Tři dny scházely do Štědrého dne. Střechy domů, cesty, louky i lesy pokryl sníh. Venku se stmívalo, dny se krátily. Maje přichystány dárky pro všechny nejbližší jsem se rozhodl, že navštívím strýce Ottu. Několik týdnů se neozval a mě se po něm začalo stýskat.

Otevřela mi teta Anastázie. Měla v očích nehezký výraz, ale když mě uviděla, řekla jako vždy vlídně: „Pojď dál hochu“. Pak však velmi jízlivě dodala a nezapomněla přitom zvýšit hlas: „Jen pojď dál, Mário, jen se pojď podívat na svého strýčka!“

Strýc Otta ležel v posteli a spal.

„Co je s Ottou?“, zeptal jsem se tiše, abych ho snad neprobudil.

„Je hrozně nemocný!“ štěkla Anastázie. „On je vždycky hrozně nemocný, když se má někam jet!“ Řekla spíše lítostivě než zlostně teta a zavřela dveře do kuchyně.

Sedl jsem si na kraj strýčkovo postele a chvíli jen tak zíral po pokoji. Otta po nějakém čase otočil tvář od zdi na mne a jedním okem si mě prohlížel.

„Co ti je, strejdo?“

„Ále, jsem úplně bez sebe, jsem hrozně nemocný,“ zašeptal Otta.

„Jdi strejdo, ty přeci nejsi vůbec nemocný. Co se děje?“ nedalo mi to. Snad bych mu i věřil, že je na smrt nemocný, ale po výstupu tety Anastázie byla má víra silně nalomena.

Otta svůj pohled nasměroval k zavřeným dveřím, potom zase na mne. Zadíval se na mne těma svýma psíma očima a zhluboka pravil:

„Ach, Mário. Jak já nemám rád vánoce! Vánoce s Anastázií, to je hotové peklo!“

„Blázníš Otto? Anastázie je ta nejbáječnější ženská, kterou znám!“

„Ale kuš! Nic nevíš, Mário. Nic nevíš!“ Otta se skoro rozplakal. Jeho smutné oči toužily po soucitu. Se soucitem mívám občas problém. Hlavně kolem vánoc. Ale Otta vypadal velmi zatrpkle, byť navenek kypěl zdravím.

„Tak povídej…,“ chytl jsem Ottu za ruku. „Povídej, strýčku, přece to nebude tak hrozné.“

Otta ožil. Zadíval se na mne ještě uhrančivěji a pološeptem spustil:

„Víš Mário, já vánoce vždycky miloval! Stromeček, dárky, půlnoční, cukroví a kapr na másle! Ale s tím je konec! Anastázie chce, zase jako každý rok, jezdit po příbuzných.“ Otta se zase zhluboka nadechl a pokračoval: „Ty její sestry, sestřenice a neteře, to je největší kurník, který znám.“

„To je hrozné,“ musel jsem vstoupit Ottovi do řeči.

„Viď Mário, viď chlapče, ty mi rozumíš. Třeba Rosemarie ze Sušice, to je hotová kvočna. Ty její jízlivé řeči, to její brebentění, ty její narážky, to jsou muka nejvyšší. Nebo Matylda ze Svitav a Karolína z Tišnova a ty jejich famílie. To je hotové peklo. Člověk má pocit, že je méněcenná rasa, když si ty ženské povídají a pomlouvají ostatní rodinu, která tam zrovna není. Ten jejich chechot mě přímo ubíjí. Nebo Vanda z Liberce -.“

„O Vandě z Liberce mi ani nemluv. To bych si raději vymyslel choleru, než abych s ní měl strávit pět minut. To je hrozné, Otíku, začínám to všechno chápat. To je opravdu hrozné“ přerušil jsem strýce.

„To je. A nejhorší na tom je, že se člověk musí tvářit jak je mu hezky, musí se přetvařovat, jak ho to všechno těší. A když si uvědomím, že bych mohl sedět celé svátky v kavárně a hrát šachový turnaj, jímá mě hrůza.“

„Dost!“ přerušil jsem Ottu. Přepadla mě deprese. Takové vánoce jsou opravdová muka.

„Už nemusíš pokračovat, strýčku. Už s tou mizérií přestaň!“ skoro jsem strýce okřikl, ale pak jsem dodal vřele: „Co pro tebe mohu udělat, strejdo?“

Strýc Otto vstal z postele, dal si ruce vzad a začal chodit po pokoji. Přemýšlel.

„Mário, drahý synovče, ty bys pro mě chtěl skutečně něco udělat?“ Otta měl skoro na krajíčku, ale oči mu zvláštně zářily.

