| Dílo #2967 |
|---|
| Autor: | Monty |
| Datum publikace: | 30.01.2004 11:22 |
| Počet návštěv: | 3669 |
| Počet názorů: | 33 |
| Hodnocení: | 19 |
| Kouzlo údů III. |
|---|
Kapitola II. - druhá část
Osobně jsem byla (naštěstí) ušetřena nelibého pohledu na nahé zadnice otce a matky v akci. Ani by to nebylo dost dobře možné, protože moji rodičové se rozvedli dříve, než jsem dosáhla na kliku ložnice. I pohled na rozpustilosti své matky s jejími následnými partnery mi osud nedopřál a nikdy mi tato zkušenost nechyběla. Nahá matka pro mne nebyla tajemstvím, ale co z toho. Myslím, že by můj duševní vývoj nebyl nikterak narušen, kdybych lůno, z nějž jsem vzešla, viděla maximálně v plavkách.
Naproti tomu má mladší sestra matku in flagranti přistihla – bylo jí v té době asi deset nebo jedenáct let a pochopitelně už tehdy věděla, jakých nepředložeností se dospělí dopouštějí, když jsou ponecháni na chvíli o samotě. V jejím případě šlo o chvíli, čítající cestu výtahem z pátého patra do přízemí, kde byla kočárkárna. Sestra, seznaje, že nemá klíč od této místnůstky a proto si nemůže vyzvednout svůj bicykl, neprodleně vyjela výtahem zpět do pátého podlaží, kde si odemkla a s otázkou „Mami, kde je klíč od kočárkárny?“ na rtech otevřela dveře do ložnice.
V ten okamžik se jí naskytl výhled na mužské hýždě, pod nimiž se svíjely ženské nohy. Trvalo to jen zlomek vteřiny, neboť v okamžiku, kdy milenci zaslechli její zvonivý hlásek, hýždě odskočily jako čertík na gumičce a matka si cudně zakrývala ohanbí.
Sestra mi pak napsala dopis zhruba tohoto znění: „Fred a matka se fikují – přistihla jsem je.“ Dále pak list pokračoval krátkým popisem školních radovánek, z čehož mi bylo jasné, že to pro ni sice byl silný zážitek, ale ne zas až natolik silný, aby se jím zaměstnávala po celý další zbytek života. Ostatně, už dříve mi líčila, jak přistihla Freda, kterak si v umyvadle myje pyje, tedy nic nového pod sluncem.
Abych osvětlila onen málo frekventovaný výraz „fikují“ – Fred, matčin milenec, byl Rakušan, a proto u nás zdomácněly rozličné germanismy, jako je tento. Pro ty, jež německý jazyk neznají podotýkám, že sloveso „ficken“ se dá přeložit tím nejvulgárnějším synonymem českého „souložit“. Fred – říkávaly jsme mu „Fredoslav“ - se vlastně jmenoval Alfred a mimo jiné vynikal tím, že byl zarostlý jako orang-utan, lesní muž, čímž vyděsil mnoho lidí, jimž přišel otevřít „nahoře bez“. Díky tomu si od nás také vysloužil přezdívku „Werwolf“, čili vlkodlak. Moje kamarádka Jana Machová řečená Machi zabodovala barvitým vyprávěním, kterak za úplňku z Fredových trepek zprudka vyraší drápy – ale to už jsem zase odbočila příliš daleko od tématu.
Vrátím se tedy do školní škamny mého mládí. Při přechodu na druhý stupeň, což byla pátá třída, se dříve kolektivní život žáků rozdělil na dvě skupiny – zatímco dříve jsme při hodinách tělesné výchovy šplhali po tyči a hopsali přes švihadla společně, nyní jsme byli separováni na dívky a hochy. Zřejmě proto, aby při společném převlékání nedocházelo na straně chlapců k trapným situacím, kterým se v odborné literatuře říká „erekce“. Je to sice smutné, ale musím přiznat, že si naprosto nevybavuji, jak jsme se na tělocvik převlékali ve čtvrté třídě. Pravděpodobně také odděleně, jinak bych si musela pamatovat nahého Kubarta nebo Loskotu… Tak sakra k čemu potom ten oddělený tělocvik vlastně byl? Teoreticky by jistě mohlo docházet k erekcím i během hodiny, zvláště v pozdějších ročnících, kdy se některá děvčata již řádně proprsila – variantu, kdy cvičence pohlavně vzruší švédská bedna sice připouštím, ač v praxi nebude nejběžnější – ale coby estétovi mi je představa prepubescenta, kterého dokáže vyvést z hormonální rovnováhy pohled na příšerné modré trenýrky spolužaček cizí. Z literatury ovšem vím, že dospívání jinocha je provázeno bujnou fantazií a lehkou vzrušivostí, která se může projevit i při listování časopisem ABC mladých techniků a přírodovědců.
