Bloudila tmou, bosé nohy rozedrané do krve, cáry šatů pozvolna ztrácela cestou. Nevěděla, kde je, jen hvězdy slabě ozařovaly mýtinu, přes kterou právě kráčela. Když se dostala k prvnímu náznaku civilizace, autobusové zastávce na kraji lesa, omdlela vyčerpáním.

„Chudinka, kdo jí mohl tak strašně zřídit?!“ V oparu podvědomí slyšela z dálky hlasy. Probouzela se, byla schoulená ve velké bílé posteli, v neosobní místnosti se zamřížovaným oknem. „Podívejte, probírá se, konečně! Mladá dámo, otevřete oči, už je všechno v pořádku, jste v bezpečí.“ Otevřela oči, zorničky se jí nepřirozeně rozšířily. Ucukla. Schoulila se ještě víc do klubíčka před dotěrnými pohledy lékaře a sester. Nevěděla, co se s ní děje. „Proč tu jsem, co tu dělám, proč mě tak strašně všechno bolí?“ Hlava jí třeštila, nemohla si vzpomenout, jen bílá mlha se tam vznášela místo myšlenek. Byla zoufalá a tak strašně prázdná. Omdlela.

„A už je zase v limbu, je to těžký nervový otřes, doufám, že se nám holka vrátí, bylo by jí škoda.“ Lékař si ji ještě jednou prohlédl. „Až ustoupí ty hrozné modřiny a podlitiny, které má po celém těle, tak bude zase fit. Po fyzické stránce bude v pořádku za pár dnů, jen psychika, to už bude těžší oříšek.“ Sestry přikývly.

Pomalu otvírala oči, sluneční paprsky ji hladily po tváři a ona se cítila nepřirozeně uvolněně. Nedokázala si vysvětlit ty zvláštní mžitky před očima a měla pocit, že její reakce jsou pomalejší. Ztěžka se zvedla z postele a došla si na záchod. Naprosto jednoduchá procedura ji vyčerpala. Zase se schoulila do klubíčka a snažila se vzpomenout, musí si vzpomenout, ta prázdnota je tak děsivá. Musí. Usnula.

Utíkala z práce, batůžek jí poskakoval na zádech v rytmu, v jakém pospíchala. Bylo krásné odpoledne, blížila se jí dovolená a ona se už těšila domů. Dneska večer měla sraz s kamarádkami a vyrážely po dlouhé době do vedlejší vesnice na zábavu. Už se moc těšila. Celé odpoledne i část večera strávila přípravami. Když byla hotová, zkontrolovala se ještě ve velkém zrcadle v předsíni. Zelené oči svítily jak drahokamy, zahalené pod vějířky dlouhých řas. Rudá ústa, až příliš zvýrazněná, vystupovala a nabízela rozkoš nepoznaného. Své polodlouhé slámově žluté vlasy měla vyčesané vysoko vzhůru, takže bylo vidět její bělostné labutí hrdlo. Propínací šaty více odhalovaly než skrývaly; ano, byla spokojena s tím, co viděla.

Kamarádky na ni čekaly u zastávky autobusu, cestu si krátily švitořením o tom, na co, nebo na koho se která těší. Když dojely, zábava už byla v plném proudu. Usadily se pohodlně k rohovému stolu. Ještě, že si udělaly rezervaci.

„Holky, dneska to rozjedem, hodlám si to tu užít, a ne že budete chtít o půlnoci domů!“ Chytla nejbližší sousedku za ruku a vytáhla ji na parket. S ubíhajícími hodinami se už bavily výborně všechny, řádily jak pominuté, takže se rychle staly atrakcí večera. Což bylo samozřejmě účelem. Blížila se půlnoc a pomalé melodie zavládly tanečnímu parketu. K tanci ji vyzval neznámý mladík, velmi přitažlivý mladík. Pevně ji uchopil do náruče a ona se poddala kouzlu okamžiku. Byl o hlavu větší než ona, vypracované tělo se rýsovalo pod bavlněným tričkem. Příliš si nevšímala toho, že ji jemně tlačí ke dveřím. Nebránila se, taky proč, lehký flirtík by byl jen třešinkou za dnešním večerem.

