„Pomoc, pomozte mi někdo,“ křičel Martin a marně se snažil bránit útokům ze všech stran. Sparťanská armáda byla mnohem lépe vyzbrojena a i s výcvikem se nedala srovnávat s tou jejich. Po několika hodinách boje měli Sparťané navrch a Martin sám krvácel z několika sečných ran. Jeho kamarádi padli nebo se dali na útěk. Viděl prchat i některé, kteří se ještě nedávno dušovali, že raději zůstanou ležet na bojišti, než aby se vzdali nebo utekli a nechali osadu napospas nepřátelům. On patřil k dobrým bojovníkům, ale byl sám proti přesile. A navíc sil ubývalo. V tom mu jeden z nepřátel vyrazil meč z ruky, druhý se rozpřáhl a ...

Martin se posadil na posteli celý zpocený a ještě teď měl husí kůži z toho divokého snu. A takhle to bylo každou noc. Skoro se bál usínat, protože vždy místo spánku přišla nějaká scéna, při které adrenalin tekl proudem. Zkoušel všechno – prášky na spaní, relaxační hudbu, před spánkem se unavit sportem – nic z toho nepomáhalo. Doktoři už nad ním zlomili hůl a on sám z toho měl neurotické stavy.
„Takže co to bylo tentokrát? Vypadalo to jako nějaká bitva ze starověkýho Řecka,“ mumlal si pro sebe, když vytahoval zápisník. Udělat ze svých nočních můr svého koníčka byla jeho jediná obrana. Jako jiní sbírají známky, sepisoval on své divoké sny. A že už měl pěknou sbírku. Pokoušel se i nalézt nějaké detaily o době, ve které se sen odehrával, ale většinou bezúspěšně. Žádná epizoda nebyla z období, které bylo detailně popsáno. Vždy se jednalo jen o pár řádek v učebnicích dějepisu. Díky nočnímu probouzení s ním také dlouho nevydržela žádná žena – které by se také líbilo takové probouzení uprostřed nocí.

„Pane Loučka, bavil jsem se o vašem problému s kolegy a věda je v téhle oblasti celkem bezmocná,“ přivítal Martina jeho osobní lékař hned poté, co se posadil. Martin na tato sezení nechodil rád – většinou se nepohnuli ani o píď. Lékař sice tvrdil, že dělá, co může, ale výsledek nebyl vidět žádný.
„Ale měl bych pro vás jeden návrh. Mám jednoho kamaráda, který se zabývá léčbou pomocí hypnózy a podobných praktik. Když nebudete proti, domluvím vám schůzku, mohli byste se sejít a promluvit si,“ snažil se ze všech sil dokázat, že se snaží.
„Dobře, zkuste to, prosím, domluvit,“ odvětil Martin nevýrazným hlasem. Nesliboval si od tohoto experimentu mnoho a bylo to na něm vidět. „Pokud by mu to nevadilo, mohli bychom se sejít u mě,“ pokoušel se ještě získat nějakou výhodu pro sebe. Být hypnotizován v cizím prostředí se mu nechtělo. Lékař slíbil, že se pokusí udělat maximum a že se mu ještě ozve.

