LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #2762
Autor:	Monty
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	24.01.2004 00:44
Počet návštěv:	1337
Počet názorů:	18
Hodnocení:	15

Prolog

Divadelní hra o třech dějstvích

Poslední soud I.

První dějství

Hlas: „A naplnili se dnové jeho, sečteno bylo jeho pozemské žití. Tělo mrtvo leží, a duše jeho nesmrtelná jest na cestě ku poznání....“

(Opona)

(Scéna – několik židlí před bílou stěnou, něco jako čekárna u lékaře. Na třech židlích sedí osoby, všechny v bílém. Uprostřed stěny jsou dveře s nápisem NEKLEPEJTE! Nahoře nad „čekárnou“ se na silonových nitích vznáší několik blankytných obláčků. Vstupuje HUBERT, je také celý v bílém a pod paží si nese platinovou desku, jakou dostávají zpěváci za úspěšný prodej svých alb. Z jedné židle vstane jiná bílá postava – je to HARRY)

HARRY (zvedá se a přistupuje k lehce dezorientovanému HUBERTOVI): „No nazdar, člověče! Tak ty už taky?“

HUBERT (zmateně): „Harry... to jsem rád, že tě vidím...“

HARRY (konverzačním tónem): „Tak povídej, jaký to bylo?“

HUBERT (nechápavě): „Co... co jaký bylo?“

HARRY (poklepe ho po zádech, lehce žoviálně): „No přece, jak jsi natáhl bačkory? Bylo to rychlý? A kolik tobě vlastně bylo, pardále?“

HUBERT (lehce zmateně): „Já ti ani nevím. Večer jsem si šel lehnout... a najednou jsem tady.“

HARRY (s účastí): „Mrtvička, tak to jsi šťastnej člověk! Já to napral do pangejtu. Ale to asi víš.“

HUBERT (jako prve): „Jo... jo, četl jsem to v Blesku. Ale to už je nějakejch let.“

HARRY (konverzačním tónem): „Tady se to tak nebere. Já ani nevím, kolikátýho vlastně je. Noviny tu nevycházej. Vůbec to tu, mezi náma, stojí za starou bačkoru.“

HUBERT (rozhlíží se)

HARRY (opět ho plácne po zádech): „Taky čekáš chlebíčky a šampáňo, co? Jó, hochu, to čekáš marně! Ještě můžeme bejt rádi, že máme vlastní sekci. Nedovedu si představit, že bych se měl mačkat tam mezi tou verbeží. Jinak je to tady ale celkem na pytel.“

HUBERT (stále zmaten): „Já jsem z toho celej nějakej špatnej, člověče.“

HARRY (konverzačním tónem): „No jo, to je jasný. Je to docela šok. Jednou jsem někde čet´ o tom, že některý svatý byli upozorněný předem. Přišel k nim anděl a povídá: ,Hele, kámo, tu účast na večírku u biskupa příští tejden můžeš s klidným srdcem odříct.´ Ale takhle, když to nečekáš, no, je to trochu kách. (podívá se na HUBERTOVU platinovou desku) Kriste pane, co to s sebou vlečeš?“

HUBERT (podívá se na desku, stále trochu dezorientován): „Ani nevím. Měl jsem to nad postelí. Asi to na mě v noci spadlo nebo co.“

HARRY (jako prve): „Jsi to možná srazil v tý smrtelný křeči. Karel takhle srazil ze zdi zarámovanej diplom ze Svazarmu.“

HUBERT (tázavě): „Jakej Karel?“

HARRY (mávne rukou): „Ále, jeden bejvalej herec z akčních filmů. Ten už tu není.“

HUBERT (nechápavě): „A kde je?“

HARRY (konverzačním tónem): „No, hele, tady tohle není nebe, že jo. A peklo taky ne, na to je tu moc málo horko (zasměje se) ha, ha. Tady se jenom čeká na poslední soud. Pak se jde... jinam.“

HUBERT (jako prve): „Kam?“

HARRY (jako prve): „To záleží na okolnostech. Podle toho, jak tě tam posouděj. Já mám první stání už na zejtra. Teda na zejtra, vono to tady s tím časem… ale to máš jedno.“

HUBERT (zmateně): „Máme nárok na obhájce?“

HARRY (trochu sklesle): „Právě že ne. Všichni právníci jsou tam (ukazuje rukou do neurčita). Tohle je jenom pro lidi od fochu.“

