Byl krásný den letní den, když Matylda zmizela. Matylda byla moje nejlepší kamarádka. Řekli byste určitě, že nebyla hezká. Byla malá, měla moc velikou hlavu a špatně chodila. Ale Matylda byla moc chytrá. Když s někým mluvila, nekoukala se na něho, ale někam jinam. Někdy skrze něj, někdy trošku za něj. Když jsem se jí ptala, proč to dělá, říkala, že nechce mluvit s tělem. Že chce mluvit s duší člověka a ta prý nebydlí uvnitř těla. Že má ráda svobodu a tak prý vždycky bydlí někde kousek vedle něj. To se mi moc líbilo.

Bydlíme s Matyldou ve velikém domě se zahradou, ona má pokoj s okny do ulice, úplně nahoře a já, když se přitisknu blízko ke zdi, můžu nakouknout z okna přímo do zahrady. Zahrada je moc krásná a často tam spolu chodíme. Vlastně, chodily jsme. Vždycky, když nám to dovolili, když otevřeli dveře a řekli „vycházka“. To bylo pro mne znamení. Hned jsem se rozběhla do zahrady, až k největšímu stromu. Matylda říkala, že je to dub. A tam jsme se spolu vždycky potkaly.

Toho dne, kdy jsem Matyldu viděla naposledy jsem ale ven nemohla. Byla jsem nemocná. Měla jsem horečku. Matyldu jsem zahlédla z okna. Tiskla jsem se ke zdi, jako vždycky, když jsem chtěla zahlédnout aspoň kousek naší zahrady. A tehdy jsem uviděla Matyldu, ale nebyla sama. Měla v náručí něco malinkého. Když jsem se podívala pořádně, a to na tu dálku nebylo snadné, zjistila jsem, že je to pejsek. V tu chvíli jsem se na sebe moc zlobila, že jsem nemocná. Chtěla jsem být s Matyldou a pohladit si to zvířátko. Zvířátka totiž k nám do domu nesmějí a já vůbec nevím, jak se u Matyldy ten pejsek ocitnul. A taky nevím, jak se tak rychle u Matyldy ocitnul jeden z Bílých. Bílí jsme říkaly těm, kdo nás hlídali. Odemykali nám dveře od pokojů, nosili léky, a koukali po nás na zahradě, co děláme. K Matyldě přišel ale zrovna ten, kterému jsme říkaly Zlý Bílý, nebo taky Bělák. A hned sáhnul po pejskovi. Asi něco křičel, ale na tu dálku to nebylo poznat. Určitě jí ho chtěl vzít. To pro něj muselo být snadné, protože Matylda byla sama a slabá a on byl velký a silný. Matylda držela pejska v náručí a vrtěla hlavou a ustupovala. Pevně ji chytnul jednou rukou za rameno a druhou rukou chytnul pejska a roztrhnul je od sebe. A v tu chvíli, i když Matylda byla slabá a nikomu by určitě neublížila, tak v tu chvíli jsem viděla jak se uvnitř celá napjala. Chytla Běláka za ruku a začalo ho bít. On se ji snažil zastavit, ale nešlo to. A pak se to stalo. Aby se Matyldy zbavil, potřeboval k tomu i druhou ruku, jenže v té měl toho pejska. A protože stál u zdi, tak jak ho držel, tak s tím malým pejskem praštil proti zdi. Pejsek se po ní svezl na zem a už se nehýbal. A v tu chvíli Matylda vykřikla a ten výkřik byl tak silný, že jsem ho slyšela já, jak jsem se tiskla ke zdi, abych skrze mříže a zavřené okno na ni mohla aspoň koukat. Ten výkřik mě v hlavě bolí doteď. Matylda vyskočila na Běláka a začala ho bít pěstí všude kam dosáhla, do hlavy, do krku, do obličeje. Jenže on byl moc velký a dokázal rychle uklidnit i naše mnohem větší a silnější sousedy, když začali zlobit. A měl teď obě ruce volné. Matyldu chytil za krk a za oblečení na zádech a zvedl ji nad hlavu a pak s ní praštil o zem. Znovu ji chytil a znovu s ní praštil o zem. A pak už nevím co se stalo, protože jsem začala strašně křičet. Chtěla jsem Běláka zastavit co nejrychleji. Začala jsem otevírat okno a protože mi to nešlo, tak jsem do něj začala tlouct pěstí. A pak si pamatuju, že bylo najednou všude spousta krve. Když jsem se probudila, ležela jsem ve své posteli. Hned jak jsem mohla vstát, všech jsem se ptala, kde je Matylda, ale nikdo mi nic neřekl. Jen Hedvika se smutně usmála a dala mi koláč. Hodila jsem ho do koše a protože mi nikdo nic neřekl, přestala jsem s nima mluvit.

