WC, Hlavní nádraží

Na začátku byly sračky, jako obvykle.

Ležel tam s kloboučkem z Tuzexu od maminky. Jediné, co mu zůstalo. Kromě dusivého smradu zachlé moči cítil i bezmoc. Nikdo se neotočil, nikdo se nezajímal. I jeho tabulka na provázku zavěšená na krku byla k ničemu. Dobře si uvědomoval, že on je ten jeden z mála, kdo umí za Zemi číst. I přesto věřil, že snad jednou, jednou někdo přijde. Bude to v úterý?

Dost bylo unylosti, dost bylo falešného sentimentu a mentální i citové masturbace, dost bylo přeslazených, rádoby originálních metafor. Život je hnusnej a my to víme. Svět je založen na věčném boji na život a na smrt.

Tak tomu bylo, tak tomu je, tak tomu bude. A přesto mu už záchodky začínaly být malé. Jeho ego rostlo, zatímco počuraná chodbička zůstávala stále tři na čtyři metry. Rostl a rostl.
Nehraju s vámi na stejném hřišti! To sí říkal cestou z Hlaváku pod Hlávkův most. Věděl, že jeho cesta je delší a trnitější než cesta „těch ostatních.“ On nebyl jalový, ani netoužil po penězích. Chtěl jen být slyšen! Chtěl říct lidem pravdu! Pravda je někde tam venku! Moc dobře věděl, že potřebuje získat někoho, kdo jeho myšlenku pochopí anebo ji přinejmenším bude transportovat dál.
Jsem Repulsion, přicházím k vám z české země, přináším vám hnus. Možná si myslíte, že hnus nepotřebujete, že ho znáte. Možná ano, ale rozhodně k němu zaujímáte špatný přístup. Stejně jako orchidej vykvétá z mrtvoly stromu, stejně jako my živíme svá těla mršinami zvířat, stojí i celý tento svět na hnusu, vraždě, znásilnění. Hlouček tajemných postav rozestavěných do kruhu se jako na povel otočil. Malý muž, jenž stál uprostřed toho roztodivného uskupení, přišel o své diváky. Ta špína, co přišla, mluvila hlasitěji a jasněji než on. Dokázal říct své pojetí světa TŘECH větách! Navíc v takových, jenž všichni museli pochopit. Několik postav udělalo několik smělých kroků směrem k cizinci. Byli zvědaví a unavení přednáškami malého muže. Jeho laskavá slova zněla ostatně jak ukolébavka, a oni chtěli shnilé maso!

Hnus je samozřejmě v bulvárním tisku, v bulvární televizi - prezentován jako lidová zábava. To je logické. Ty plátky a ta televize jsou samy hnus. Hnus v hnusu sám sebe neguje - tedy snaží se o to. A většina z vás se tváří, že to nevidí. Nebo o tom i mluvíte, ale to je tak všechno. Vaše "tvorba" je úplně stejně hnusná.
Proto k vám přišel Repulsion, řekl tajemný cizinec. Nic naplat. Přetáhl většinu posluchačů a zanedlouho i voličů. U malého muže zůstala jen chabá hrstka pochybovačů a tajných lásek nebo příznivců.

Váš našeptávač je milý, citlivý, osvícený, vzdělaný, tolerantní a vůbec skvělý člověk. Má však ve slabinách trn, a o ten, když mu někdo brnkne, stává se z Břízy úplně jiný tvor. Je třeba ho zabít! Neváhal prozradit své největší přání. Tušil, že našel správnou skupinku hlupáků, kteří budou poslouchat. Čtěte! Pojďte ke mně blíž a čtěte! Přikázal jim. Na hrdle mu visela stále stejná tabulka, kterou se snažil upoutat pozornost narkomanů a homoušů na záchodcích na Hlavním nádraží.

Dost bylo unylosti, dost bylo falešného sentimentu a mentální i citové masturbace, dost bylo přeslazených, rádoby originálních metafor. Život je hnusnej a my to víme. Svět je založen na věčném boji na život a na smrt.

Jeho smrtí získáte nadhled! A tak oni šli a vhodili ono plouvoucí dřevo do Vltavy. On plave! Zakřičel jeden z nevidoucích. Repulsion utrpěl vážnou podpásovku. Cuklo mu v podbřišku. Ten kopanec si přece nezasloužil! Jak je možné, že Bříza umí plavat?

Pravdu má ten, který se na hladině udrží delší dobu! Zakřičela do ticha jedna z tajných milenek či lásek malého muže.

Tajemné postavy rychlostí velké ručičky zastaralého budíku stočily své zakryté hlavy směrem k Repulsionovi.

Teď nebo nikdy! Utéct nebo se na místě posrat strachy? Zemřít nebo zvítězit? Netušil, zda takovou zkoušku ustojí. Věděl, že jeho kapsy jsou plné ukradených stříbrňáků. Ale vyhodit je nemohl. To by byla potupa. Postavy ho uchopily a strčily do vody.

Stačil říct jen něco málo, ale jen málokdo tomu rozuměl: Bříza se zachoval jako klerofašistický mamrd (pozor - já neříkám, že něco takového je. Jenom, že se tak zachoval. To je rozdíl.) Ani ty závorky nebyly z jeho rtů příliš čitelné. Vltava sevřela jeho citrónovníkovou hlavu i s tabulkou. Ta se potopila až několik vteřin za ním. Jeho dílo ho dokázalo přežít, i to se dalo pokládat za malý úspěch.

Možná jste si všimli, že Repulsion teď nějak nepíše. Ono je to tím, že ty Repulsionovy texty jsou obrázky jeho duše. A na Repulsionovu duši teď vůbec není pěkný pohled. (Ani na jeho rozložené hnusné a odporné tělo.) Není divu, že se za ni stydí. (A snad i ti/ty, co mu na dvě minuty uvěřili/y.)

Co bude s potopenými stříbrňáky pod Hlávkovým mostem? Může být Repulsion považován za anonymního dárce neziskovému literárnímu serveru? Kdo se pro odporný poklad potopí? Kdo najde odvahu? A neukradne nakonec někdo Repulsionův poklad? ... a je tam ještě vůbec?

Kdyby se vydal Repulsion pod jiný most, byl by vyslyšen?
A proč se nikdy nenaučil plavat?