HUBERT (tázavě): „Jak to, jenom pro lidi od fochu?“

HARRY (konverzačním tónem): „Prostě jenom pro lidi ze šoubyznysu, no. Posuzujou nás jinak. A to ještě můžem bejt rádi, že jsme nedělali do politiky. Politici jdou rovnou tam (ukazuje směrem dolů). Bez soudu. Rovnou.“

HUBERT (překvapeně): „Pane jo! A to tam jdou fakt všichni? I ti, co byli proti (udělá neurčitý pohyb rukou) tamtěm?“

HARRY (trochu sklesle): „Jo. Všichni. Ale nemysli si, tady to taky není žádná sranda. Skoro všichni jdou... (hledá slova) za politikama.“

HUBERT (nechápavě): „Jak to, prosím tě? To jako kvůli ženskejm, chlastu a tak?“

HARRY (vrtí hlavou): „To ani ne. Spíš jde... (ztlumí hlas, šeptá) o jiný věci.“

HUBERT (nechápavě): „O jaký věci?“

(Dveře s nápisem NEKLEPAT! se otvírají, vychází další muž v bílém; oči všech přítomných včetně HARRYHO a HUBERTA se na něj upřou. Muž vychází roztřeseným krokem, pak přistupuje ke zdi a začne o ni tlouct hlavou. Je to PEPAN.)

PEPAN (tlukouc hlavou o zeď): „Pitomej – svazák – Hromádka! Pitomej – svazák – Hromádka!“

HARRY (přistupuje k PEPANOVI a odtahuje jej ode zdi)

PEPAN (podrážděně, bolestně): „Nech mě! Nešahej na mě! (opět začne tlouci hlavou o zeď) Pitomá – svazácká – kurva!“

HARRY (konejšivě): „No tak.... no... co ti udělal ten Hromádka?“

PEPAN (přestane tlouci hlavou o stěnu, obrací se na HARRYHO, velmi sklíčeně): „Já to tenkrát měl odmítnout! Mohl jsem mít svatej pokoj! Táta byl národní socialista, máma byla z kulacký rodiny... kdybych to já blbec odmítl!“

HARRY (překvapeně, zmateně): „Co kdybys odmítl? Sakra, Pepane, neděs nás... povídej... jaký to je? Co tam s tebou dělali?“

PEPAN (smutně, se slzami v očích): „Strašný věci. Je... je to hrůza! Já jsem ve škole chodil na katechismus, ale nic takovýho (zadívá se na dveře) nám tam velebnej pán neříkal. Kdo by si byl pomyslel, že Bůh... že Bůh je...“ (odmlčí se, pláče)

HUBERT (vyjeveně): „No potěš Pánbůh!“

HARRY (k Pepanovi, vlídně): „Co, co je Bůh? Co je na něm tak hroznýho?“

PEPAN (s uslzenýma očima, zoufale): „On... on je... (posmrkává) ...ultrapravičák!“

HARRY (vytřeští oči, nevěřícně): „Cože je?“

PEPAN (posmrkává): „Radikální pravičák. Něco jako Margaret Tchatcherová, ale... stokrát horší.“

HUBERT (hvízdne): „No nekecej! A co Ježíš Kristus?“

PEPAN (jako prve): „Není žádnej Ježíš Kristus. Je jenom Bůh a... ten druhej.“

HARRY (zvědavě): „A ten druhej, ten je taky ultrapravičák?“

PEPAN (kroutí hlavou, jako prve): „Ne, ten je... na úplně opačným břehu. Dokonce... (otře si rukávem nos) ...dokonce nosí takovou tu bekovku, co měl Lenin.“

HARRY (zdrceně): „To je teda nářez. (zamyslí se, veseleji) Ale co, to jsme na tom vlastně dobře, ne? Já jsem volil ODS. Dokonce jsem jim dal sponzorskej příspěvek.“

PEPAN (smutně, lehce ironicky): „Jenže předtím jsi byl ve straně, že jo?“

HARRY (dotčeně): „No jo, to bylo dřív. To se přece nesmí tak brát. Tenkrát jsme tam přece byli všichni.“

PEPAN (jako prve): „Já ne. Já jsem jenom jednou v životě hrál svazáka Hromádku v televizním seriálu. A věř tomu, že von (ukazuje za dveře) to tak bere, né že to bylo dávno, né že člověk musel, prostě jsi to udělal a šmytec. Každej takovej prohřešek je za sto let očistce. A členství ve straně je na doživotí.“

