- Ty, Máňo, víš, co mě napadlo?
- Nevim. Hele, budeš chtít k obědu škubánky nebo buřty s cibulí?
- To je fuk. Vzpomínáš, jak jsme byli tuhle ve městě?
- Jo. Tak si ale vyber.
- Třeba ty buřty. Víš, jak jsme se omylem dostali do tý výstavní síně?
- No, ty šílený patlaniny, já vim.
- Jo. A koukalas na ty popisky? Ty vobrazy měly totiž děsně divný názvy.
- Ale po cibuli budeš smrdět. Nechceš radši škubánky?
- Ne. Spíš ty buřty. Tak třeba jeden ten vobraz se jmenoval "Něco si přej".
- Ale po buřtech ti bude blbě.
- A mě ti napadlo todle. Co kdyby ten vobraz byl nějakej zázračnej jako z Věřte nevěřte a splnil by ti přání. To by bylo dobrý, že jo? Tak jsem si pro jistotu teda přál.
- Dědku, ty si fakt už asi celej zblbnul. Takže ty škubánky nechceš, jo? To je mam jako vyhodit nebo co?
- No a máš snad vyhodit ty buřty? Cibule je prej dobrá proti stárnutí. Dej mi buřty.
- Jak chceš. Ale pak za mnou nelez, až ti bude zle.
- Neboj. To si spíš potom dam mlíko.
- Už tě vidim. Spíš pivo, jak tě znam. Hele, víš, co zase napadlo mě?
- Nevim.
- Jak bylo tuhle v noci to zemětřesení, jestli jsi to třeba nějak nedělal ty.
- Já? Copak já můžu dělat zemětřesení?
- Já tě nevim. Vona Horáčková prej nic vůbec necejtila.
- Prosimtě, Horáčková. Ta by zaspala soudnej den. I kdyby andělé po celým nebi troubili vo sto péro, až by si huby potrhali.
- To je pravda.
- Tak vidíš. A stejně mi ten vobraz pořád vrtá hlavou.
- Ty škubánky holt dostaneš k večeři.
|