Postel proletěla mezi dvěma dřevěnými mrakodrapy, uhnula před hejnem skleněných ptáků a pak se konečně zařadila do vlnící se stužky  vzdušné dálnice.
  Věra namačkaná mezi polštáři nasupeně zírala před sebe a měla chuť si naliskat. Bože, já jsem tak blbá. Proč jsem jen lezla do tý pitomý postele!  Sem mohla tušit, že poletím jinam a ne do školy. Jenže já mám místo hlavy vydlabanou dýni. Očima se zabodla do své spolucestující. Za všechno může tahleta bloncka, co mi přebrala Lachyma. Ne, že bych s ním ve skutečnosti chodila, ale kvůli ní si to už ani nemůžu představovat. V duchu si vybavila okamžik, když jí Huong poprvé oznámila, že Lachym s někým chodí. Měla v tu chvíli takový vztek. To ale netušila, že za pár dní bude s jeho holkou společně cestovat v jedné posteli. Měla velké nutkání vytáhnout deník a se vším se mu svěřit, ale okolnosti byly proti ní. Musím něco udělat nebo se z toho zcvoknu!
"Jak je to mezi tebou a Lachymem?" vyhrkla z ničeho nic a sama se divila, že se nezakoktala.
  Marie na ní upřela zrak a na tváři se jí vyloudil úsměv. "Nijak! Jsme jen přátelé!"
"Tak ty máš kluka, Máňo?" zaduněl pod nimi hlas taxíku, "a že ses nepochlubila, ty tajnůstkářko!"
"Já s učitelem Javorským udržuji pouze přátelské vztahy," bránila se Marie, "nic víc!"
 "To jsou kecy!" namítla Věra, " Huong mi říkala něco docela jinýho!"
"Já fakt nelžu! Nevím, co ti tvá kamarádka napovídala, ale já s ním skutečně nechodím. Copak by mohl Lachym chodit s mluvícím nábytkem?" Vtom se zarazila, zbledla jak stěna a rychle odvrátila pohled jiným směrem.
"Teď ses pěkně prokecla!" uchechtla se Anča a předjela růžový květ na pestíkový pohon, který zpomaloval provoz v jejím jízdním pruhu.
"O čem to sakra mluvíte?" domáhala se Věra řádného vysvětlení.
  Marie se zhluboka nadechla a na svém obličeji vykouzlila grimasu, kterou používají učitelé jen v případech, kdy musí něco vysvětlovat naprosto zabedněnému žákovi.
"Takže hezky po pořádku! Ty si myslíš, že jsem Lachymova holka. Tahle představa mi sice lichotí, ale já nechodím se zajíčky. Víš, Lachym je o deset let mladší než já. Znám ho od chvíle, kdy byl ještě usmrkaný puberťák, s kterým házely hormony. Za tu dobu se moc nezměnil, takže i když z něj nakonec vyrostl pohledný mužský, kdesi uvnitř je pořád malým klukem s naivními představami, jak sbalit holku. Možná jsem někdy na něj měla zálusk, ale nakonec mi v tom vždycky zabránila moje odlišnost. Já totiž nejsem blef, a ani vlemdynec! Já nemůžu provádět to, co obvykle dospělí provádějí. Já jsem jiná ve všech směrech! Pod slupkou toho, co právě vidíš, tluče kovové srdce!"
Věra vyvalila oči a vyděšeně se odtáhla na opačný kout postele. "Sakra, co si zač? Musím to vědět?"
Anča, která je celou dobu poslouchala se hlasitě zasmála až obě cestující leknutím nadskočily.
"Máňo, ty teda umíš vysvětlovat!" chechtala se, "Ta mladá si málem nadělala do kalhotek. Copak jsi nemohla říct : Hele Věro, já nejsem obyčejný smrtelník, ale létající postel, která vypadá jako ženská po dost vydařený plastice!"
"No, tys tomu dala!" ušklíbla se Marie, "teď si bude o nás myslet, že jsme se obě úplně pomátly!"
"Ale kuš! Je to daleko lepší vysvětlení, než to tvoje kovové srdce!"
"To teda není!"
Věra sledující jejich rozepři, mezitím pochopila celou pointu
 "Tak to je gól!" nečekaně vyprskla smíchy, "Tak já celou dobu žárlím na obyčejnou postel!"
