... Byla sobota, nádherný letní večer, kdy člověk uvnitř doutná a pak hoří jako lesní hrabanka. A pak se někde uvnitř otevře stavidlo, pivo padá dolů jako do studny a hospodský nestačí běhat do sklepa a narážet. A protože bylo po výplatě, chlapi začali poroučet. Ještě jsme neotočili ani třetí rundu, když se ve mně všechno semlelo dohromady, a to poslední pivo už jsem asi pít neměl. Můj přeplněný a rozbouřený žaludek ho vrátil zpátky na ubrus a hned přiskočil pingl, chytil mě za límec a z putyky mě vyrazil. Letěl jsem na ulici se staženým ocasem, jako prašivý čokl nakopnutý do slabin těžkou botou zkurvenýho desátníčka. Chvilku jsem ležel na chodníku jako přejetý žabák, zatímco mi ten pazgřivec nacvičeným hmatem a hbitými prsty projížděl kapsy, prý aby nebyl škodnej. A jak jsem další den zjistil, z celé výplaty mi zbyly jen drobné a pár lístků na autobus. Poblitý a pochcaný jsem se mátožil ztichlými ulicemi a vedl duchaplný rozhovor sám se sebou a občas i s dlažebními kostkami, jestli to mám vůbec zapotřebí, takhle chlastat. A pak si pamatuji jen, že jsem se nemohl vyhrabat z nějakého příkopu plného bláta, že jsem se prodíral a prosekával pralesem pichlavých keřů a nakonec se přikryl nějakou plachtou a usnul pod ní a bylo mi zle, jako bych seděl na nějakém šíleném kolotoči, který světští zapomněli vypnout a který haraší uprostřed ztichlé vesnické návsi. Najednou jsem v tom rachotu a kraválu v mé hlavě zaslechl něco, co tam nepatřilo. Ale znovu jsem se snažil usnout, abych zkrátil tu neděli, která mě čekala, i s tím kolotočem a tisícem šílených kovaříků. A pak, z čistého nebe, rána. Něco spadlo. Na mě, na mé nebohé a rozlámané tělo, na mou hlavu rozsekanou na malé kousky, a do toho zadula plechárna: pam padada dam… Zavřel jsem oči a představoval si, jak mě zahrabávají pod kytky někde na vesnickém hřbitůvku, jak starý farář vykrápí hrob, abych měl lehké spočinutí, a muzikanti v hasičských uniformách hrajou funébrmarš. Tak falešně, že se člověk těší, až ho hrobníci zasypou hlínou, aby už měl konečně od té kutálky pokoj. Ale to šumění, že by pršelo? Ne, to nebyl déšť, ani hroudy zmrzlé země. V tuhle šílenou neděli někdo, tady, na pohřbu, tleskal! Konečně jsem otevřel oči a pomalu se vyhrabával na světlo. Chvíli mi to trvalo, protože těch hadrů bylo nějak moc, asi tak na padák nebo cirkusový stan. Najednou byla všude kolem spousta lidí, plné náměstí, a všichni na mě koukali, jak se nemotorně zvedám. Tvářili se jako vyorané myši a nevěřili vlastním očím, ale pak se rozesmál první, přidali se další, až hučelo celé náměstí, lidi se popadali za břicha a mohli se umlátit smíchy, když mě viděli, jak se hrabu zpod plachty a jak se mi plátno motá pod nohama, jak znovu a znovu padám do pichlavých keřů. A nade mnou, na vysokém podstavci stála socha, tatíček Masaryk trčící k nebi, Šivův lingam a přísný prst, napomínající nás, obyčejné poddané a občany, abychom se nebáli a nekradli. A teprve v tu chvíli jsem si vzpomněl, že včera v hospodě kdosi říkal, že na náměstí mají odhalovat tu slavnou sochu, kterou dvacet let skrýval starý pan Folvarčný pod hromadou hnoje. A tak se stalo, že s Garykem odhalili taky mě. Ještě že to tatíček neviděl, protože byl ke mně obrácený zády. Ale před ním stály v první řadě poslanci a starosta a další důležité tváře podepřené uzly ještě důležitějších kravat. A naši radní a ouřadové jsou šikovní, na to můžete vzít jed. Ani dneska tady většina nestojí poprvé. Sám starosta a jeho melody bojs tady před dvaceti roky bourali tu samou sochu, kterou dneska staví, aby jí vyměnili za gotvalda, kterého tady ještě dva roky předtím