Všechno se vším souvisí 

„Teda to bylo příšerné, co se mi dnes zdálo. Chceš to vyprávět?“

„Povídej, jsem jedno velké ucho.“

>> Zdálo se mi, že jsem byla na návštěvě u Lucky a ta mi ukazovala nějaké papíry. Řekla mi, že to psal její muž a jsou to žertovné pamflety o žijících lidech. Ať si to přečtu, že se dobře pobavím. Tak jsem se začetla. Koukala na mne a čekala, kdy vyprsknu smíchy. Má reakce ji však udivila, při čtení jsem jen zkameněla a nevěřícně zírala do papírů. Už si myslela, že se z ustrnutí nikdy neproberu, konečně jsem vydechla a řekla: „Co to je? To snad nemyslí vážně. Tohle nemůže!“ a ukazuji hned na první větu: Václav Hrůza je velký rasista. „Víš, co se může stát, když bude psát tyhle nepravdy? Může tím ovlivnit paralelní světy. To by neměl, to není správné.“ Pak jsme spolu nastoupily do výtahu. Na jednom odkládacím stolku tam ležel její deníček a na druhém vkladní knížka. Zvědavě jsem ji zvedla a podívala se do ní. Byla prázdná – bez jména, bez hesla, bez vkladů. Jen byla založena v roce 1957. Ukazuji ji Lucce a ptám se jí: „Čí to je?“ Zběžně do ní nahlédla a usmála se: „Vždyť je tvoje a částka na ní není malá, pohybuje se v řádech šesti nul.“ Koukla jsem se jí přes rameno a opravdu, vklad tam byl v roce 1992. <<

„To byl opravdu hrozný sen. Jsem ráda, že jsem se z toho probudila, radši půjdu vyšívat. Ty klidně ještě spi. Já spát už nepůjdu, nechci hned další podobný sen. Brrr, až jsem se z toho osypala.“

„A proč? Vždyť to byl hezký sen. Ty jsi neměla radost, že máš spoustu peněz?“

„Ne. Byla tím narušena kontinuita vesmíru.“