POLOŽILO. SMĚJU SE UŽ 10 MINUT NAHLAS A VŠICHNI NA MĚ DIVNĚ KOUKAJ. ****************** |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|