Bez Matyldy mi bylo moc smutno. Taky začal podzim. Hedvika říkala, že letošní zima bude moc zlá. Že politická situace je špatná, ale tomu jsem nerozuměla. A když jsem se zeptala,  co to znamená, jen se ušklíbla a odešla. Tehdy mě Matylda poprvé navštívila v pokoji. Já vím, že jsem říkala, že zmizela. To, co říkám teď, ale neznamená, že se vrátila, protože její pokoj byl už obsazený, ale přesto se najednou objevila u mne v pokoji. Dřív u mne nikdy nebyla, protože návštěvy byly zakázané. Každý musel být ve svém pokoji sám. Ten den, kdy za mnou Matylda přišla, bylo už hodně pozdě, protože byla tma. Já jsem ležela v posteli a skoro jsem usínala. Otočila jsem se z boku na bok a ona tam stála. Vykřikla jsem radostí a vyskočila z postele. Chtěla jsem ji obejmout a zavolat na ni kde byla tak dlouho a jak se tu vzala a že mi moc chyběla, ale ona se tvářila moc vážně a dala si prst na pusu a to znamenalo, že mám být potichu. Zůstala jsem sedět na posteli a Matylda stála a koukala na mě a říkala že je ráda, že mě vidí. Že si myslela, že už to nestihne. Byla jsem moc ráda, protože mi bylo bez ní moc smutno a cítila jsem se sama. Co zmizela, s nikým jsem nemluvila, kromě Hedviky, a se mnou si taky nikdo nepovídal. I stromy byly smutnější než obvykle. Matylda mi řekla, že nás čekají těžké časy a že se nemám bát. Lehla jsem si a poslouchala jsem ji, říkala, že poznám spoustu nových lidí a že se budeme učit spoustu nových věcí. Já ji pořád poslouchala a přišlo mi to divné, kde by se tady vzala spousta nových lidí, jenže jak jsem ležela, tak jsem na chvíli zavřela oči a když jsem je otevřela bylo ráno a Matylda už byla pryč.

Ten den jsem byla v zahradě a povídala jsem si se všemi našimi stromy. Musela jsem jim říct tu novinu, že je Matylda zpátky a že nás čekají zlé časy a budeme se učit. A stromy šuměly a říkaly, že to vědí, a já byla ráda, že mají radost z toho, že se Matylda vrátila. Po obědě jsme nešli zpátky do pokojů, jako vždycky. Všechny nás svolali do velké haly dole a řekli nám, že se budeme stěhovat. Že musíme tenhle dům opustit, protože je odteď zasvěcen lepším účelům, než abychom tu bydleli my. Že nás převezou do jiného města. To jméno co říkala Hedvika jsem hned zapomněla, ale vím, že znělo krátce, jako když zavrčí pes. Vedle Hedviky a ostatních Bílých stála i naše ředitelka. Tvářila se nějak rozpačitě a pořád si mnula ruce. A vedle ní stál nějaký muž v zeleném, měl čepici a zbraň. Byl to asi voják, pamatovala jsem si totiž z obrázkových knížek, že takhle vojáci vypadají. Ředitelka řekla i jeho jméno a řekla, že ten bude velet našemu transportu a že ona se s námi loučí  a že je ráda, že tu s námi mohla trávit svůj čas, ale zdálo se mi, že to není pravda a že by nejraději byla už dávno pryč. Ten voják pak vybral polovinu Bílých a řekl, že ti půjdou s námi a budou nás hlídat a že za to dostanou zaplaceno a ostatní že jsou propuštěni. Vybral Hedviku i zlého Běláka, na kterého jsem od té doby, co ublížil Matyldě, vůbec nepromluvila. Myslela jsem, že je zlé, když je někdo propuštěný, ale oni se tvářili mnohem spokojeněji než ti, kteří měli jít s námi. Voják řekl taky, že dostaneme nové oblečení a boty a že vyrazíme večer. Všichni po sobě koukali a nevěděli co říct a já měla trochu strach, ale pak jsem si vzpomněla na to, co říkala Matylda, a řekla jsem si, že to jsou ty zlé časy, ale že se budeme taky něco učit. A tak jsem přestala mít strach. Večer jsme dostali oblečení a boty, ale bylo to divné oblečení i boty. Oblečení mi bylo velké a divně páchlo a jedna bota měla velkou díru v podrážce a nemohla jsem si ji vyměnit. Musela jsem si taky sepnout vlasy a to se mi nelíbilo, protože Matylda vždycky říkala, že mám moc krásné zlaté vlasy a že je mám nosit pořád rozpuštěné. Jenže oni řekli, že to nejde, tak jsem si vlasy musela sepnout. Vlasy si musela sepnout i moje sousedka, které jsem říkala Princezna, protože byla moc krásná a vůbec nemluvila. V zahradě sedávala vždycky sama a někdy plakala. Asi byla zakletá.