HUBERT (nechápavě): „Takže ty jdeš na sto let do očistce? A kam půjdeš potom?“

PEPAN (smutně): „To bylo teprve první stání. A už mám pět set let nepodmíněně.“

HUBERT (naléhavě): „Jo, dobře, ale kam teda půjdeš POTOM???“

PEPAN (zoufale): „Potom... se budu moct vrátit.“

HUBERT a HARRY (unisono): „Kam jako?“

PEPAN (utře si oči, smutně): „Zpátky. Ale už ne jako já. Vrátím se zpátky jako něco hodně hnusnýho.“

HUBERT (překvapeně): „Třeba jako Saddám Husajn?“

PEPAN (mávne rukou, jako prve): „Houby. Vůbec nebudu člověk. Říkali, že když budu mít hodně velký štěstí, vyváznu z toho jako roztoč.“

HARRY (vrtí hlavou, nevěřícně): „Ultrapravičák a ještě buddhista? To bych do něj fakt nikdy neřekl.“

PEPAN (propuká v pláč, zoufale): „To je jenom tak, to se jenom tak říká... ve skutečnosti je každej trest doživotí... ještě to nikdo nepřežil!“

HARRY (nevěřícně): „Co to plácáš, Pepane, jak nepřežil? Vždyť už jsme přece dávno to, tento, tuhý!“

PEPAN (fňuká): „Ne, to nejsme... tělo je mrtvý, to jo, ale tohle (ukazuje na sebe) ještě žije, ta duše nebo co to je, a když něco žije, může to taky umřít, že jo. A tam (ukazuje dolů) to čeká prakticky každýho.“

HARRY (hvízdne): „Ty blázne! (rozpačitě) A jak je to teda… potom? Tam (ukáže opatrně rukou) dole?“

PEPAN (stále fňuká): „Já nevím. Ukazovali mi jenom demo. Ale to je jenom… jenom orientační, protože každej dostane vyměříno podle toho, jak se provinil.“

HUBERT (zmateně): „Počkej, to jako každej má svý vlastní peklo, nebo jak tomu mám rozumět?“

PEPAN (zoufale, téměř vyje): „Peklo ne! Peklo je… prostě konec, definitýva. Ale ten očistec, to mají lidi různý. Ale já nic nevím, nechte mě bejt, já jsem zničenej člověk!“ (odvrací se a pláče)

HUBERT (plaše pohlédne na HARRYHO)

HARRY (plaše pohlédne na HUBERTA, tázavě): „Tys taky byl?“

HUBERT (nechápavě): „Co jako?“

HARRY (rozpačitě): „No jestli jsi byl taky ve straně.“

HUBERT (pokrčí rameny, také rozpačitě): „Byl, jasně že jo. Ale vystoupil jsem.“

HARRY (znechuceně, evidentně frustrován): „To já taky vystoupil. V prosinci devětaosmdesátýho.“

HUBERT (s nadějí): „Já vystoupil dřív. Ještě než šli definitivně od válu. To by mohla bejt polehčující okolnost, ne?“

HARRY (trochu nasupeně, žárlivě): „Vím já? Slyšel jsi Pepana, ne? Kdo tam byl, tak má utrum. A to si vem, ty vole, že já byl dokonce funkcionář SSM!“

HUBERT (přemýšlí): „Já ne. Ale v pionýru jsem dělal kronikáře.“

HARRY (naštvaně, ublíženecky): „Tak to ti nejspíš spočítaj, kolikrát jsi do tý pionýrský kroniky napsal Lenin, soudruh a tak. Ty bláho, kdo moh´ tohle čuchat, co?“

HUBERT (stále zamyšleně): „Moje babička říkala, že všichni komunisti jednou přijdou do pekla.“

HARRY (mávne rukou, znechuceně): „Ale jaký my jsme byli, do prdele práce, komunisti? V životě jsem nebyl na jediný stranický schůzi. Teda… byl jsem asi na dvouch. Ale nikdy jsem nic nepodepisoval ani vo nic nehlasoval. Byl jsem tam prostě jenom proto, abych moh´ dělat svojí práci a nemusel někam do kotelny!“

(Dveře se otvírají a vystupuje z nich žena v bílém. Všichni ji s napětím sledují. HARRY k ní přistupuje.)