"Ha ha! To je vážně legrace!" zatvářila se Marie dotčeně a uraženě se otočila.
"No, já se radši budu věnovat řízení," poznamenala Anča a odbočila do vedlejšího pruhu, který po pár kilometrech opouštěl dálnici a mířil někam na sever.

  Uplynula hodina a cesta, která se nesla ve znamení naprostého mlčení, už začala být nesnesitelně monotónní. Jediná Věra měla o zábavu postaráno. Nerušeně pročítala své deníkové zápisky a při každé zmínce o učitelce Flígebetové potlačovala záchvaty smíchu. Marie, která seděla na jiné straně postele, tupě zírala na ubíhající krajinu a nebezpečně se jí klížila víčka. Už by málem usnula, kdyby se na obzoru neobjevila povědomá černá linka.
  "Jsme u cíle!" oznámila nadšeně a viditelně pookřála. Rychle se obrátila ke své společnici a zlomyslně sledovala, jak zareaguje.
  Věra mlčela, ale podle toho, jak se tvářila, bylo jasné, že její nálada prudce klesla na bod mrazu. Tak tohle je Sezamový les. Její oči se upřely na nekonečné moře pokroucených stromů, jehož černé listoví výhružně šustilo do okolí. Jak se taxík neustále přibližoval, zpozorovala, že v jednom místě mezi korunami stoupá k nebi stužka šedého kouře. Hned jí bylo jasné, že tam někde leží osada Nosferatu Village!
  Anča začala pomalu klesat k zemi a jakmile dosedla nedaleko lesní hradby, rychle vysadila obě cestující na šedivé louce a znovu se vznesla do vzduchu.
"Dnes to máte zadarmo!" nadhodila, "Já už radši padám! Nechci skončit v něčím žaludku. Tak se tu mějte a pozdravujte mrtvolky!" Sotva to dořekla, z lesa se vyšvihla černá větev, chytila ji za pelest a vtáhla zpět mezi stromy. Kdesi v korunách se ozval výkřik a zvuk trhajícího se plechu. Poté se k zemi sneslo několik peříček a byl klid.
  Věra zavřeštěla hrůzou a okamžitě se dala na útěk. Marie se jí snažila zastavit, ale zakopla o kámen schovaný v šedivé trávě a rozplácla se na zemi.
"Věro, vrať se!" volala za ní, ale marně. Vyděšená školačka prchala pryč seč jí síly stačily. Tryskem přeběhla louku a dorazila k úzké pěšině, která se po pár kilometrech ztrácela u nejbližšího kopce. Aniž by uvažovala nad cílem své cesty, zamířila tímto směrem a bylo jí jedno, jestli se dostane do nejbližší civilizace dnes nebo až za týden.
  "Sakra! Ta holka mě jednou přivede do hrobu!" zaklela Marie při pohledu na prchající dívku. Vzápětí se otočila čelem k lesu a hlasitě hvízdla. "Ančo, Jaruš, vylezte ven!" zahulákala do porostu, "ten vtip nám nevyšel!"
  Chvíli se nic nedělo. Listí jen pochmurně zašumělo a kdesi v koruně nejbližšího stromu ulovila ptačí kostřička nosního skřítka.
"Tak, kde to vázne!" rozčilovala se, "Marcelo, rychle je shoď dolů nebo mi ta holka upláchne!"
  Z lesa se ozvalo hlasité křupnutí a dutý výkřik. "Au! Ančico, ty blbej nábytku, okamžitě se přestaň hejbat  nebo mi polámeš všechny větve!" zaječel rozhněvaný ženský hlas.
  Vzápětí něco dopadlo na zem a po chvíli se na louku vykolébala rozcuchaná bytost v černém plášti. Podle dvou drobných hrbolků, které neohroženě bojovaly v záhybech látky o své místo na hrudníku, se dalo usoudit, že je to žena. Na očích měla kulaté dioptrické brýle se zlatou obroučkou. Světlé vlasy, naježené do extravagantního rozcuchu, zdobila řada větvičkolistových doplňků.
 "Anča se zase zasekla mezi větvemi!" oznámila nasupeně a začala si vytahovat listí z vlasů.
