Když duše pustí tělo své a rozloučí se nad hrobem, tak chodí zmatena sama sebou. Má strach a je smutná ze slz živých. V ten čas se objeví v prostoru brána, se stoly a těmi, kteří prošli již dříve. Ti se zvednou od stolů, aby osušili poslední slzy a uvedou nově příchozího do nového světa. Pro každého přichází ti, kteří ho milovali a on bude chodit pro ty, které miloval. Již dnes můžu vytušit, kdo mi přijde naproti a komu já vyjdu vstříc. Ta brána je, to vím, vždyť do ní nahlížím.
|