Oddělené hodiny tělesné výchovy paradoxně mnohem více působily na nás, na děvčata. Jaký rozruch a tísnění se u klíčové dírky, kterou bylo možno sledovat dění ve vedlejší tělocvičně způsobila prostá informace, že si Lupač zapomněl trenýrky a cvičí ve slipech! Naše nadšené pištění bylo dost nepochopitelné, přihlédnu-li k tomu, co bylo skutečně vidět v klíčové dírce, totiž dvanáctiletý kluk v bílých slipech v houfu ostatních dvanáctiletých kluků v červených trenclích. Jistě by bylo mnohem zajímavější, kdyby ve slipech cvičil učitel Zamrzla, ale ten neustále nosil vytahané tepláky, pod nimiž se snad ani nic vysledovat nedalo.
Když už jsme u těch slipů - vybavuji si jeden školní den, kdy jsme byli předvoláni na prohlídku u dorostového lékaře. Moje spolužačka Lenka se toho dne ráno dopustila drobného přehmatu a při oblékání si namísto dívčích spodních kalhotek oblékla bratrovy slipy. Tristní na tom je, že by si toho sám od sebe pravědpodobně nikdo nevšiml, ale ta dobrá duše to začala všem polohlasně vysvětlovat a tak se stala terčem nemístných poznámek a vtípků na téma transsexualita (ač jsme tehdy ještě tento termín neznali).
V posedlosti po údech byla v tomto věku nejdále již zmiňovaná žákyně Machová, zvaná Machi. Často mi líčila, jak se jí při pohledu na muže vybavuje penis. Žádala jsem ji o podrobnější popis, a tak, když jsme jednou seděly v šatně, kolem které právě procházel hlouček osmáků, vedený učitelem Čížkem, hodila jsem k jejich skupince rukou a zeptala se:
„A co si představuješ teď?“
„Jednoho velkýho a houf malejch,“ odvětila Machi lakonicky, čímž vstoupila do historie.
Další nezapomenutelnou příhodu jsem zažila při jedné návštěvě, kdy mi Machi nejprve položila záludný dotaz, totiž jestli chci vidět Harapese. Nečekala jsem, že otevře šatník a z něj vyskočí baleťák, ale to, co následovalo, mne naprosto uzemnilo. Machi vzala jablko, vložila si je do punčocháčů, přesněji do míst, kde se setkávají horní části stehen, a ustrnula v pozici, která se vzdáleně podobala figuře z Labutího jezera. O pár let později svou show rozšířila o ostravskou klobásu, klimbající ze zipu u kalhot, což už s Harapesem pochopitelně nemělo nic společného. Jak by řekla Božena Němcová, obraz její je otisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a pokud zdráva budu, potud bude žít v ní.
Machi také často snila o tom, co by provedla, kdyby vlastnila kouzelný prsten, jaký měla svého času televizní princezna Arabela. Na rozdíl od ní by ale neměnila psy na Menšíky nebo sama sebe na mouchu, ale přála si, aby uprostřed hodiny českého jazyka přišel do třídy ředitel školy, svlékl naši třídní učitelku Kovářovou a přímo na katedře s ní praktikoval pohlavní styk. Její nadšení jsem příliš nesdílela – třídní učitelka Kovářová měla dobrých dvacet kilo nadváhy a ředitel školy byl sice milý, nicméně již postarší mužík. (Ostatně ani ve věku pozdějším mne pornokazety označené slůvkem „bizarr“ nijak nelákaly, po pravdě řečeno, nelákaly mne totiž žádné, s výjimkou krátkého časového údobí, kdy mi bylo asi tak čtrnáct a tehdejší přítel mé matky si pořídil – za komančů vzácný – videopřehrávač. )
Na druhém stupni základní školy se pohlavní diferenciace projevovala již dosti zásadně. Zatímco ve druhé či třetí třídě postačilo k nevázanému veselí dívčí skupiny políbit Čárlího – asi dvakrát jsem to udělala, aby byla nějaká legrace – v letech pozdějších už by něco takového nevyvedlo nikoho z míry, pokud bych Čárlímu nedala „francka“, na což jsem pochopitelně neměla ani pomyšlení. Nevím, jak na tom byli chlapci, ale my dívky jsme si na sobě začaly všímat jistých fyziologických změn a vzájemně nevražily na tu nešťastnici, jejíž rozinky pod ubrusem (co to asi může být?) se rychleji změnily na blumy. Každá chtěla mít blumy co největší a nebylo-li jí shůry dáno, mnohdy se uchýlila k nečestnému donášení chlapcům „že ta a ta už to má“, byť to mnohdy nebyla ani pravda.
