Večer padl do kouta a já marně hledám dveře, kterými bych vešla do snu, lehkého jako pírko, jako chomáček čehosi, jako vločka, co v zimě padá pomalu dolů z oblohy a zpívá jazz. Nejde to, myšlenky kmitají po každém koutu mé hlavy a zlato nedají, jen sčítají ztráty a nálezy dne, dnů co běží, zmatená znovu a znovu zkouším přivírat oči a přivolat sen pod víčka, třeba koncert hvězdy s hlasem co uvede mě do stavu bezmezného štěstí, nedaří se,
vidím tě stát tam dole na konci ulice a cítím, že čekáš na moje ruce. Ty už se v polosnu nemohou zvednout, nemohu se pohnout z místa, jen se dívám a marně volám, ztrácíš se mi v slzách, křičíš o pomoc a já mám ztěžklé nohy, svazuje mě moje myšlenka ženy,která čeká na muže, čeká na jeho krok , pak teprve vykročí, zvedne hlavu a řekne: unesu i kříž . |