Stojím ve vagónu podzemní dráhy a vím, co se stane. Příští stanici přistoupí ďábel.

Když říkám ďábel, nemyslím tím žádného troubu z vesnické pohádky, ale skutečnou bestii, ztělesněné zlo. Stoupne si přímo proti mně, budeme si zblízka civět do ksichtů. Ucítím smrad z jeho mordy.

A taky vím, co udělá.

- - -

Všechno začalo na střední škole, s první hodinou deskriptivy. Před tím jsem v ničem nevynikal, ale tehdy se ukázalo, že mám abnormální prostorovou představivost. Úlohy, s nimiž se premianti školy pachtili, jsem řešil s nevídanou lehkostí, nenacházel jsem v nich problém.

Máš dar od Boha, říkali mi. Abstrakce je nejvyšší formou inteligenčních schopností! Jdi na matfyz!

Proč ne. Začal jsem vážně studovat matematiku a chystal se na univerzitu.

Na přijímačkách jsem se posadil vedle obrýleného hošíka s velkou hlavou a slabým tělíčkem. Vyprávěl ostatním vtipy: Funkce jde po Karlově mostě, proti ní se objeví derivace. Stůj nebo Tě zderivuju! Mně to nevadí, jsem é na ikstou! Tak to tě zderivuju podle é!

Sebral jsem se a šel pryč.

Našel jsem si místo v jedné projekční kanceláři, ale matematikou jsem se zabývat nepřestal, zůstala pro mě posedlostí na všechny časy.

Chodil jsem do Klementina a půjčoval si odbornou literaturu, za několik let jsem vstřebal penzum vědomostí postačujících k nejvyšším akademickým titulům. Postupně jsem se propracoval až k hranicím současného poznání.

Mým oborem se stala prvočísla. Pokud to bylo trochu možné, opouštěl jsem duchem praktický svět a hledal prvočíselné dvojice - takovou dvojicí jsou například čísla sedmnáct a devatenáct, odděluje je pouze jedno číslo.

Já jsem ale prvočíselné dvojice hledal tam, kde by jejich existenci laik těžko předpokládal. Mé království leželo na číselné ose hodně daleko od nuly, tam jsem se vznášel jak boží slovo nad vodami. Jaké to tam je? Mrazivé. Míval jsem mezi těmi nesmírně vysokými čísly pocit, že dosáhnu na samou podstatu bytí!

Jednou jsem připadl na otázku, která přede mnou ještě nikoho jiného nenapadla. Čeho se týkala? Nějaké odborné záležitosti, to už je jedno. Podstatné bylo, že jsem byl první, kdo si ji kdy položil! První v dějinách, první na světě.

Dřív jsem si říkával: jak se pozná, že člověk dospěl na samou hranici lidského poznání? A co při tom cítí? Konečně jsem si mohl odpovědět.

Cítil jsem nevýslovnou rozkoš, ejakuloval jsem.

- - -

Od té doby se to opakovalo nesčetněkrát.

Výjimečná potence v oblasti intelektuální vyvolala zvýšení potence v oblasti sexuální. A fungovalo to i opačně! Sexuální aktivita mě stimulovala k aktivitě inteligenční!

Něco podnětného mě napadlo - a stříkal jsem. Zvažoval jsem několik možných řešení jedné složité rovnice a semeno se ze mě dralo ven nosem i ušima, musel jsem masturbovat dvacetkrát třicetkrát denně! A s každým orgasmem přicházely hypotézy, definice, věty a důkazy.

A protože se matematika dávno stala nezbytností mého života, stal se můj život nekončící řadou orgasmů. Poznával jsem opravdovou slast, slast z poznávání pravdy.

Z počátku to bylo příjemné.

Začal jsem jezdit po nightclubech. Revoluční koncepci rozložení prvočíselných dvojic jsem nastínil v jednom bordelu na kraji Prahy, střídaly se na mně tři konkubíny, několik hodin nepřetržitě sály semeno.

Na nevěstince mi ale brzy přestaly stačit peníze. A přitom bylo potřeba vystavět nový pojmový aparát, bez něj se žádná převratná teorie neobejde.

Seznámil jsem se na inzerát s několika nymfomankami. Bohužel, ani jedna z těch žen nevydržela mnoho hodin mé extrémní mozkové činnosti.

Stal se ze mě velký masturbant.

Masturboval jsem v dopravních prostředcích, onanoval jsem v práci u rýsovacího prkna. Býval jsem častokrát přistižen s pyjem v dlani, brzy jsem se stal populární postavou pražských parků. Vymysleli mi přezdívku, která se rychle vžila: Ornitolog.

Udání, zatýkání a výslechy se staly mým denním chlebem. Opakovaná vyšetření u sexuologa k ničemu nevedla. Nabídli mi kastraci. Řekl jsem možná - potřebuji si ještě něco promyslet. Cogito, ergo masturbatio.

Nejedl jsem a nespal jsem, mou mysl stravovala prvočísla a mé tělo orgastický třes. Nedalo se přestat ani s jedním. Středověká teologie hovořila o chlípnosti vědění a měla svatou pravdu. Byl jsem jako seschlý strom s jediným vytrčeným pahýlem.

Co to všechno mělo znamenat? Byl to nějaký nepopsaný biologický mechanismus? Nebo to nějak souviselo s epilepsií a s priapismem?

Tušil jsem, že nejsem první, kdo něco takového zažívá. Musel to znát Mozart i Einstein, tím jsem si byl jistý. Nikde se ale neříkalo, jak ti se s tím vypořádali.

Byl jsem již blízko velkému objevu, ale zesláblé tělo mi přestávalo sloužit.

Všechny mé teorie směřovaly k jednomu zákonu, k něčemu, co se stane axiomem zcela jiné, nové matematiky, k jedné krátké větě podepřené velkolepou důkazní konstrukcí, či chcete-li, mnoha litry ejakulátu.

Formulace této věty byla na spadnutí, ale cítil jsem, že dlouhou intenzivní masturbaci již nevydržím fyzicky, tak jsem byl zchřadlý.

Začal jsem hledat pomocníka - a kde jinde jsem ho měl hledat než tam, kde je podstata bytí nadosah a kde člověka mrazí z blízkosti stvořitele. A nejen stvořitele.

- - -

Podzemní dráha je celkem infernální záležitost. Stojím ve vagónu, dávám se do přemýšlení a vím, co se stane.

Za chvíli vyslovím největší a nejkrásnější matematickou teorii. V bezedném moři všech čísel jsou prvočísla rozházena s božskou lehkostí a přesto v ďábelském rytmu. Je-li v tom nějaký systém, to zatím nikdo nevěděl. Já budu první, ode mě k Pythagorovi se poklene ten nejsmělejší oblouk dějin lidského myšlení.

A stane se ještě něco. Příští stanici přistoupí ďábel.

A když říkám ďábel, nemyslím tím žádného troubu z vesnické pohádky, ale skutečnou bestii, ztělesněné zlo. Stoupne si přímo proti mně, budeme si zblízka civět do ksichtů. Vím, že ucítím mrazivý smrad z jeho mordy.

A taky vím, co udělá.

Rozepne mi poklopec a začne mi honit péro.