 "Tohle mi dělá naschvál!" zuřila Marie, "Víš co, Jaruš! Vlez mi na záda. Nebudeme na tu krávu čekat! Musíme Věru chytit samy dvě."
 "Dřív než se dostane do nějakýho dalšího průšvihu," dodala její společnice.

   Věra dorazila na vrcholek kopce a únavou klesla na kolena. S vyvalenýma očima zírala na prašnou cestu a funěla přitom jak lokomotiva. Takhle rychle jsem neběžela ani v tělocviku. Sotva zvedla hlavu, aby se zorientovala, všimla si turistického ukazatele, který se nenápadně krčil poblíž cesty. Na kovové tyči byly upevněné dvě dřevěné šipky. První s nápisem Nosferatu village 1 km ukazovala zpátky k lesu, zatímco druhá Dagyšpandří údolí 2 km mířila právě tím směrem, kudy chtěla pokračovat v útěku.
"No super!" prohlásila sklesle a napřímila se, "sotva uteču ze strašidelnýho lesa, tak mě čeká procházka do údolí smrti."
"A mohlo to být ještě horší," ozvalo se jí najednou za zády.
  Věra se rychle otočila a spatřila péřový taxík, na níž seděla pobledlá dívka v černém plášti. Okamžitě v ní poznala příslušnici druhého nejstaršího řemesla. Byla to víla smrti. Tím si byla stoprocentně jistá. Její sestra Grcka totiž studuje na fakultě smrti a tam všechny studentky nosí navlas stejné pláště.
"Vy jste mě přišla zabít?" vyhrkla nečekaně na vílu a byla připravena se bránit.
"To ne!" zatvářila se dotyčná zmateně,  "Já nejsem víla náhodných úmrtí, ale rozkošné bolesti."
"Rozkošné bolesti? Ale ten obor už dávno zrušili!"
"Fakt? Ani nevíš, jak si mě potěšila. Nedokážeš si představit, jaká to byla potupa studovat obor, kde si neustále ve styku se samejma důchodcema. Pořád si s tebou chtějí vykládat a ukazujou ti fotky vnoučat. Dost nechutný!"
"Jenže já nejsem důchodce! Tak co po mně chcete?"
"Ona tu je jen jako můj doprovod!" rázně ukončila jejich debatu létající postel a připlula blíž k Věře.
"To nebylo od tebe pěkné, že si mi utekla!" drcnula do ní pelestí, "chuděra Anča se tak snažila, aby ses pořádně lekla a kvůli tobě teď trčí někde zaseklá mezi větvema."
"Marie?" vyvalila Věra oči, "jsi to fakt ty?"
"To si piš, že jsem to já! Co říkáš na moje nové potahy?" Taxík se natočil na stranu a ukázal jí růžové prostěradlo na němž se povalovala hromada stejně zbarvených polštářů. Jedinou vadu na kráse představoval černý úbor víly smrti, který narušoval výsledný dojem.
"Ale jo, pěkný!" zakroutila dívka hlavou, "já sice růžovou moc nemusím, ale tobě sluší!"
"Tak dík!" zapýřila se Marie a přistála na cestě.
Jediná cestující, která se doposud rozvalovala mezi polštáři, vystoupila na trávník a pokynula Věře ať jde blíž.
"Já jsem Jaroslava, víla smrti," představila se, "ale můžeš mi říkat Jaruš!"
"Těší mě!" potřásla si s ní Věra rukou, "já jsem Věra, budoucí víla aroma!"
"Takže budoucí Fekálka!" usmála se víla, " vidím, že toho máme hodně společného. Obě dvě jsme studovaly obor, který byl všem jen pro smích."
"Tak jste se pěkně seznámily a můžeme letět!" prohlásila Marie a nabrala obě víly na palubu.
"Poletíme už konečně do té školy?" zeptala se Věra nejistě zatímco se postel pomalu zvedala do vzduchu.
"Ještě ne! Nejdřív se zastavíme v Sezamovém lese!"
"Že jsem se vůbec ptala!"

  O několik minut později dorazil taxík k lesní stěně. Věra hrůzou ani nedýchala, když spatřila pokroucené stromy, které k nim začaly natahovat své černé paže lačnící po potravě.