Vzpomínám si, že rozdílnost v rychlosti vývinu sekundárních pohlavních znaků byla předmětem podivných soutěží – jedné takové jsem byla přímo účastna. Byli jsme zrovna u nás doma, Šárka, Jitka Krátošková a já, a z nedostatku vhodnější zábavy jsme se rozhodly soutěžit ve vyspělosti. Systém byl jednoduchý. Hodnotil se vzrůst prsů a ochlupení, jednak pod paží a za druhé na místě, které bývá označováno jako Venušin pahorek. Nejvyšší počet bodů, jež bylo možné získat byly dva, ty získala dívka v dané oblasti vyvinutá nejvíce, a nejmenší nula. Obhájila jsem čestné druhé místo, Šárka těsně zvítězila, zatímco chuděra Jitka sesbírala samé nuly. Postupem času se situace radikálně změnila, ale to už jsme byly natolik inteligentní, že jsme se do žádných podobných soutěží nepouštěly. (Možná je to škoda, minimálně v kategorii hrudní bych dnes zřejmě zvítězila… ale konečně, co z toho?) Malý problém vznikl ve chvíli, kdy moje matka náhodně objevila papírek, na němž byla tabulka:
|
Prsa |
Chlupy dole |
Chlupy nahoře |
| Jitka |
0 |
0 |
0 |
| Jana |
1 |
1 |
2 |
| Šárka |
2 |
2 |
1 |
Pochopitelně ji zajímalo, co to je. Pod pojmem „prsa“ by si snad ještě mohla moje důvěřivá matka vybavit plavecký styl, ale „chlupy dole“ žádnou podobnou možnost neskýtaly. Musela jsem s pravdou ven a sdělit jí v kostce obsah soutěže. Kupodivu mne nezbila, pouze nevěřícně kroutila hlavou a skrze zuby procedila něco v tom smyslu, že skončím v polepšovně. Automaticky předpokládala, že strůjcem akce jsem byla já, ačkoli to myslím nebyla pravda a počáteční impuls vzešel ze strany poražené.
A to měla ještě Jitka štěstí, že se utkání neúčastnily skutečné evoluční hvězdy, jako Broňa Kopalová, která se sice ve čtvrté třídě odstěhovala, ale už ve třetí měla prsa možná větší než soudružka učitelka. Nemluvím ani o Nicol Petříkové, která se někdy v sedmé třídě naopak přistěhovala a jakousi nesrovnalostí (podle abecedy patřila do céčka… podle velikosti ňader do déčka) se na jeden den ocitla u nás v béčku. Jediný den stačil tomu, aby se do ní zamilovala celá chlapecká část třídy. Co den – stačil jediný pohled na její hrudník. Dnes by se dalo říci „hotová Pamela Anderson“, ačkoli její ňádra měly spíše tvar přerostlých lilků – nahoře velmi úzká a směrem k pasu širší. To pochopitelně není výsledek jednodenního pozorování, takový úchylák jsem nebyla, ale měla jsem později tu čest býti s Nicol na letním táboře ve Veselí nad Lužnicí.