A pak jsme šli ven a to bylo strašně zvláštní, protože já si vůbec nepamatuju, kdy jsem byla naposledy venku. Když jsem se na to dřív ptala Hedviky, tak se jen zamračila, a řekla, že tam nemám co dělat a že mám být ráda za to, kde jsem, že tady je o mne dobře postaráno. A teď jsem najednou byla venku a mohla jsem si to tam všechno pořádně prohlídnout. Mohla jsem konečně zjistit, co se je za rohem té ulice, na kterou bylo vidět z venkovních dveří, když byly otevřené. Byla tam další ulice, která vedla dolů a po té jsme se vydali. Šli jsme dlouho, až jsme došli k veliké budově, na které byl nápis, a pak jsme šli dovnitř a tam byl vlak! Opravdický vlak, s lokomotivou a spoustou vagonů a ten vlak tam byl asi pro nás, protože jsme šli všichni dovnitř. Jen mě překvapilo, že uvnitř nebyla žádná sedátka, ani chodbička a ani jsme za tu cestu nepotkali žádného průvodčího, jak jsem to znala z obrázků. Všichni jsme museli stát a kdo byl moc unavený, tak si mohl sednout na podlahu a ta byla moc špinavá a byly na ní kousky pilin. Já jsem seděla u Hedviky a všichni mlčeli. Ptala jsem se jí kam jedeme a ona nic neřekla, jen mě pohladila po hlavě a já jsem se moc lekla, protože to ona ještě nikdy neudělala a já jsem nevěděla, co se stalo a proč to udělala. Tak jsem zase mlčela a vzpomínala jsem na Matyldu a pak jsem usnula.

Ráno vlak zastavil a my jsme vystoupili. Voják řekl, že jsme v továrně a že bude prohlídka. Že máme nastoupit do řady. Tak jsme se seřadili a přišli další muži a šli kolem nás. Před každým se zastavili a ten jeden vždycky řekl: „sektor A“, „ k vyplňovačům“ nebo něco podobného. Stála jsem vedle Princezny a když ten muž přišel k nám a zastavil se, tak se na nás pátravě podíval a zavrtěl hlavou. „No tohle“ řekl, „takovou krásu bych tu tedy opravdu nečekal“ řekl a pousmál se a vzal mě za bradu a podíval se mi do očí. „Nebeská modrá, nemyslíte?“ řekl tomu, co si všechno zapisoval, a ten se taky pousmál. A ten první řekl: „Obě půjdou do kuchyně“. A ten, co zapisoval, řekl: „Servírovat jídlo nahoru, pane?“ a nějak divně se usmál. A ten první řekl: „To taky“ a oba se na sebe usmáli a šli zase dál. Oba byli hodně vysocí a měli světlé vlasy a ten první byl starší a byl už trošku šedivý. Zeptala jsem se Princezny, jestli neví, co to znamená, ale ona nic neříkala. Jen se jí trošku zaleskly oči. Tak jsem si říkala, že se zeptám Matyldy, jestli v noci zase přijde. Jenže když nám ukázali, kde budeme bydlet, zjistila jsem, že v tom malinkém pokojíčku nejsou postele. Že se spí na zemi na kusech slámy a že už nás je tam pět. Byla tam se mnou i Princezna. Sedla si na svůj kousek slámy a začala si utírat oči. Matylda ten večer nepřišla. Asi nechtěla, aby ji viděly ty ostatní.