Jak ten krásný okamžik začal, tak rychle mu byl konec. Neznámý ji uchopil tak silně, že nedokázala ani vydechnout. Než se stačila vzpamatovat, zaklaply za ní dveře dodávky a ona z hrůzou zjistila, že se zde choulí ještě dvě uplakané dívky. Okénko u řidiče se prudce otevřelo. „Buďte zticha, nebo vás bude mrzet, že jste se vůbec narodily!“ Vytřeštila oči, nechápala, co se děje. Dodávka se s prudkým odpíchnutím rozjela dopředu. Došla jí tvrdá realita, tohle nebyla hra. Auto nemohlo ujet víc než pár kilometrů. Zastavilo. Během jízdy se stačila seznámit se svými spolucestovatelkami. Tmavovláska s modrýma očima byla Lída, hnědoočka s blond vlasy se jmenovala Táňa. Oběma nemohlo být více než 17 let. Ale proč je tu ona, vždyť jí už bylo skoro pětadvacet?

Zadní dveře se s rachotem otevřely, v nich stál golem. To bylo jediné, co ji napadlo. Obrovský muž s mohutnou hrudí a zarostlou tváří. Ostré rysy a ještě studenější oči nevěstily nic dobrého. Hrubě ji chytil za ruku a vytáhl ji z auta tak rychle, až upadla. „Pozor na zbožíčko, jednej s cácorkami jemně nebo nedostaneme dobrou cenu.“ Prohodil hezounek, který jí před pár minutami pletl hlavu. Ve tmě rozeznala jakousi chatrč, nahnali je dovnitř a zamkli do pokoje se zabedněným oknem. „Hlavně klid, holky, musíme držet pohromadě, to určitě zvládneme.“ Děvčata se jí držela jako klíště a ona měla pocit, že za ně zodpovídá. „Ticho.“  Zakryla jim ústa a poslouchala. Slyšela startování dodávky a vzdálený rachot motoru.

 „Odjíždějí, to je naše šance, musíme se odsud dostat.“ Prohlédly pokoj, nikde žádná možnost úniku, ale našly dvě ztrouchnivělá prkna v podlaze. Svitla jim jiskřička naděje. „Holky, musíme máknout, nevíme, kolik je času.“ Šlo to špatně, během chvíle byly dívčí prsty rozedrané do krve, ale nepřestávaly. Povedlo se jim nadzvednout jedno prkno, s hlubokým žuchnutím spadly na záda, když povolily hřebíčky na druhé straně.

Vtom zarachotil v zámku klíč. Krve by se v nich nedořezal. Odejel jen jeden. Do pokoje se vřítil golem, smýknul děvčaty tak silně, že si Lída zlomila ruku. „Tak utéct se vám chtělo, děvenky, tak toho budete litovat, chtěl sem být hodný, ale takhle to jedna z vás pěkně odskáče!“ S nenávistí v očích ji chytil. „Ty jsi je určitě na tohle naočkovala, žejo?!“ Jsi tu nejstarší, tak bys měla mít dost rozumu, za to budeš pykat!“

Před vystrašenými děvčaty ji hrubě přitiskl ke stěně, vrazil jí silnou ránu do žaludku, až se zhroutila k zemi a nemohla popadnout dech. Párkrát do ní kopl, držela se za žaludek, ale silným ranám se špatně uhýbalo. „Tak co, stačilo ti to, budeš hodná?!“ Ještě jednou ji vyzvedl za krk tak vysoko, že nedosáhla na zem. Tvář měla už nateklou, nemohla dýchat. „Ano“, sípavě se vydralo z jejích úst. Hodil s ní směrem k vystrašeným dívkám. „Takhle dopadnete, když ještě něco zkusíte!“ Výhrůžně pohrozil zakrvácenou pěstí a zavřel dveře.