HARRY (se zájmem): „Tak co, Zdeničko?“

ZDENIČKA (téměř vesele): „Jo, dobrý. Mám jenom podmínku.“

HUBERT (překvapeně): „Podmínku? Tomu nerozumím.“

ZDENIČKA (s povzdechem vědoucího): „Hele, to se takhle nedá… to uvidíš sám. Prostě musím nějakej čas počkat tady, než se budu moct vrátit.“

HARRY (se zájmem): „Fakt se budeme moct vrátit, jo?“

ZDENIČKA (s lehkým despektem): „No ty určitě ne, Harry. Ty jsi hlasoval, když se rozhodovalo o tom, jestli mě vyhoděj z divadla nebo ne.“

HARRY (vymlouvá se, falešně): „Nehlasoval! Když se o tom mělo hlasovat, tak jsem šel na záchod!“

ZDENIČKA (jako prve): „V každým případě ses za mě nepostavil. Já si to náhodou moc dobře pamatuju. Jedinej, kdo se za mě postavil, byl Lojza. Ale ten je ještě živej, pokud vím.“

HARRY (jako prve): „Byla taková doba, prostě. Dyť jsem se ti už omlouval. Lojza, ten se moh´ postavit za koho chtěl, neměl rodinu, ale já živil ženu a dítě.“

ZDENIČKA (jako prve): „Já měla dvě děti a byla jsem samoživitelka, hrdino. No, ostatně, nebudeme to rozebírat. Oni si tě tam rozeberou, až přijdeš na řadu.“

HARRY (podrážděně): „Chceš jako říct, že já jsem nějaká svině, jo?“

ZDENIČKA (jako prve): „Já neříkám nic, Harry. Co taky já můžu? Oni ti pak řeknou, jestli jseš anebo nejseš.“ (odchází)

HARRY (k Hubertovi, nasupeně): „Teď dělá frajerku! Měls jí vidět, když jsme spolu byli v divadle. Dala každýmu, kdo si řek´. No, vlastně někdy sis ani nemusel říkat. Jedno dítě měla s režisérem a druhý s jedním ženatým kameramanem z televize. To bych teda v životě neřek´, že by se kurvení bralo jinak než nějaká posraná legitimace Káesčé!“

HUBERT (přemýšlivě, poněkud mimo mísu): „Hele, tak mě napadlo, asi je to blbost, ale tys řek´- já bych v životě neřek´- jestli ono by se teď třeba nemělo říkat ,já bych ve smrti neřek´. Že by to bylo jako správnější.“

HARRY (lehce znechuceně): „Prosím tě nebuď jak malej Jarda! V životě neřek´, ve smrti neřek´, jakej je v tom rozdíl? Prostě bych to neřek´, to je celý. A taky by mě v životě nenapadlo, že ty přikázání vlastně tak úplně neplatěj. Že platěj jiný.“

HUBERT (mlčí, přikyvuje)

HARRY (s úsměškem): „Teď ses nechyt´.“

HUBERT (překvapeně): „Jak nechyt?“

HARRY (s převahou ,mazaného´): „No já před chvílí řekl ,to by mě v životě nenapadlo´. Jsi měl říct, že bych měl správně říct ,to by mě ve smrti nenapadlo´.“

HUBERT (kroutí hlavou, vysvětluje): „Ne, to je v pořádku. To tě v životě opravdu nenapadlo. Napadlo tě to až teďkonc.“

HARRY (ohrne spodní ret, mávne rukou, smířlivě): „Tak jo. Tak toho necháme. Já se půjdu mrknout na rozpis. (odchází ke dveřím; je na nich nalepený kus papíru; čte si, vrtí hlavou, pak se vrací k HUBERTOVI, překvapeně, mne si bradu) Tak já už jdu teďkonc, jak vyleze nějakej Majakovskej.“

HUBERT (se zájmem): „No, ten se teda načekal!“

HARRY (překvapeně): „Kdo jako?“

HUBERT (vysvětluje): „Majakovskej.“

HARRY (pozdvihne obočí, překvapeně): „Ty ho znáš?“

HUBERT (trochu rozpačitě): „Osobně ne. Ale učili jsme se o něm ve škole. Byl to nějakej ruskej básník, za komančů. Ale už je mrtvej hrozně dlouho, to je divný, že jde na řadu až teďka!“

HARRY (přemýšlí): „Jestli von nespáchal sebevraždu. Takový čekaj dýl.“

HUBERT (také přemýšlí): „Mám takovej pocit, že spáchal. I když možná, že si ho pletu s Jeseninem.“

HARRY (pobaveně se zasměje)