Byl to tehdy zajímavý pionýrský tábor. Přijeli na něj totiž sovětští přátelé v počtu deseti kusů, z nichž jeden byl hoch jménem Maxim. Nebýt toho, že byl jediným sovětským hochem, kterého jsme do té doby viděli naživo (v mém případě s výjimkou Serjoži Lisaka, o němž bude řeč vzápětí), nebylo by na něm nic zajímavého. Takto jsme k němu měly prazvláštní vztah – de facto o jeho náklonnost nikdo nestál, ale ta, která by si ji získala, byla by automaticky jednička. Učinila jsem v tomto směru pouze jediný pokus. Na školní tabuli (byli jsme ubytováni v budově místní školy) ve třídě, kde Maxim spával, jsem namalovala obří dívčí akt, proporcionálně nikoli nepodobný obrázkům Káji Saudka. Dokončovací práce na mém díle se kryly s Maximovým vstupem do místnosti.
Podíval se krátce na mne, dlouze na tabuli, řekl: „Charašo!“ a v botách sebou plácl do postele.
Maxim nejevil zájem o žádnou dívku, pouze vydatně jedl a zásadně se nepřezouval, ačkoli byly u vchodu do budovy připraveny bedlivé přezouvací hlídky, které na něj pravidelně volaly: „Maxim! Batínky!“ Mládenec se poté zkoumavě zadíval na své podrážky, odvětil: „U menja čístyje,“ a drobíce po schodech rohlík vystoupal vzhůru ke dveřím svého pokoje. Nechaly jsme ho plavat. Stejně to byl prcek metr padesát a navíc prase.
Na závěr pobytu nás vedoucí donutily vytvořit jakýsi zábavný program pro sovětské kamarády, který sestával z hopsání na hit Ally Pugačovové „Ni adin karól“. Původně to měl být tanec kombinovaný s aerobikem, ale v našem podání z toho vzešlo jen krokově nesjednocené poskakování, na němž jediné, co mohlo sovětské pionýry (konkrétně Maxima) zaujmout, bylo vydatné pohupování prsou Nicol Petříkové, která se jí v nejdivočejší části písně ocitala až někde na ramenou. Pramálo vyvinutá vedoucí jí po skončení estrády vyčinila, proč si, hrome, nevzala podprsenku. Nicol nechápavě vyhrkla, že žádnou nemá, což bylo opravdu s podivem. Nechtěla bych vidět, jak asi její poprsí vypadá dnes, neobjevila-li tajemství svrchního dílu spodního prádla ani v dobách pozdějších.
Dříve než se v následné kapitole dostanu konečně ke kouzlu údů v období rané puberty, ještě slíbený příběh Serjoži Lisaka.
Serjoža Lisak byl synem sovětského důstojníka, usazeného po okupaci v osmašedesátém v milovické posádce. Moje matka, občanská pracovnice u armády, se s důstojníkem Lisakem seznámila na spojeneckém cvičení „Štít“ a nabídla mu svou pomoc při zprostředkování pozvání pro členy jeho rodiny, setrvávající na území SSSR. Na rozdíl ode mne – já bych Rusákům nakašlala – vyplnila asi deset formulářů a poté, co se pozvaní příbuzní ve zdraví dostavili do naší země, na výraz díků nás taváryš Lisak pozval na opulentní žranici do Milovic.
Nechtěla jsem jet s matkou do Milovic, ale co se už dalo dělat. Jediné, co mne na výletu lákalo byl fakt, že do uzavřené části města mezi Rusy se hned tak nějaký civilista nedostane. Nebudu se podrobně šířit o tom, jaká hrůza tam na mne čekala – možná se o tom zmíním v jiné knize, stojí to za to – a zaměřím se pouze na Serjožu.
Serjožovi bylo sedmnáct let. Vypadal jako kretén, nosil tesilové kalhoty do zvonu, sbíral odznáčky s Leninem a když mne matka vybídla, abych si s ním šla povídat do jeho pokojíčku, obcházely mne mdloby. V pokojíčku jsem poznala, že Serjoža nejen vypadá jako kretén, ale vskutku kretén je. Po krátké prohlídce jeho odznáčků a poučných knih o sovětských hrdinech se ke mně naklonil a zašeptal:
„Prozradím ti velké tajemství, ale nesmíš to říct mému tatínkovi… zabil by mne!“
(Dnes už téměř nikdo neumí rusky, proto jsem si dovolila jeho slovní projev přeložit do češtiny.)
