Dílo #2863
Autor:Wopi
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:29.01.2004 09:09
Počet návštěv:7260
Počet názorů:61
Hodnocení:36
Patří do sbírky:útěk z pavučin

Prolog
Leželi jsme s Hanou na husté a hebké trávě, ukryti mezi hlohovými keři, modříny, duby a borovicemi. Bylo to naše tajné místo, ten nejkrásnější soukromý kousek světa. V šestnácti je to docela snadné. "Už jsem ti říkala, že je muj táta akademickej malíř?" zeptala se. "Jo, jednou jsi se zmínila. Ale ještě jsem od něj nic neviděl. Co maluje?" "Tak různě. Všelijaký krajinky nebo ulice. A taky namaloval mě." "Fakt? No tak tenhle obraz bych teda viděl ze všech nejradši." "Jenomže to je akt," řekla Hana. "Akt? To jako že tě maloval nahou?" "No. A proč ne. Stejně jsem napůl jeho výtvor, že jo, tak co. Má právo mě zvěčnit. Prej mam vysloveně krásný tělo." "Jo," řekl jsem, "to určitě máš. O tom nepochybuju." Najednou jsem věděl, co bude následovat. Nemohl jsem ani polknout. Teď to přijde. Hana vyskočila, shodila ze sebe tričko, rozpažila ruce a zatočila se. "No? Tak co říkáš? Fakt je pěkný?" "Nádherný," pokusil jsem se říct, "opravdu nádherný."
útěk z pavučin (007)
Asi rok po tom, co jsem jí jen tak zamával přes ulici, aniž bych tušil, že je to naposledy, se mi o ní zdál neuvěřitelně živý sen. Přitulila se ke mně. Neřekl jsem "měli bysme ještě počkat". Tentokrát ne. V jiné části toho snu jsme ještě přišli do venkovského kostelíka. Ona zůstala sedět dole v lavici, zatímco já jsem vylezl na kůr a hrál jsem nějakou složitou improvizaci na varhany. Haniny vlasy sklouzly po jednoduchém zdobení dřevěného opěradla. Najednou stála vedle mě a lehce se o mě opřela. "Je legrační pozorovat tvý ruce," řekla, "pohybujou se divně - jako pavouci lezoucí po klávesách." "To teda dík, pavouků se štítim. Víš, technika hry na varhany je úplně jiná než u piána." "Tak se nezlob, nemyslela jsem žádnýho ošklivýho pavouka, spíš malýho kouzelnýho pavoučka wopidoo." "Toho neznam," řekl jsem. "Povim ti o něm." Když jsem se probudil, nemohl jsem se dlouho vzpamatovat. Chyběla mi, tak moc mi chyběla. Nevěděl jsem, co s tím. Fyzická bolest časem obvykle otupí. Tělo se přizpůsobí. Tam, kde byly puchýře, vzniknou mozoly. Škoda, že to tak nefunguje i s tou druhou, zákeřnější formou utrpení. Navíc mě mrzelo, že si nepamatuju tu varhanní skladbu, měl jsem pocit, že byla závažná. Jenomže jediné, co mi utkvělo, bylo to divné slovo. Oblékl jsem se. Se stejnou logikou, s jakou jazykem stále ohmatáváme zanícené místo na dásni, jsem se rozhodl zajet se podívat tam, kde nám bylo kdysi tak krásně.
Stál jsem a nechápal. Trávník byl plný šrámů, děr a stop. Uprostřed paloučku stál obrovský, šedivý, omlácený náklaďák, vzadu s vrtnou soustavou zabořenou do země. Vypadal odpudivě. Kolem něho poházené zbytky od svačiny - igeliťák, plechovka od paštiky, láhev od piva. O kus dál zablácená lopata. Měl jsem pocit, že jsem to já, kdo byl zasažen, do koho se nemilosrdně zabořil vrták. Kovové monstrum mělo otevřené dveře. Vyhoupl jsem se na místo řidiče, chvíli jsem jen tak přituple seděl, pak jsem zapnul všechny světlomety a stěrače. Byla to hloupost, infantilní, hysterická reakce, ale v té době jsem nemohl jinak. Až do setmění jsem se procházel lesem. Nakonec jsem se posadil na kopci u kapličky a díval se směrem k našemu místu. Vypadalo to přízračně. Nejasný mlhavý bochánek nažloutlého světla uprostřed hlubokého šera se snaživě prodíral větvemi. Do toho se vlhkým večerním vzduchem neslo pravidelné kvíkání, škrabání a klepání stěračů po suchém a špinavém skle. Seděl jsem tam až do noci a sledoval pohled jakoby z jiného světa. Poslouchal jsem pravidelný rytmus těch zvláštních zvuků a nemohl jsem se přinutit odejít. Pomalu jsem se někam propadal a už jsem věděl. To vůbec nebylo kvílení týraných stěračů. Tohle bylo rekviem.

Počet úprav: 45, naposledy upravil(a) 'Wopi', 24.10.2004 09:42.

Názory čtenářů
29.01.2004 09:23
hermit
dobrá věc, jen se mi moc nelíbí to členění poměrně krátkého textu na prolog a dílo samé...;-)
tip, radostně ::
29.01.2004 09:23
Charlien
hmm... moc silný
**************
29.01.2004 09:31
pavson
Já jsem rád, že na duši nevznikaj mozoly. Dramatičnost hrdiny je tak opravdová, že je až s podivem, že to mohl přežít.
*
29.01.2004 09:33
Albireo
Prolog je nádhernej, dílo dobrý, ale nedošlo mi, co se s ní stalo.
29.01.2004 09:42
Leya
..krása,pavoučku
°;)*
29.01.2004 10:03
stanislav
jo, tohle je velejemnej zápisek, ruku autorovu zjevně vedla velejemná kdosi cosi odkudsi, až to jednoho celýho dojmulo... :o)))

TIP
29.01.2004 10:14
Johanka
*******************************************************
29.01.2004 10:17
Šílená
*~*~....
29.01.2004 10:24
Hester



*****
29.01.2004 11:03
hermit
no, dyk. :o)
29.01.2004 11:15
kalais
*

drásníš
29.01.2004 11:30
jose17
Moc pěkné. Obsah i forma.


T.
29.01.2004 11:46
Wiki
hrdinové jsou od toho, aby přežili :-)
Hana přece umřela, to je snad jasný ......*
29.01.2004 11:48
kalais
asi je to jasný
ale obrázky zůstávaj
29.01.2004 11:50
Wiki
obrázky a hluboké stopy.....
29.01.2004 11:52
Monty
Skvělý!!!

*
29.01.2004 12:55
alina
nějako z toho bolí u srdíčka...
..........ale i tak je to moc krásný!!! * * *
29.01.2004 12:58
Atalanta
Stopy -- a ozveny...

*
29.01.2004 13:38
Cekanka_ucekana
to je prostě úžasný......Wopidoo
29.01.2004 14:24
Humble
Viz Albireo: Mně taky nedošlo, co se s ní stalo, myslil jsem já naivka, že se na něj prostě vykašlala. Dík, Wiki, za vysvětlení.
Jinak sqělá práce ****
[ > ] [ >> ]

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)