HUBERT (s údivem): „Čemu se směješ?“

HARRY (mávne rukou, pobaveně): „Ále, jsem si vzpomněl, že Jesenka bylo takový to hustý sladký mlíko v tubě. Tak mi to přišlo komický, no.“

HUBERT (vrtí hlavou, ale nic neříká)

HARRY (poškrábe se za uchem, chytí HUBERTA za paži a snaží se ho odvést o kus dál; tiše, tajemně): „Pojď kousek stranou, musím ti něco říct.“

HUBERT (neochotně poodstupuje od dveří, překvapeně): „No, tak co je?“

HARRY (rozhlíží se, pak šeptem): „Hele, mě jenom napadlo… říkal mi to nedávno jeden, co vylez vodtamtaď (ukáže ke dveřím), že mu pomohlo, když vo něm nějakej producent mluvil hezky. A to řek´ jenom nějakou pitomost, jako že zdravil a byl slušnej a že když se pilo, tak pil ze všech nejmíň. Tak jsem si říkal, že až tam budeš ty, že bys mohl vo mě říct něco dobrýho, a voni by mi pak třeba snížili trest.“

HUBERT (přemýšlí, drbe se za uchem): „No jo, ale co bych vo tobě mohl říct dobrýho?“

HARRY (taktéž přemýšlí): „Já nevím, třeba že jsem pouštěl v městský sednout starý lidi… bys moh´ říct.“

HUBERT (tázavě): „A pouštěl?“

HARRY (udělá grimasu, s lehkým pohrdáním): „Co blbneš, vole, já snad městskou v životě nejel. Leda když jsem byl malej.“

HUBERT (přemýšlivě): „Tak to ale nemůžu říct, když to není pravda. Oni přece věděj, co je a co není pravda. To musej.“

HARRY (zamyslí se): „To je fakt, to voni musej vědět. No tak řekni, že jsem ti třeba někdy s něčím pomoh´.“

HUBERT (přemýšlí): „Ale tys mi nikdy s ničím nepomoh´!“

HARRY (štouchne do HUBERTA loktem, povzbudivě): „Si vzpomeň, musí něco bejt! Pamatuju si, že jsem byl asi třikrát u tebe na chalupě… nedělal jsem tam něco?“

HUBERT (se směsí ironie a despektu): „Dělal. Když jsem vožralej usnul, dělal jsi mi do ženy. Nemysli si, že mi to neřekla. A taky jsi hodil našemu klukovi čepici do vohně.“

HARRY (s hranou bodrostí): „Ale prosím tě, to byl jenom takovej fór. To bych si na tvým místě vůbec tak nebral.“

HUBERT (suše): „Já si to taky nijak neberu.“

HARRY (jako prve): „Hele, přemejšlej, je to důležitý. Nepomoh´ jsem ti třeba štípat dříví nebo zatápět nebo něco na ten způsob?“

HUBERT (po chvilce přemýšlení): „Ne. Nevzpomínám si. Vždycky si přijel už přivožralej a u nás ses jenom dorazil.“

HARRY (zasněně): „To byly časy! (vzpamatuje se, šeptem, naléhavě) Hele, ty si určitě na něco vzpomeneš. Já přece nebyl zas až takovej hajzl. Musel jsem minimálně jednou v životě udělat něco dobrýho.“

HUBERT (krčí rameny): „Já si fakt nevzpomínám!“

(Otvírají se dveře, vychází z nich MAJAKOVSKIJ. HARRY a HUBERT se na něj se zájmem dívají. MAJAKOVSKÝ vypadá velmi sklíčeně.)

MAJAKOVSKÝ: „Čort adín! Ničevó ně vazmóžna… ničevó!“ (odchází mimo scénu)

HARRY (vyděšeně): „No, tak já už musím… drž mi palce… a kdyby sis vzpomněl, tak na to nezapomeň, až tam pudeš, jo?“

HUBERT (krčí rameny): „Uvidíme. Tak zlom vaz.“

HARRY (útrpně se usměje, vchází do dveří)

Druhé dějství

(Scéna – klasický soud. U stolku soudců sedí BŮH a vedle něj ĎÁBEL. Kousek stranou sedí ZAPISOVATELKA.)