„Jistě, strýčku. Jsem přece tvůj přítel. V téhle zapeklité situaci ti prostě musím pomoci. Ale jak?“ zeptal jsem se, protože mě skutečně nic nenapadlo. Přesvědčit tetu Anastázii, že Otta je opravdu nemocný?

„Musíš přesvědčit tetu Anastázii, že jsem opravdu nemocný. Ona by byla hodně nešťastná, kdyby se nemohla s těma ženskejma setkat. Ale když bude vědět, že jsem skutečně nemocen, oželí to a budeme doma. Měl bys jí třeba říct, že by mi delší cestování rozhodně neprospělo.“

„Hm. To jí mám lhát?“ zeptal jsem se. Lhát mi je protivné, protože lhát se prostě nemá. Ne že bych nelhal, ale pokud lžu, lžu kvůli sobě. Lhát kvůli někomu jinému je mi dvakrát tolik protivné. Otta se na mě otočil a velmi vážně prohlásil:

„Mário, ale jestli pojedeme s Anastázií k příbuzným, onemocním opravdu. Jen to nebudete vidět. Bude to ta nejméně viditelná nemoc, přesto ta nejbolestivější. Cožpak necítíš hochu, jak trpím už teď?“

Měl jsem pocit, že ke mne promlouvá sám Ježíš Kristus. Na těle se mi udělala husí kůže. Své dilema jsem však vyřešil okamžitě:

„Dobře, Otto. Jak jí mám ale přesvědčit?“

„Už to mám vymyšlený,“ Ottův hlas byl zase veselý. „Dal jsem na chvíli teploměr do horkého čaje, ukazuje 41 stupňů. To je přeci jasný důkaz.“

„Není to trochu moc, Otto? Vždyť jsi úplně studený!“ podotkl jsem.

„To asi ano.“ Strýc poklepal teploměrem a řekl: „39,3. Méně ale nemám!“

Otta mi podal teploměr, lehl si do postele a otočil se zády ke mně. „Hezké svátky, Mário.“ Pak už nic neříkal a dělal zase, že spí. „Hezké svátky, strýčku.“

„Teto, Otta se mi nelíbí. Má podivně zasmušilý výraz, on je opravdu nemocný.“

„Nemocný? Neříkej, Mário. Myslíš to vážně?“ Teta ví, že bych ji nikdy nelhal.

„Už to tak bude.“

„Achjo, chudák Otta. Asi jsem mu křivdila. Chtěli jsme jet o vánocích za příbuznými. To je tedy mrzuté.“ Teta mi svou odpovědí nahrála.

„Kdepak žádné cestování. Podívej,“ dal jsem ji do dlaně teploměr, „má teplotu. Snad mezi svátky by mohl občas vyjít ven, na nějaké malé procházky.“

„Neměla bych snad zavolat lékaře?“ Anastázie si mě prohlížela. Její upřímný pohled a strach ve tváři mne trošku děsil.

„To snad nebude nutné, myslím,“ řekl jsem s mírným odporem. Pak jsem se s tetičkou rozloučil, popřál ji hezké svátky a ujistil ji, že Otta bude v pořádku.

„Hezké svátky, Mário. Tady máš něco od nás. A také nějaké cukroví jsem napekla.“ V balíčku jsem tušil šachové hodiny. Cukroví vonělo, začal jsem ho jíst už cestou domů.

Odpoledne na Silvestra jsem zašel k Löwovým. K mému údivu strýc Otta stále ležel v posteli.

„Co blázníš, strejdo?“ zeptal jsem se.

„Ale co bych. Nějak se mi to všechno rozleželo v hlavě.“

„Co se ti rozleželo v hlavě?“

„Mário, můj drahý Mário. Udělal jsem hloupost, že jsem Stázičku ošálil. Teď je mi to líto a nevím jak z toho.“ Otta se na mne díval. Bylo vidět, že ho to lhaní tetě velmi mrzí a trápí.

„Svědomí tě hryže, strýčku,“ řekl jsem dost možná zbytečně.

„Ano, svědomí chlapče, svědomí. I tebe by mělo hryzat,“ řekl strýc.

Proč by mě mělo hryzat svědomí? Mě? Vždyť jsem udělal jen to co si strýc přál. Vždyť mi tu skoro plakal a kdoví jak by to dopadlo, kdybych se strýce nezastal.

„Proč by mě mělo hryzat svědomí? Vždyť jsem udělal jen co sis přál, strejdo!“ Nakonec by snad ještě chtěl svést vinu na mne.

