…byl celý jako z křišťálu a v natažené ruce držel dvě měděná jablka jen pro mne měla mi dát křídla… říkal ať (ti) věřím
…taky řekl ať pláču že můžu a musím protože rosa není jako nic co si nevypláčeme plakala jsem tedy… a vyplakala si jen pro sebe třiadvacet měděných jablek… pobrals je do náruče že bych je neunesla ale já mohla už dřív když byla ještě průzračná a svět je neviděl stojím pod tvým skleněným vrchem vidím v něm co nikdy nebylo a možná ještě bude připravena na sklizeň ty ještě váháš ale pomalu se odhodláváš skutálet všechna ta měděná jablka na moji zahradu otvíráš náruč… víš že umím čekat sbírat nést a neodletím (ta dvě jablka jsem utopila v rose…)
...říkal taky že čím víc rosy tím dřív budou z těch dvou měděných jablek křišťálová křídla… čert věř andělům