HARRY (rozpačitě přistupuje k ohrádce pro obviněné)

ĎÁBEL (k BOHU, šklebí se, šibalsky): „Ten bude náš!“

BŮH (zběžně prolistuje lejstra, která leží před ním, pak stranou, polohlasem): „Už to tak vypadá. Ale dáme mu šanci.“

ĎÁBEL (mne si ruce)

BŮH (k HARRYMU, vážně): „Tak, obžalovaný, vaše složka je dost jednoznačná. Ale aby někdo nemohl říct, že jsem svině, tak dostanete šanci se hájit. Ovšem předem vás upozorňuji, že takové ty řečičky, že to přece dělali všichni, už jsem slyšel xkrát a nejsem na ně ani v nejmenším zvědavý.“

HARRY (nesměle): „A můžu mít otázku?“

BŮH (vážně): „Teď ne. Až jestli zbyde čas.“

HARRY (omluvně): „Tak jo.“

BŮH (bere do ruky lejstro, přísně): „Vidím, že jste byl členem Komunistické strany Československa. (k ĎÁBLOVI) Nějaké poznámky, pane kolego?“

ĎÁBEL (listuje svými lejstry): „Neplatil stranický příspěvky. Dva roky.“

BŮH (k HARRYMU, vážně): „Máte k tomu něco?“

HARRY (pokorně): „Jsem byl se souborem dlouho v zahraničí a nějak jsem na to zapomněl.“

BŮH (mávne rukou, s povzdechem): „Ale ne k těm příspěvkům. Proč jste vstoupil do KSČ?“

HARRY (pokorně, jako prve, možná ještě pokorněji): „Byla taková doba. Nechtěl jsem na sebe nijak to, upozorňovat, abych neměl problémy.“

ĎÁBEL (vyskočí, ukáže na HARRYHO prstem, vítězoslavně): „Lže! V dopise, kterej přiložil k přihlášce jasně píše, že se hlásí k učení marxismu-leninismu a že chápe komunistickou stranu jako předvoj, jako vůdčí sílu proletariátu, a dokonce tam píše, že už v deseti letech chtěl vstoupit, ale rodiče mu vysvětlili, že děti neberem!“

HARRY (brání se): „To jsem jenom tak kecal, aby to vypadalo věrohodnějc!“

ĎÁBEL (kroutí hlavou, s převahou): „Ale nic takovýho jste dělat nemusel! Brali každýho! A většina lidí ani žádný dopisy nepsala! To, že jste to napsal, jasně vypovídá o tom, že jste tomu věřil!“

HARRY (protestuje): „Nevěřil! (krátce přemýšlí) Už jako malej jsem v učebnici občanský nauky nakreslil Leninovi brejle a háro! A ještě jsem se tomu smál! Zeptejte se Koutnýho, ten to viděl!“

BŮH (nahlíží do lejster, vážně): „To je docela dost dobře možné. Ale my vůbec neposuzujeme, co dělali lidi, když byli děti. Evidujeme to až od patnácti nahoru. Co bylo předtím, není nijak zvlášť důležitý.“

HARRY (překvapeně): „Ale já myslel… v Bibli se přece píše… „Nebo není nic skrytého, co by nebylo zjeveno“… to si pamatuju z jedný hry, co jsem v ní hrál papeže… dokonce papeže jsem hrál!“

BŮH (s povzdechem): „To je možné, že se to píše v Bibli. Já jsem zase jednou četl nějakou detektivku, a tam se psalo, že orangutan podřízl břitvou jedné ženské krk a pak jí vrazil do komína. Ale my se přece nemůžeme řídit nějakými výmysly z knížek.“

HARRY (překvapeně): „Ale Bible je přece od Boha… slovo boží… dyť to je…“

BŮH (vrtí hlavou): „Já jsem nikdy nic nenapsal. Já jenom podepisuju rozsudky. I když konkrétně v případě Bible mě to docela mrzí, protože to na autorských právech celkově hodí dost slušný balík. Na druhou stranu, co tady s penězma.“

ĎÁBEL (vychloubačně): „Já jsem jednou napsal takovou básničku. Během líčení, mě to tak napadlo… bylo to nějak takhle: „Zapřel Marxe, Lenina; než odbila hodina. Teďkon mluví o Trockém; skončí v jařmu otrockém.“ Vono to tenkrát trvalo děsně dlouho, to stání.“

BŮH (obrací se na ĎÁBLA, s povzdechem): „To sem ale nepatří, kolego.“

ĎÁBEL (omluvně): „Tak pardon. Mně to jen tak ujelo.“

BŮH (k HARRYMU, vážně): „Takže, nebudeme se tu bavit o literatuře, a vrátíme se k faktům. (k ZAPISOVATELCE) Pište si prosím: Obžalovaný popírá, že by do KSČ vstoupil proto, že by věřil ideálům této strany, nýbrž udává, že vstoupil ryze ze zištných důvodů.“