vztyčili místo masaryka. Vždycky v první řadě, stejné tváře pod stejným podstavcem uprostřed náměstí, kde se točí sochy jako apoštolé na orloji. Docela bych se vsadil, že tady někteří stáli už za protektorátu, v bílých podkolenkách a vlasy sčíslými na patku, a jejich tatíci si zapisovali do notýsků, kdo z občanů se na hrdinné vojáky vermachtu netváří dost nadšeně. A vzali si na mě dechovku, syčáci, pitomou plechárnu, aby zatloukla poslední hřebíky do mojí nebohé a bolavé hlavy, to jim nezapomenu… ale oni, schovaní za kožené ksichty a urputné pohledy, taky nevypadají, že by chtěli zapomenout… zatímco se celé město válí po zemi a ukazuje si prstem na človíčka, kterého jindy potkávají na ulici a který teď ZKAZIL A ZNEVÁŽIL SLAVNOSTNÍ AKT, možná i PLIVNUL DO TVÁŘE DEMOKRACII, jak se za pár dní dozvím v komisi, kam si mě ti připosraní osli předvolají, abych se kál ze svých zločinů, a budou stříhat prdelkama a hýkat, že CO SI VO NÁS POMYSLÍ PÁN MINISTR, kterej se sem s celou flotilou erárních limuzín VLÁČEL A OBTĚŽOVAL AŽ Z PRAHY, íááá, AŽ Z PRAHY… No chléb a hry, máte je mít, a věrchuška, JEJICH PJERVOSCHODÍTĚLSTVA A BLAHORODÍ si stejně na nás vzpomněla jen proto, že pro ně na radnici vystrojili žranici, na které se všichni zmažou jako čuňata, co si starý Tomšíček drží v chlívku. Jenomže já jsem neměl žádné řidiče, pistolníky a podržtašky, kteří by mě uložili na zadní sedadlo, jako černé přízraky prosvištěli napříč republikou a v tichosti mě doručili k zadnímu vchodu ministerské vily. Na tohle jsem byl úplně sám. A všechna moc patří lidu, jak stojí v ústavě, tak ať ten lid má trochu radost, když už musí tuhle pakáž živit, říkám si, vždyť ti lidi jsou normálně, ve vší počestnosti a podle zákona, od těch gaunerů v šedivých sakách obíraní jako třešeň, na kterou se sesype hejno špačků. Ale radost mi nezkazí nikdo. Ani oni. A tak dělám pukrle na všechny čtyři světové strany. To já jsem středem pozornosti a hvězda večera, soudruzi, ne vy a vaše skulptura vyhrabaná z hnoje, která už za týden bude podělaná od holubů… a tam dopředu bych nejraději vystrčil holý zadek, kdybych se přeci jenom trochu nestyděl, protože když se moc napiju, občas to neudržím. A tak poslední děkovačka před oponou a mizím v davu, za neskutečného jásotu a potlesku lidiček kolem, a taky za tvrdých, mrazivých a kožených pohledů tam zepředu, nevěštících vůbec nic dobrého. A za pár dní si mě zavolal ředitel nemocnice a řekl mi, že je mu to hrozně líto, že si cení mých odborných kvalit, a takové naučené a jalové řeči, které si před chvílí přečetl v nějaké manažerské příručce, ze sebe soukal, kroutil se jako had a já jsem si potichu říkal: Zkrať to husare, ani ty, ani já nemáme zapotřebí takhle žvanit… Ale on se rád poslouchal, a tak šrouboval souvětí a já jsem se až za půl hodiny dozvěděl, že mi nechce, ale musí dát výpověď, za toho Masaryka a řeči, co vedu po hospodách, a že to musí udělat už dneska, protože odpoledne by se na tenise od starosty dozvěděl, že ani on už zítra nemusí být ředitelem. Ale že mi to do papírů takhle nemůže napsat, říkal mi starostlivě, a že by pro obě strany bylo lepší, kdybych sám požádal o ukončení pracovního poměru dohodou, z osobních důvodů… A že už mi, za ten podpis a pro uklidnění Nap-ja-té Si-tu-a-ce, odťukal propiskou na stůl… že mi vyjednal termín v léčebně, aby mi ještě pár měsíců mohl běžet plat, a víc že mi pomoci neumí a nemůže. Když jsem se pak z toho Šternberka vrátil, na mé židli už seděl někdo jiný. A najednou jsem měl spoustu, celé moře času, protože jsem od té doby v našem městečku pod horami o žádnou práci nezavadil. ... |