kapitola 6

"Na tohle jsem svým experimentem přijít nechtěl," hájil se Bořivoj. "Měla se potvrdit teorie, že n-rozměrný vesmír vzniká na základě zániku (n+1)-rozměrného. Nic víc a nic míň. Sice to na základě měření už dokázat mohu, zjistili jsme také i současnou výraznou tendenci našeho vesmíru smršťovat se. Je to jako guma - natahuje se, je potřeba stále více energie na menší a menší přírůstky, a najednou se vše otočí a všechna dosud nahromaděná energie je použita na smrštění. Ale ne pomalu. Jestli rozpínání trvalo miliardy let, smrštění může být o několik řádů kratší."
 "V tom článku v Science jste byl trochu přesnější," obrátil se přísně děkan na Bořivoje. "Navíc se mi vůbec nelíbí na základě jednoho měření vydat prohlášení takového rozsahu. Člověče, vždyť vy dáváte lidstvu a vesmíru jen čtyřicet měsíců!" Akademický senát se dlouho radil, jak se k tomuto "výstřelku" postavit, a právě děkan navrhoval okamžité propuštění. Našel pár lidí, kteří na věc nahlíželi podobně, nebylo jich ale mnoho a ostatní je přehlasovali, aby alespoň dali Bořivojovi možnost danou záležitost vysvětlit. "A to zakončení: 'Obraťte se a proste za odpuštění, Bůh je milostivý'. Jak jste na tohle přišel? Vždyť jste vědec!"
 "Víra a věda se vzájemně vylučovat nemusí," odporoval chabě Bořivoj. "Historie zná spoustu vědců, kteří kromě intelektu prosluli svou pevnou vírou."
 "A od kdy vy jste věřící," odfrkl si pohrdlivě děkan. To už se ovšem Bořivoje zastali ostatní.
 "Kolego," obrátil se na děkana starší prošedivělý profesor. "Sešli jsme se tu, abychom si vysvětlili ten článek a ne, abychom se uráželi nebo napadali. Vraťme se tedy, prosím, zpět, ať zbytečně nemrháme časem." Poté pokynul Bořivojovi rukou, aby pokračoval. Děkan si ještě něco zamračeně mumlal pod vousy, nahlas však neřekl ani slovo.
 "Děkuji za slovo," pronesl Bořivoj směrem k profesorovi. "Myslím, že to bude velice krátké. Tato informace mi přišla natolik důležitá, že by odklad mohl mít nedozírné následky. A pokud se mýlím, což bych velmi rád, tak se toho zase tolik nestane. Prostě jen lidé začnou sekat dobrotu a chovat se slušně."
 "Vy jste se asi úplně zbláznil," skočil mu do řeči děkan. "Takže vy tady šíříte poplašnou zprávu jen kvůli tomu, že se vám zdá, že na sebe lidi nejsou dost hodní? Že by se měli mít víc rádi a neubližovat si tolik?"
 "Pane děkane," odpověděl mu Bořivoj mírně. "Jak jsem říkal, nemusí se jednat o poplašnou zprávu a podle mých propočtů opravdu konec může nastat velice rychle. Přišlo mi rozumné, aby se o tom lidi dozvěděli co nejdříve. Když byste věděl, ale ne určitě, že se Titanik potopí, nevaroval byste ty lidi na palubě?"
 "Chápete ale, co tahle vaše zpráva může vyvolat? Lidi začnou šílet a je otázka, kolik z nich se obrátí, jak jim radíte."
 "To je možné, ale nebudou moci říct, že nebyli varováni. Dokonce dostali i návod, jakým způsobem se zachránit."
 "To si tady hrajete na proroka?" zamračil se na něho rozhořčeně děkan a Bořivoj zjistil, že u několika dalších lidí ztratil sympatie. Snažil se potom ještě vysvětlit, že to tak není, ale moc pozornosti mu již věnováno nebylo. Děkan přímo před ním vyvolal hlasování o jeho okamžitém propuštění a tentokrát zvítězil. Jen pár loajálních kolegů se za něho postavilo, to ale nestačilo. Bořivoj dostal několik málo dní na to, aby vyklidil byt, přidělený fakultou, a svou útulnou kancelář.

kapitola 7

"Pane docente, mohl byste nám říci více podrobností ohledně vaší předpovědi?" vychrlila na něho reportérka, jen co otevřel dveře. "Je pravda, že za necelé tři roky skončí vesmír, jak jsme ho znali a s ním i naše Země? Co byste doporučil našim divákům?" Bořivoj beze slova zavřel dveře. Poté, co článek ze Science otiskla ve srozumitelnější podobě většina deníků v zemi, moc klidu si neužil. Pronajal si chatičku na venkově a tam soukromě studoval materiály, které mu posílali bývalí kolegové z fakulty. Několikrát se nechal uprosit a natočil rozhovor pro noviny nebo televizi, potom se ale uzavřel před všudypřítomnými médii. A pokračoval ve své práci. Už neměl útulnou kancelář, jen jeden pokoj, který mu sloužil jako pracovna, obývák a ložnice zároveň. Dvakrát týdně ho navštěvovala hospodyně, která mu nakoupila a uklidila. Pokaždé si vyslechl stejnou litanii, jak by si měl najít nějakou hodnou ženskou, která by se o něho postarala. A pokaždé odpovídal stejně, že na tři roky to už nemá smysl.
 "Pane docente," psal mu Marek. "Posílám aktuální informace, které jsme dostali z Hubbleho teleskopu. Možná by vás to mohlo zajímat." Samozřejmě, že zajímalo. Už i pozemské teleskopy začaly registrovat, že něco není v pořádku. Obloha pomalu začínala temnět a hvězdy mizely. Začalo to těmi velkými, potom přišly na řadu menší. Zpravodajství se každý den zabývalo zprávami tohoto typu, protože už i na Slunci se začaly objevovat známky vyhasínání.
 Bořivoj se také stal pravidelným návštěvníkem mší v místním kostelíku. Stařičký farář byl potěšen, že taková známá osobnost navštěvuje jeho bohoslužby a štědře přispívá na potřeby farnosti. Několikrát spolu diskutovali nad různými tématy - Bořivoj vysvětloval farářovi detaily z fyziky a astronomie, farář zase katechismus.
 Jednoho dne našel Bořivoj pode dveřmi malý lísteček zažloutlého papíru a na něm napsáno: "J 21:29". Už za sebou měl několik hodin katechismu, takže poznal, že se jedná o odkaz do Bible. Hledal a našel kapitolu v Janově evangeliu, kde se Ježíš ukazuje Tomášovi. A v tomto verši mu říká: "Tomáši, uvěřil jsi, protože jsi mě viděl. Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili." Nevěděl sice, kdo mu papírek pode dveře dal, pochopil ale. Když pak nadešel den jeho křtu, křestní jméno si vybral právě po Tomášovi, protože uvěřil až v momentě, kdy uviděl.