"Nechte toho!" okřikla je Jaruš a praštila nejbližší větev růžovým polštář, "opakovaný vtip už není vtipem! Radši nás hezky pusťte dovnitř!"
"No tak jo!" prohlásil smutně jeden z listnáčů.  Vzápětí se kmeny rozestoupily a vytvořily mezi sebou úzkou stezku, která se ztrácela ve tmě.
"Vzhůru za dobrodružstvím!" zvolala zlomyslně Marie a zamířila do nitra lesa.

  Milý deníčku, dnešním dnem začíná nová kapitola mého života. Ta stará Věra, kterou si znal, odešla spát ke kytičkám. Místo ní nastupuje nová, silnější a sebevědomější. Asi si myslíš, že mi přeskočilo! Omyl! Nejsem magor! Už konečně vím, co jsem zač. Jak by řekla jedna moje známá: "Prozřela jsem a spatřila holou pravdu!" A jaká že byla? To víš, že děsivá a hrůzostrašná! Jak jinak! Když zjistíš, že patříš k jinému živočišnému druhu, že tvé skutečné rodiče brutálně zavraždili, když si byla ještě malá a pak ti jako bonus vymazali všechny vzpomínky na ně, nemůžeš zrovna radostí vyskakovat. Já to naštěstí vzala sportovně a neutopila se v slzách, jak by to udělala většina holek. Možná to bude tím, že jsem potkala svého pravého příbuzného a ten mi všechno vysvětlil. To je úlet, co? A teď se podrž! To bys neuhádl, kdo to je! Ten někdo se jmenuje Michal, ale ty ho znáš jako Lachyma Javorského, učitele Kanalizačních zápachů! Hrůza, co! Tak já kráva jsem byla celou dobu zamilovaná do svýho bratrance. No, nezní to perverzně! Jak tohle vysvětlím Huong? Radši jí nic neřeknu a zabouchnu se do nějakýho jinýho učitele.
 Zítra se vracím do Vílí univerzity a nevím nevím, jak se zachovám až potkám Ugandovou. Sežehnu ji hned nebo až potom. Jasně, že si dělám legraci!
 V tuto chvíli sedím u obrovského krbu, v čítárně Centrální blefské knihovny, která stojí uprostřed osady Nosferatu village. Naštěstí tu žádná záhrobní havěť nežije. Sezamové stromy se o ně dávno postaraly a díky střevním potížím, které se po jejich požití dostavily, přešly raději na vegetariánskou stravu. Už několik let slouží osada jako sídlo přeživších blefů. Za tu chvilku, co jsem tady, jsem se seznámila se spoustou zajímavých lidí a dozvěděla se hromadu nových informací. Už konečně vím, kam jezdí Flavminalský expres a co se stalo s flavminalskými blefy.
Až budou prázdniny, slíbil mi bratránek, že zajedeme k Nekonečnému mraku a on mi ukáže, co se za ním ukrývá. Už se nemůžu dočkat.
Tak to je asi vše! Teď se určitě divíš, jak to, že jsem se tak detailně rozpovídala o svém novém životě. Je to asi tím, že je to naposled, co do tebe píšu. Chystám se tě totiž zničit! Proč bych jinak seděla u krbu? Odpusť mi to!
 Je čas udělat PÁ PÁ!

  Věra zavřela ohmataný sešitek, naposledy ho pohladila po přední stránce a vzápětí odhodila nebohého zpovědníka do objetí nenasytných plamenů.
"Promiň!" špitla rozrušeně a sledovala, jak se její papírový přítel kroutí ve smrtelné agónii a popsané stránky černají a mění se v popel.
"Likviduješ kompromitující materiály?" uslyšela za zády povědomý mužský hlas. Patřil samozřejmě bratranci Michalovi.
Věra se neotočila a dál sledovala dění v krbu.
"Jo!" odpověděla mu ve vší stručnosti a zvedla se ze země.
"To je dobře!" usmál se Michal, "Hlavně nezapomeň, že se máš stavit ve školícím centru. Za deset minut totiž začíná povinná Hodina lží!"
"Jasně, "usmála se Věra, "už se nemůžu dočkat na ty nesmysly, co navykládám svým adoptivním rodičům a ve škole."
 

KONEC