LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #2730
Autor:	Montrealer
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza/Povídka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	23.01.2004 05:48
Počet návštěv:	1166
Počet názorů:	8
Hodnocení:	4

Prolog

Z dob, kdy študáci jezdívali na chmel...

Nádraží

---------------- --- Nádraží --- ----------------

Znáte Hořesedly ? Pokud jste v mládí jezdili na chmel, tak pravděpodobně ano. Hořesedly jsou totiž jedním z center chmelařství na rakovnicku. A pokud někdy jezdíte autobusem do Karlových Varů, jistě znáte Hořesedly také. Je to totiž "odpočinková zastávka" jak pro řidiče autobusů, tak i pro cestující. Mohou si ve zdejší v hospodě "odlehčit útrobám". Málokdo však ví, že Hořesedly mají také nádraží. Nejspíš to vědí bývalí česáči chmele, které na tohle nádražíčko dovezl vlak. Je to věru podivné nádraží. Od obce Hořesedly je vzdálené přes 3 kilometry, takže je obyvatelům obce v podstatě k ničemu. Ti se mnohem snadněji dostanou autobusem až před dům. Železnice však má své prapodivné zákonitosti. Například na každé jednokolejné trati musejí být stanice umístěny "nepříliš daleko od sebe, aby ty které protijedoucí vlaky v těchto stanicích svůj směr vzájemně křižovati mohly". To je zřejmě důvod, proč bylo nádraží Hořesedly postaveno, na trati z Loun do Rakovníka, ale příliš daleko od obce Hořesedly. Přitom nádražní budova stojí těsně u karlovarské silnice, takže se z nádraží do stejnojmenné obce za hodinku pěšky dojít dá. Zřejmě se tak cestovalo, když ještě nebyly autobusové spoje obvyklé. Pěší cestu z nádraží jsme pravidelně absolvovali i my. Chodili jsme do obce na nákupy a na menáž (přes den), a samozřejmě i na pivo (k večeru). Jinak existovala jediná možnost, jak zde nezemřít hlady: nasednout na nádraží na nějaký vlak, dojet do Rakovníka, sehnat tam vše potřebné a počkat si navíc pár hodin a ještě mnohem víc piv, než zase pojede ten zatracený vlak zpátky.

Nádraží Hořesedly bylo tenkrát nádražím veskrze chmelařským. Brigádníky z různých škol tam obrovskými oklikami dovezl vlak tažený parní mašinou. A ten tam většinou zůstal trčet celou dobu, než chmelová brigáda skončila. Pouze lokomotiva odjela do Rakovníka plnit své čmoudivé povinnosti. Tehdy obvyklé osobní vozy - takzvané dřeváky - byly v Hořesedlích odstaveny na vedlejší kolej a stály tam nikým nehlídány dobré dva týdny. O tomhle zvyku jsme naštěstí věděli předem a za pomoci různých dek a spacáků jsme na sedadlech a podlahách opuštěných vagónů přespávali. Nebylo to až zase tak nesnesitelné - vždyť na nádraží byl záchod a kohoutek se studenou vodou - v té době obojí zcela zdarma. Jenže v době, kdy jezdily dělnické a žákovské vlaky do Rakovníka, pobývali na nádraží také výpravčí s výhybkářem, jejichž pozornosti bylo žádoucí se vyhnout. Naštěstí byl záchod také v každém vagónu. Sice jsem jej používali ve stanici, ale nic nám nebránilo se po dvou, třech dnech přestěhovat o vagón dál... a hygieně občas pomohl i čerstvý severozápadní vítr.