„Já vím, Mário. Nerozčiluj se. O to teď nejde.“ Otta hodně posmutněl.

„A o co jde?“ zeptal jsem se.

„Udělal jsem velkou chybu. Teď je mi to líto. Když jsem se předevčírem vracel z procházky, přišel jsem dřív. Jistě že jsem na procházce nebyl, byl jsem v kavárně na šachách. Ale zápasy šly v rychlém sledu a já měl navíc takový podivný pocit, že se něco děje. Šel jsem tedy domů o něco dříve. Skrz pootevřené dveře jsem viděl Stázičku plakat na fotografiemi své rodiny. Uvědomil jsem si, že kvůli hloupé ješitnosti a své zábavě jsem zkazil tetě vánoce.“ Strýc se odmlčel.

„Nojo, strejdo, ale vždyť víš co by tě čekalo, kdybys nesimuloval? Buď peklo ve Svitavách nebo peklo v Liberci.“ Otta mě docela štval.

„Ale já Stázičku miluji a teď mě to mrzí. Neviděl jsem jí už dlouho plakat.“

„A co chceš dělat?“ Pohladil jsem strýce po rameni. „Řekneš jí to? Přiznáš se?“

„Blázníš Mário? To bych nikdy neudělal, to by jí ublížilo ještě víc!“ zasyčel Otta.

„Takže se budeš dál válet v posteli a dělat nemocného?“

„Mário, podívej se. Svědomí mne kouše čím dál víc. Nebýt těch slz, které jsem viděl, bylo by všechno snad v pořádku. Ale já je viděl. A navíc si myslím, že Stázinka něco tuší.“ Otta se díval někam do stropu, potom se podíval na mě. Pak se otočil na bok a díval se do zdi.

„A co tedy uděláš, strejdo?“ Bylo mi ho líto. Když muž miluje ženu, je to svízel. Není to láska jen srdce, jak to mají ženy, ale je v tom i kus lidského rozumu. Ten občas míchá karty. A o to víc to mají muži asi těžší.

„Myslím, že bys jí to měl říct a pak už nic podobného nikdy neudělat. Jestli tě má ráda, tak to jistě pochopí, Otíku.“

„Houby s octem pochopí. Ty tuhle ženskou neznáš, to by jí ranilo!“ Otta se pousmál a pak se nadechl: „Víš co Mário, nechej to na mě. Já už něco vymyslím. Teď běž domů, zdřímnu si. Nezapomeň, že Stázička má na Tři krále narozeniny. Přijď, bude hostina. Dáme si jako vždy partičku šachu. Já snad něco vymyslím, protože takhle to dál nejde. Šťastný nový rok, chlapče.“

„Šťastný nový rok, strýčku!“

Když jsem odcházel, hustě se sněžilo. Nešel jsem však domů, ale k zamrzlé řece. Díval jsem se do tmy a jen jsem tušil studený led místo hladiny. Přemýšlel jsem, co asi Otta vymyslí. Věděl jsem, že něco vymyslí ke spokojenosti všech. Naučil ho to život. V nejtěžších chvílích měl vždy v rukávu nějaký báječný nápad. Napadlo mě, že svolá k tetiným narozeninám celou rodinu a tím Stázičku překvapí. Otta je muž s velkým eM. Už o něco víc klidnější jsem odešel domů připravit se na poslední večer roku.

Od silvestrovské noci stále chumelilo. Nemohl jsem se dostat z domu, podařilo se mi to však naštěstí na Tři krále, v den tetiných narozenin. V duchu jsem si cestou přeříkával báseň, kterou jsem ji složil a přemýšlel o čem si budu povídat s jejími sestřenicemi, sestrami a neteřemi.

Teta Anastázie mi otevřela až po drahné chvilce.

„Všechno nejlepší tetičko! A kdepak máme našeho maroda?“ Teta však místo odpovědi sklopila zrak a mlčela. Mým tělem projel blesk. Vešel jsem dovnitř. Teta za mnou nezavřela ani dveře, jak to vždy dělává a mlčela dál. Zavřel jsem je sám. Pak se na mne konečně podívala. Plakala. Objala mne a tiše povídá:

„Otík mi včera umřel. Doktor říkal: oboustranný zápal plic. Měl vysoké teploty, celý prochladl a pak... umřel.“

Objal jsem plačící tetu, pevně ji tisknul k sobě a přes její rameno se díval na strýčkovu prázdnou postel. Musel jsem se smát a bylo mi hezky: Tak přece to vymyslel! Otta! Je to kujón, ten můj strýček. On vždycky něco vymyslí.