ĎÁBEL (opět vyskočí, křičí): „Protestuji! Protestuji! Nebylo to z ryze zištnejch důvodů! Napsal přece ten dopis!“

HARRY (zmateně): „Ale já nerad.“

ĎÁBEL (překvapeně): „Cože?“

HARRY (mne si bradu, rozpačitě): „Mě to moc mrzí, já nechtěl.“

ĎÁBEL (usedá, vztekle): „Pozdní lítost se nepočítá. Napsal jste to? Napsal. To je pro mě faktum.“

BŮH (nahlíží do svazku, k ĎÁBLOVI): „Ale já tu mám noticku, že se jednou smál při přenosu z XVI. sjezdu. Možná tomu opravdu nevěřil.“

HARRY (s nadějí): „Smál! Smál jsem se jim, jak tam seděli a plácali… byli směšný a já to vždycky věděl!“

ĎÁBEL (krátce pohlédne do papírů, úsečně): „To se nepočítá. Byl jste opilej.“

HARRY (zoufale): „To jsem ale byl skoro pořád! Dokonce i když jsem psal ten dopis… jinak bych ho nepsal… (k BOHU) To je přece to, no, polehčující okolnost!“

BŮH (vrtí hlavou): „Ten paragraf jsme zrušili. Kdybychom brali opilství jako polehčující okolnost, bylo by v nebi přeplníno.“

HARRY (přemýšlí, s nadějí): „A… a taky jsem předtím čuchal Čikuli, než jsem to napsal!“

ĎÁBEL (vrtí hlavou): „To není pravda.“

HARRY (svěsí hlavu, pokorně): „No, neni, přiznávám. Jsem to jenom zkoušel.“

BŮH (přísně): „Podívejte, na nás nic nezkoušejte. Víme o všem, co jste od svých patnácti let udělal. A samozřejmě taky to, co jste neudělal. Takže pokračujeme: stranických schůzí se účastnil nepravidelně, ale když měl něco podepsat, podepsal to. A ani si to nepřečet´.“

ĎÁBEL (mne si ruce, radostně): „Jasně, že si to nepřečet. Věřil všemu, co mu strana řekla. Věřil tomu, a né že né. To je jasnej důkaz. Prosím, aby to bylo zaprotokolováno.“

BŮH (přikývne, směrem k ZAPISOVATELCE): „Pište si, prosím: Stranických schůzí se účastnil sporadicky, ale podepsání jakéhokoli resumé nikdy neodmítl…“

HARRY (zoufale): „Jednou jo! Jednou jsem odmítl!“

BŮH (nahlíží do papírů, vážně): „Ano, jednou jste odmítl. Odmítl jste podepsat, že souhlasíte s tím, aby byly na WC v divadle nainstalovány slabší žárovky a aby se za každý pozdní příchod na zkoušku platila pokuta 500 Kčs. To jste skutečně nepodepsal. Ačkoli to vaši situaci zrovna moc nezlepšuje.“

HARRY (přemýšlí, pak s nadějí): „To nebylo všechno! V tom prohlášení, co jsem nepodepsal, bylo taky něco politickýho! Něco o… o rudý záři nebo něco na ten způsob.“

ĎÁBEL (nahlíží do papírů, ironicky): „To nebylo nic politickýho. Byl to návrh, aby se během divadelních prázdnin účastnil soubor žňových prací ve spřáteleném JZD „Rudá záře.“

HARRY (sklopí hlavu, pokorně): „Ale já… já to podepisoval, protože to dělali všichni, tohle jsem nepodepsal, protože jsem nechtěl cálovat za ty pozdní příchody… ale… ale jinak… jsem nebyl o nic horší než ostatní.“

BŮH (kývá hlavou, vážně): „Taky jste nebyl o nic lepší. Kromě toho, drtivá většina vašich kolegů, kteří ke členství ve straně přistupovali tak jako vy, odtud neodešla na lepší, jestli víte, co tím myslím.“

HARRY (sklíčeně): „Jo, vím, co tím myslíte.“

ĎÁBEL (mne si dlaně, vítězoslavně): „Z mý strany je to jasný. Ve straně byl, takže ho beru.“

HARRY (zděšeně): „Ale já… já to nebral vůbec vážně! Na každý oslavě jsem vyprávěl protistátní vtipy!“