Ležely schoulené a propletené do klubíčka. Smáčely se celou noc slzami navzájem a zoufale se  snažily utěšovat. S ranním rozbřeskem uslyšely opět motor dodávky. Dveře se otevřely a v nich opět stál hezounek. Pozorně si je prohlédl a se svraštělým obočím se otočil na golema. „Ty stupidní magore, proč jsi tu blondýnu tak zmaloval? Takhle za ni nedostaneme ani polovinu ceny, když takhle vypadá!“ Golem se přišoural ke dveřím a prohlédl si ji, vypadala opravdu zuboženě, modřiny se do rána vybarvily, odřeniny vypadaly ještě hůř a nateklá tvář ztratila tvar. „Nojo no, chtěly utéct mrchy, tak dostaly lekci.“

„Co teď s ní? Ta s tou zlomenou rukou se ještě převést nějak dá, náš doktor jí pomůže, ale tuhle dohromady nedáme. No nic, necháme ji tady a vyzvedneme ji později.“ Golem chytil dotyčné dívky, o kterých hezounek rozhodl a násilím je odtáhl do dodávky. Během chvíle bylo opět všude ticho.

Už neměla slzy, byla zoufalá, chudák děvčata, co je asi čeká. Nebude to asi hezký osud. A ji  čeká to samé. „Ne!“ S nadlidskou silou se odplížila k druhému ztrouchnivělému prknu. Nevěděla, jak dlouho, ale z posledních sil se jí podařilo ho odstranit. Nepříliš velkou škvírou zahlédla trávu, to jí vlilo novou sílu do žil. Protáhla se. Už se šeřilo. Musí jít, musí rychle odsud. Nejistě vkročila do tmy.

Zorničky se jí opět rozšířily. Přitiskla kolena pod bradu a objala je tak silně, až jí zbělely klouby. Vrátila se do reality, přežila. Ztěžka se zvedla z postele a dobelhala ke dveřím, byly zamčené. “Proč?“ Během chvíle se dveře otevřely a vstoupila sestra. „Á, děvenka se nám vzbudila, holčičko, jakpak ti je? Už si nám dělala starosti, pan doktor se přijde podívat za chvilku, hezky se lehni a hlavně buď v klidu, tady jsi v bezpečí.“ Mile se usmála, dala jí teploměr a zase odešla.

„V bezpečí, ale kde? Jak je tady dlouho? Proč tu nejsou rodiče?“  Hlava ji z těch otázek rozbolela. Za pár okamžiků se opět otevřely dveře. Vstoupil lékař a s ním asistent. Zabraná do svých úvah si ani nevšimla, že asistent má divně posazenou roušku. „Mladá dámo, ty nám děláš jenom starosti.“V tomhle věku už by jsi neměla provokovat chlapy, pak to takhle dopadá.“

„Proč to říká? Jak provokovala, koho?“

„Dostaneš hezky něco na uklidnění, abys moc nepovídala, už tě nestihneme uklidit, protože se o tebe začala zajímat policie.“

Nechápala. „O čem to mluví?

V tom jí asistent chytil, otočil ji na břicho a klekl si na její záda. Přidušeně hekla do polštáře. Poposunul si roušku. „Mám tě pozdravovat od Táni a od Lídy.“ Hrůzou celá ochrnula. Hezounek.

Doktor se na její vyděšenou tvář usmál. „Ještě, že tě dovezly k nám. Tu zlomenou ruku jsem dal dohromady hned, ale tobě, děvenko, budu muset pomoct jinak.“ Zlověstně se usmál. Hezounek jí vykroutil ruku a doktor natáhl stříkačku. „Proboha, co mi to chcete píchnout?!“ Ne, prosím, ne!“

„Po tomhle tě už nic bolet nebude. Po tomhle už budeš jen sladce snít, rozhodně budeš mít pohodlnější osud než ty druhé dvě děvenky v Německu.“

Ucítila ostré bodnutí a pak už její svaly zvolna povolily.

O měsíc později.

„Půvabná, vid´? „Hezká, jako porcelánová panenka.“

Sestry domyly její bezvládné tělo, nakrmily ji a uložily zpět do postele.

„Škoda tak mladého života.“

„No, doktor říkal, že ten nervový otřes nezvládla. Hele, nic ji nebolí a tady je o ni docela dobře postaráno.“

„Co s tím naděláš, osud si nevybírá.“

Odcházely. Dva zelené smaragdy hleděly bez výrazu skrze ně do dálky.