Nenechám tě nahou na dně věků

bez mého doteku

  Můj život se vždycky tak trochu točil kolem jednoho písmena. Vždycky jsem měl radši dědu, než matku, otce, či babičku a jen lituji, že nás opustil tak brzy. Bylo mi šest let, když dědeček Dan zemřel. Podivuhodné okolnosti jeho skonu nedaly spát jeden čas celé naší rodině.

„Damiáne, polož tu věc na stůl, to není na hraní.“ Tak nějak zněla jeho poslední slova. Každopádně to byla od dědy pěkná hloupost, nechávat odjištěnou kulovnici na stolku. Jako dítko jsem byl totiž velmi zvídavý tvor.

„Není na hraní?“ podivil jsem se a zmáčknul spoušť. Pamatuji si, jak jsem se musel léčit měsíc na ušním a hodný pan doktor mi dal dokonce jednou obrázek s myslivcem.

„Maminko, ten je jako děda,“ řekl jsem, zatímco se maminka rozplakala.

Kulka dědu tenkrát trefila přímo do hlavy. Stačil se jen podivit, zakroutit hlavou a srandovně vykulit oči. Byl jsem velmi talentované dítě a jeden z mých nejlepších kousků bylo právě kulení očí jako děda. Do hereckého kroužku mě vzali právě díky tomuto majstrštyku. Dědu jsem měl prostě moc rád.

Dalším osudovým člověkem v mém životě byl bratr Dalimil. Toho jsem měl skoro stejně rád jako svého dědu. Měl světlé vlasy a modré oči. Byl ve svých deseti letech, kdy zemřel, velmi pohublý. Jeho vystouplé kosti strašidelně vystupovaly z obličeje a poslední měsíc jsem se ho bál. To víte, nemoc si nevybírá. Nekouká na to, kolik komu je let a když vomarodí kosti, tak je konec se špásama. To jsou dědova slova. Byl chabrus na hnáty. Bratr měl leukémii. Zatrolené kosti.

„Přines mi prosím tě vodu,“ zašeptal a natáhnul ke mě ruku. Připadal mi jako kostlivec.

Usmál se na mě smutným úsměvem.

„Jasně, brácho.“

Než jsem se vrátil se sklenicí, do které jsem nasypal trochu kyanidu, brácha umřel.Tak jsem to tvrdil rodičům. Samozřejmě jsem o kyanidu před nimi nemluvil, to bych byl na hlavu padlý. Bratr mi byl velmi blízký, proto jsem chtěl ukončit jeho trápení sklenicí vody s kyanidem. Jak to vlastně tenkrát OPRAVDU bylo, ví bůh, a já. Dál se hrabat v okolnostech jeho úmrtí, považuji za zbytečné.

 Sledoval jsem ji, jak leží na břiše. Byly dvě hodiny ráno. Její krásně vlnité vlasy jí pluly po zádech jak lodě. Ležel jsem a pozoroval, jak spí. Byla krásná. Ticho, které přerušovalo pouze její oddychování, bylo přímo tajemné. Políbil jsem ji nad levou lopatku. Tam měla několik pih. Říkal jsem jim „sluneční soustava“. Bylo tam devět skvrnek okolo jedné větší pihy. Dominika ležela na břiše a zatímco spala a jemně oddychovala, líbal jsem jí něžně na opálená záda. Můj polibek na třetí pihu. Kometa. Spalující, žhavá, něžná, umírající pro prožitek.

Polibek pro Zemi.

Má první žena se jmenovala Daniela. Nepřikládejte faktu, že jsem potřetí ženatý, nějaký zvláštní důraz, který by poukazoval na můj příliš frivolní vztah k ženám. Pokaždé jsem odcházel z nepříliš šťastného stavu jako vdovec, takže by cynik mohl říci „s čistým štítem“.

Je škoda, že ani jedno manželství nepřineslo žádného potomka. Přitom nic jiného jsem si nepřál, než chovat malého Daníka, Dalimila, Damiána, Ditu, Dominiku, Davida, prostě tvorečka, kterého bych mohl zásobovat láskou.

Řeknu vám jednu komickou věc. Daniela se holila mým strojkem a představte si, že jsem to zjistil až v okamžiku, když jsem ji našel mrtvou ve vaně. No co byste tomu řekli, že se ženská holí elektrickým strojkem a ještě k tomu ve vaně. Kdyby nešlo o mou ženu, normálně bych se rozesmál, ale v tomto případě jsem vytáhnul strojek ze zásuvky a volal policii.

Poručík Drahoňovský, který případ vyšetřoval, nedělal s ničím zbytečné obstrukce. Neměl zbytečné otázky typu: „Nehodil jste náhodou strojek ženě do vany, když se koupala?“

Jen sepsal protokol, zálibně skouknul na pěkně rostlou ženušku, která si poslední rochnění vychutnala až za hrob a sklapl sešit. Stal jsem se prvně vdovcem.

Zdálo se, že se probouzí, ale jen na okamžik přestala dýchat. Malinko se zatřásla a já jí hladil po opálených zádech. Mé konečky prstů přejížděly po její nádherné šíji. Spánek je vysvobození.

„Domi,“ šeptal jsem a prsty opakoval nekonečnou smyčku.

„Dominiko, miluji tě.“

Ta slova jistě musela slyšet a napadlo mi, že je budu psát na její záda. Ukazováčkem jsem projel od zadečku až k ramenu jemnou, táhlou čarou, pak jsme se vrátil doprostřed zad a opakoval zrcadlově pohyb. Krásné EM. Miluji Tě. Pokračoval jsem ve psaní písmen.

Druhá žena Dita vážila sto třicet kilo. Byla učitelkou a neholila se, i když to potřebovala více, než Daniela. Občas jsem jí její knír záviděl. Byli jsme spolu jen tři měsíce a upřímně řečeno, nebylo o co stát. V posteli jsme si příliš nerozuměli, neboť její objemnost mě znervózňovala, vařit neuměla, a její submisivita, která mi zpočátku vyhovovala, zdaleka nevyvážila všechny již zmiňované nešvary. A víte, že také umřela? Musím říci, že mě její smrt ani nepřekvapila.

To EL se mi docela povedlo. Dominika maličko pohnula hlavou a na její tváři se rozhostil spokojený úsměv. Pozoroval jsem ji a byl šťastný. Přiblížil jsem se ke třetí pize sluneční soustavy a jemně jí obkroužil vlhkým jazykem. Polibek komety, usmál jsem se a prustředníčkem začal malovat veliké U. Pak ještě čtyři písmena...

Dita spáchala sebevraždu a nejsmutnější na této události je, že zabila i nic netušícího správce Dolanského, který okopával kytky pod naším balkónem.

„Měl bys opravit už to zábradlí.“ Na poslední věty mám pamatováka jako blázen.

Ze sedmého patra je skvělý výhled.

Dolanská mě už nezdraví.

Posledním E s háčkem jsem ukončil větu, kterou své Dominice řeknu ještě tisíckrát. Odhrnul jsem kadeře, co po jejích zádech pluly jako lodě a na zátylku šíje dokončil háček.

Napadlo mě, že se třeba jednou Země srazí s nějakou kometou a bude konec...

 Stále ležela na břiše a zatímco začalo pomalounku svítat, hladil jsem jí, laskal a myslel na život, který se u mě vždy točil kolem jednoho písmena.