na dlani pírko dávno tichem prosténaná v dlouhém tanci únavou klopýtá jedna ruka k nebi míří a ta druhá pod zem
hroudy pod nohama jí vzlínají je jako malá Dafné na útěku jedna ruka po oblacích volá tu druhou objímá chlad
a někde vpovzdálí už odtikává čas nepatrného zákmitu kdy let té bytosti napořád se zemí se potká |