ĎÁBEL (k BOHU, se zájmem): „Je to tam?“

BŮH (nahlédne do papírů, vážně): „Ano. Na oslavě MDŽ vyprávěl v užším kroužku anekdotu tohoto znění: ,Jede po dálnici skvělej bourák a překročí rychlost. Zastaví ho policajt, kouká do auta a vidí, že ho řídí pěkná kočka, tak povídá…“

ĎÁBEL (zamyšleně): „Kočka?“

BŮH (shovívavě): „Jako pěkná ženská, tím myslel. Tak já pokračuju. ,Povídá, slečno řidičko, víte, jakýho dopravního přestupku jste se dopustila? Pak se rozhlídne po tom auťáku a vidí, že je v něm supr rádio, tak se tý kočky ptá – a slečno, prosím vás, odkaď máte to rádio? A ona zvedne telefon, co je zabudovanej v tý palubní desce, vytočí číslo a ptá se… Lulu, odkud je to rádio? Ze sluchátka se ozve ,od Japonců´, tak slečna řekne policajtovi… (podívá se tázavě na ĎÁBLA) Musím to opravdu číst celý?“

ĎÁBEL (poškrábe se na uchu, se zájmem): „No kdyby to šlo… tenhle ještě neznám.“

BŮH (s povzdechem): „Tak slečna řekne policajtovi, že je to rádio od Japonců. Pak policajt kouká, že má auto parádní potahy z tygří kůže, tak se ptá tý buchty, odkaď je má. A ona zase zvedne telefon a ptá se: ,Lulu, odkud jsou ty tygří potahy?´a ze sluchátka se ozve , z Tuzexu´. V tom se policajt naštve, vytrhne jí sluchátko a řekne do něj: ,A Lulu, kdo bude platit tu pokutu?´a ze sluchátka se ozve: ,Tak předně, já pro vás nejsem žádnej Lulu, ale Lubomír Štrougal!“

ĎÁBEL (krátce se zasměje): „No nic moc teda.“

BŮH (trochu vyčítavě): „Ale no tak, kolego… (podívá se znovu do papírů) Dále tu mám, že na oslavě svých třicátých narozenin vyprávěl anekdotu o Brežněvovi…“

ĎÁBEL (přeruší ho, dotčeně): „O soudruhu Brežněvovi… bych prosil.“

HARRY (nadšeně): „Fakt jí chcete říct? Tu si ještě pamatuju!“

ĎÁBEL (zadívá se dosti zle na HARRYHO, pak krátce na BOHA): „Prosil bych, kolego, abyste významné stranické činitele tituloval ,soudruhu´.“

HARRY (zaraženě, polohlasem): „Tak pardón.“

BŮH (mávne rukou, také trochu dotčeně): „U Štrougala vám to nevadilo. Nebuďte detailista.“

ĎÁBEL (pedantsky, nepříjemně): „Štrougal zas tak významnej nebyl.“

BŮH (obrátí oči v sloup, vrátí se k papírům, vážně): „Na večírku k sedmdesátému výročí VŘSR vypravoval anekdotu o (zadívá se ostře na ĎÁBLA, akcentovaně) soudruhu Leninovi a soudružce Krupské. To je z mé strany všechno.“

HARRY (hájí se): „Víc jsem jich musel vyprávět!“

BŮH (vážně): „My počítáme jenom ty, které jste řekl střízlivý. Co jste říkal v opilosti, to nás zas až tak nezajímá. Opilecké řeči na rozdíl od skutků archivovány nejsou.“

HARRY (sklíčeně): „Tak nic.“

BŮH (k ZAPISOVATELCE): „Pište si, prosím: Třikrát vypravoval veřejně anekdotu s víceméně choulostivým obsahem…“

HARRY (hájí se): „Takhle ne, to takhle nepište, že byly s choulostivým obsahem! Byly to protistátní anekdoty!“

BŮH (vážně): „Vždyť byly všechny víceméně o souloži. (nahlíží do papírů) Já to tady mám… čí jsou to nohy? No přece Stalinovy! A kde je Lenin? No přece v Polsku. To je podle mého názoru daleko více choulostivé než politické.“

HARRY (namítá): „Ale zavřít mě za to mohli!“

BŮH (vrtí hlavou): „Mohli. V padesátých letech. Vy jste (nahlédne do papírů) první vypravoval v roce 1982, druhou v roce 1985 a třetí v roce 1987.“

Epilog

(pokračování příště)

Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Monty', 27.01.2004 14:01.