„Takže si pohodlně sedněte a uvolněte se,“ šel hned k věci hypnotizér. Martin mu byl vděčný, že se nezdráhal přijít k němu domů a provádět terapii tam. Při úvodních formalitách se Martin dozvěděl, že František už má za sebou spoustu úspěšných terapií a věří, že se pohnou k lepšímu i v tomto případě. I když se František snažil vystupoval jako profesionál, Martin byl zkušený pozorovatel a neunikly mu jisté známky nervozity a mírně se třesoucí ruce.
„Ten člověk má strach,“ problesklo Martinovi hlavou. „Strach ze selhání? Nebo se bojí, že najde něco nepříjemnýho? Kdoví, co mu na mě ten doktůrek vyžvanil.“ Jelikož neměl rád formality, nabídl Františkovi tykání. Ten to přijal s povděkem a viditelně jeho nervozita opadla. Martinovi ovšem nepřestávala vrtat hlavou. Domluvili se na poměrně tučném honoráři, ale pouze za předpokladu, že František uspěje. Když nic nezjistí, dostane pouze pakatel proti smluvené částce. To možná Františka vyvedlo z naučených kolejí.
Během svých úvah se Martin uvelebil v křesle a pokynul Františkovi, aby začal. Soustředil se na jeho slova a najednou padal a padal. Pak se probudil opět sedící v křesle.
„To jsem blázen,“ pronesl po Martinově probuzení František. „I když jsem hledal důkladně, žádnou zjevnou příčinu jsem neobjevil.“ Martin rychlým pohledem na hodiny na zdi zjistil, že byl v hypnóze skoro dvě hodiny. I když uběhlý čas nijak nepociťoval, o to více se strávená doba podepsala na Františkovi. Jeho rysy byly více strhané a únava mu koukala z očí. Ale nejenom únava – bylo tam i zklamání. A Martin si pomyslel, že ani ne tak ze selhání a bezmocnosti nad jeho případem. Spíše Františka mrzel honorář, který měl téměř na dosah ruky.
„Ale s tak báječným médiem jsem ještě nepracoval. Jseš jako stroj času,“ snažil se usmát se a povzbudit Martina, který byl poměrně skleslý.
„Jak to myslíš - stroj času?“ nedala Martinovi zvědavost.
„Ze začátku jsem se pokoušel objevit příčinu těch tvých snů,“ začal vyprávět František. „V podvědomí sis neuvědomoval žádný důvod, tak jsem postupoval proti proudu času až do tvého dětství. A taky bez úspěchu. Nakonec jsme se dostali až k tvému narození a najednou lup – ocitli jsme se ve tvých minulých životech. Já osobně si myslím, že jestli to byly minulé životy, tak jsi musel žít nonstop a všude. Informace, který jsi mi byl schopen podat, byly hodně detailní. Z každé doby, kterou jsme takto navštívili. Z každé,“ zdůraznil ještě svá slova, protože Martin se netvářil zrovna tak, že by mu věřil.
„Nezlob se na mě, ale já na minulý životy nevěřím,“ začal Martin opatrně.
„Kdybys slyšel tolik, co já, možná bys začal pochybovat o správnosti své víry,“ odtušil František. „Už jsem se několikrát setkal se vzpomínkami, které nebyly ohraničeny jedním lidským životem. Ale ty jseš ještě dál. Tvoje existence jako by se objevovala po celé zemi a ve všech časech. Proto možná máš ty divoký sny.“
„Tomu nerozumím,“ pokračoval v otázkách Martin. „Chceš mi namluvit, že jsem všude byl a všechno viděl? To přece dost dobře není možný.“
„Já netvrdím, že tomu rozumím. Já jen říkám, že jsem tě v hypnóze zkoušel posílat do různých oblastí v různých časech a tys mi vždy dokázal popsat situaci, která se na daným místě v tý době odehrávala. Detailně jsi mi popsal bitvu tří císařů a dokonce z několika různých pohledů. Následně jsi mi vysvětlil princip kamene mudrců, jak si ho představovali alchymisti na dvoře Rudolfa II. Dokonce i Golema jsi viděl. Jak vypadal, jak byl velkej a důvody, proč ho rabi Löw sestrojil a oživil. Já jsem nevěřící Tomáš a dokud se nepřesvědčím pořádně, neuvěřím. Tak jsem tě zkusil vyzkoušet z některých detailů mýho dětství. Nechápu, jak si to mohl vědět, ale všechno do puntíku sedělo.“
Na chvíli se rozhostilo po pokoji ticho. Vyděšený Martin seděl beze slova a přemýšlel nad sdělením, které se právě dozvěděl. František zase nechtěl rušit jeho myšlenky a sám uvažoval nad možným využitím tohoto daru. Určitě by se nějaký způsob zpeněžení našel.
„Co s tím?“ zeptal se nakonec Martin, kterého nenapadla jediná cesta z této situace.
„Nevím. Opravdu nevím. Určitě by se dalo tvýho talentu využít. Mohli bychom společně doplnit bílá místa v knize historie,“ zasmál se František a ta formulace rozesmála i Martina.