Taku se vyřítil ze svého domu jako velká voda a nekoukal nalevo napravo - zrovna když kolem rozvážným krokem procházel Sadao. Ten uskočil stranou, aby ho Taku neporazil, přesto však střetu nezabránil - Taku ho udeřil pochvou svého meče. Sadao se zamračil a už otevíral ústa, aby mladíkovi vyčinil. Ten však byl rychlejší.
     "Jak jste se mohl dotknout mého meče," utrhl se na prošedivělého pána. "Zítra o východu slunce vás očekávám na vršku za vesnicí - a svůj meč si vezměte s sebou." Poté ho nechal překvapeného stát uprostřed cesty a rychlým krokem odešel. Sadao sám pro sebe pokrčil rameny a pokračoval v rozvážné chůzi.

Ráno se Sadao vzbudil brzy a nemohl usnout. Vytáhl své katany a důkladně je vyčistil - stejně jako každý den ráno. Tento rituál dodržoval od dob, kdy jako mladík dostal od svého mistra první ostrý meč. Díky této péči mu všechny meče vydržely ve skvělém stavu. Dlouho přemýšlel, který z nich si má vzít na utkání s horkokrevným mladíkem. Nakonec jeho zrak padl na stojan v rohu, kde měl vystavené tupé meče na cvičení.
     "Aspoň mu neublížím," pomyslel si pro sebe, když si iaitó připevňoval k pasu. Slunce ještě ani nepomýšlelo na to, že by se vyhouplo nad obzor, když Sadao pomalým krokem mířil za vesnici. Už byl skoro na místě, když ho zaujal pohyb na mítince. Uhnul z pěšiny mezi nízké keře a tiše se blížil k cíli - jen z jiného směru.

Po chvíli se mu naskytl zajímavý pohled - Taku se připravoval na nadcházející souboj. Poskakoval s mečem v ruce a sekal na všechny strany na imaginární protivníky. Občas se mu povedlo trefit větev, až se na něho snesla sprška lístků a úlomků větviček. Sadao celé představení tiše pozoroval. Stačila mu chvilka, aby zjistil mladíkovy slabiny, otázka však byla, zdali to nebylo divadlo pouze pro něho - jestli Taku nepředstírá nešikovnost, aby ho ukolébal. Herec se na chvíli zastavil, utřel si pot z čela a divák zběžným pohledem k východu zjistil, že je nejvyšší čas vstoupit na scénu. Tiše se vrátil a hlučně se po cestičce blížil k mýtince. Taku ho zaslechl a po tváři mu přelétl pohrdavý úsměv. Mezitím Sadao dorazil až k němu a pozdravil ho mírnou úklonou. Taku se zamračil.
     "Už tady na vás čekám," pronesl odměřeně. "Vyřídíme to rychle." Sadao poznal, že mladý bojovník potřebuje kromě lekce s mečem i poučit, jak se má slušně chovat. Znovu se mírně uklonil.
     "Nechci vás zdržovat déle, než to bude nezbytně nutné. Vyřídíme naši záležitost a půjdeme si každý po svém."
     "Tak to pochybuju, že vy odsud odejdete," ušklíbl se mladík a vytasil meč. Sadao si konečně mohl prohlédnout soupeřův meč zblízka - jednoduchá katana, ale dobře udržovaná. Začal pochybovat, zdali udělal dobře, že si místo ostrého meče vzal cvičební. Teď už ale bylo pozdě na nářky - vytáhl tedy iaitó z pochvy a zaujal bojový postoj. Neměl strach, že by mladík něco poznal - jeho iaitó bylo k nerozeznání od katany - spíše ho trápilo, že možná soupeře podcenil.

Stáli dlouho proti sobě bez hnutí, špičky mečů se lehce dotýkaly a oba čekali na akci toho druhého. Sadao sledoval přivřenýma očima každé mladíkovo mrknutí a neunikl mu ani fakt, že Taku je docela unaven. Vyčerpal se rozcvičováním a teď mu už nezbývalo moc sil na vlastní souboj. Sadao začal v duchu počítat - tušil, že útok přijde před desítkou. Sedm, osm a Taku vystartoval.

Sadao neměl problém útok odrazit, snažil se však ze začátku spíše šetřit síly - úsporné pohyby na mladíkovy útoky úplně stačily. Po chvíli začal Taku dělat čím dál větší chyby, až se Sadao rozhodl dále divadlo neprodlužovat. Obratným pohybem srazil jeho meč stranou a sekl překvapeného bojovníka do nohy. Ten zahodil meč a chytl se za "poraněnou" nohu - žádná krev se však neobjevila. Vykasal si rychle nohavici širokých kalhot a na stehně objevil pouze zvětšující se podlitinu.

"Když bojovník při boji odhodí meč, znamená to, že dává svůj život do rukou svého soupeře," pronesl Sadao k mladíkovi. Poté se otočil ke stále ještě vyděšenému mladíkovi zády a vydal se zpět k vesnici. Taku rychle skočil po meči a rozběhl se za ním. Předběhl ho na cestě a udýchaně ho zastavil.
      "Mistře, naučte mě bojovat jako vy." Sadao se pousmál.
     "Ano, učím své žáky bojovat s mečem," odpověděl. "Tobě ale chybí úcta k ostatním lidem. Až se jí naučíš, přijď." Taku se nezmohl na odpověď. Sadao pomalu sešel mírný kopeček, pokračoval k vesnici a siluetu mladíka viděl stále na stejném místě. Možná ho jednoho dne osloví na ulici, ukloní se mu a požádá, zdali by se mohl stát jeho žákem.