Zajímalo mne, jaké může mít něco takového tajemství. Tipovala jsem buďto masturbaci – ačkoli o tom by ani kretén nejspíš s cizím děvčetem nemluvil – nebo sušenky ukradené v samoobsluze, ale skutečnost mi vyrazila dech.
Největší životní tajemství sedmnáctiletého Serjoži spočívalo v tom, že se jednou ulil na poslední hodinu ze školy a šel se spolužačkou do kina na válečný film. Jako třešničku na dortu mi myslím prozradil, že jí cestou zpět nesl školní tašku.
Božínku! V jeho věku se mnozí tuzemští chlapci museli ženit! |
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Monty', 30.01.2004 13:02.
| Názory čtenářů |
30.01.2004 14:45
 Monty
|
Pravdu díš, je tam ještě matka - dáma v modrých šatech v popředí - a Lenka, co si jednou vzala ty bratrovy slipy. :o) |
30.01.2004 14:50
 Wopi
|
To jsem netušil, že jsem byl tak blízko husté osoby. :)) |
30.01.2004 15:16
Pavla
|
Co se velikosti prsů týče - na druhém stupni jsem byla naprosto indisponovaná a záviděla dívkám, jež si hrdě ukazovaly na záchodcích nové modely svých podprsenek. Já žádnou nenosila. Největší blaho bylo, když hoši ze zadních lavic zatáhli za zadní díl podprsenky a ten záhy pustili. Bez radostného pištění se to neobešlo. Jednou ráno jsem si vypůjčila sestřinu podprsenku velikosti 3 a tu vycpala vatou. Náhle jsem byla nejvyvinutější a nejůctyhodnější ve třídě. Co se nestalo, když o přestávkových hrátkách (honění se po chodbě - holka utíká - piští néé néé a přitom běží natolik pomalu, aby byla dohoněna) se mi podprsenka rozepnula a obsah pochopitelně vypadl ven... :/ |
30.01.2004 16:17
 stanislav
|
Fred je sympaťák, jak mi tak z vyprávění vyplývá.... kam se hrabe současnej rakušák, Erich, suchar jeden... :o)
* |
30.01.2004 16:26
 Humble
|
Ale sluší vám to tam :o) |
30.01.2004 16:41
Wopi
|
teda Pavlo, to je na fakt příhoda dokumentující Murphyho zákony :))
když už se holce nečekaně rozepne podprda, tak tam má vatu :))
jo, to vidim jako zcela signifikantní¨:) |
30.01.2004 16:50
Humble
|
Murphyho zákon (dříve Zákon schválnosti) je základním přírodním zákonem a má zcela obecnou platnost :o) |
30.01.2004 16:54
Pavla
|
Mno ju, Wopi, možná to vůči pánskému osazenstvu třídy fér nebylo, ale co má našinec dělat, chce-li zapadnout? Na střední už v podprsence vata nebyla, ale tam zas nebyli ani ti kluci :´(. |
30.01.2004 18:03
fungus2
|
Skvělé. TIP |
30.01.2004 18:07
 Danny
|
DOSt dobrý...*** |
31.01.2004 22:06
Cekanka_ucekana
|
Já tě miluju, vážně! :-)))))
Dcera mý kamarádky, když došáhla okem na klíčovou dírku nám jednou přišla říct, že tatínek drbe mamince záda. Dlouho se tento termín v našich kruzích udržel :-) |
01.02.2004 17:29
Reni
|
:-) |
02.02.2004 21:02
Vilda
|
Super! tip |
03.02.2004 07:42
 josefk
|
jo, ňádra...! |
03.02.2004 10:09
 Yfča
|
:o)* |
04.02.2004 10:46
fermosa
|
:o)) **
já byla bohužel jedna z těch, která se jednoho rána probudila a měla rovnou čtverky. Ale běda spolužáka, kterej na mě šáhl, hned dostal ránu....
Připomínáš mi tímhle chvíle, který jsem už dávno zapomněla. |
04.02.2004 16:15
NIN
|
paráda :) |
04.02.2004 16:35
 Diotima
|
Je ti vůbec něco svatý? :-)))) myje pyje :-))))***** |
18.02.2004 12:53
Aki
|
tě prostě žeru :o)))* |
20.02.2004 17:46
gd
|
hihihi. já jsem dneska jak uhihňanej debil... |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|