Pro základní potraviny (chleba a pivo) jsme chodívali zmíněné tři kilometry do Hořesedel (pokud nepršelo). Za holkami, tedy za dobře vyvinutými brigádnicemi, pro změnu na blízké chmelnice - rovněž pokud-li nepršelo. Předstíraje ruční česání chmele, seznámil jsem se tam s Radkou z třetího ročníku ekonomky. Pochlubil jsem se jí, kde a jak tady bydlíme: „Máme príma teplý spacáky. I pro tebe by se určitě jeden našel. Lézt po sobě můžeme na podlaze vagónu nebo v čekárně. Místa je dost, ale noci jsou chladné. Vezmi si raději teplé prádlo.“ „Kdepak, přes noc to nejde. Můžu se s tebou na to vaše slavný nádraží projít, ale na véču musim bejt zpátky. Na cimrách dělaj' večer kantorky prezenci. A vůbec - kdy ses naposled koupal ?“ „Ještě doma. Na tom blbým nádraží totiž nějak chybějí sprchy s teplou vodou.“ pokusil jsem se o chabou výmluvu. „K nám na umývárku tě pustit nemůžu. Byl bys tam tak trochu nápadnej.“ meditovala Radka, předstírajíc úporné zamyšlení - jako ve škole, jsouc znenadání vyvolaná. „Vy máte na ubikacích sprchy ?“ podivil jsem se. „Zlatý voči a né sprchy. Jenom žlaby se studenou Wasser. Je libo skotskej střik ? Hadici máme a my holky jsme parádně votužilý. Teda - některý z nás. Já jsem čirou náhodou děsně otužilá, jenom mi trochu drkotají zubiska a občas vykviknu.“ zasmála se Radka. „Kde se mejou vaše kantorky, když dostanou ty svý - emh - krámy ?“ zkoušel jsem vyzvídat. „Vozej je na valníku sprchovat se do hotelu v Hořesedlích. To je prča, co ?“

Nakonec jsme spolu - tedy já s Radkou ruku v ruce - došli až na "naše" nádraží, kde jsme se téměř oblečeni dlouho laskali na lavici. Bylo to asi tři roky před natočením filmu Ostře sledované vlaky... scénárista od nás drze opisoval ! Pak jsme si ještě udělali na lihovém vařiči pravou trampskou večeři. Rozdělávat táborový oheň jaksi nebylo radno. Ani ve vagóně ani v čekárně... obojí totiž bylo převáženě dřevěné. Takže i skomírající lihový vařič jsme raději "jistili" kbelíkem vody stojícím vedle a vyplatilo se nám to... při jednom delším kuchtění totiž známý a spolehlivý Vařík náhle vzplanul jako Vatra (nášho Jánošíka bratra) a museli jsme mu kbelíkem studené vody trochu domluvit. Byl to Pepan, kdo dostal onen vynikající nápad, přilévat líh z láhve do hořícího vařiče.

S Radkou jsem se scházel téměř denně, jenže při skončení chmelové brigády mi dala elegantní kopačky. Měla totiž v Praze jiného, ale záskok jí proti srsti nebyl. Mně vlastně taky ne... Jednou jsme se takhle vrátili z Hořesedel pozdě v noci, navíc notně nacucáni tekutým skupenstvím chmele. Po široké silnici se totiž dalo jít i za svitu hvězd a občas nám posvítilo i nějaké auto. Zalehli jsme do svých vagónů, zabalili se do dek a během deseti minut jsme usnuli spánkem nespravdelivých. Probuzení však bylo hrozné... Bylo asi pět hodin ráno. Venku ještě skoro tma, ale Venda se všemi spáči cloumal a nepříčetně přitom řval: „Je to všechno v prdeli, vy blbouni ! V noci s náma ten pitomej vlak vodjel !“ „Hrome ! A kde teda jsme ?“ ozývaly se znechucené hlasy. „Jsme ve Veľkých Kapušanech, vy vospalý volové !“ křičel Venda. Byli jsme zdrceni. Na zpáteční cestu rychlíkem přes celou republiku ani na jídlo v jídelním voze jsme prachy prostě neměli. Tak jsme koukali z oken vlaku na to cizí nádraží a čekali s hrůzou, až se úplně rozední. Ona ta osamělá opuštěná nádraží vypadají skoro všechna stejně. Aby však na dvou různých nádražích byly podobně umístěné sloupy lamp, to se nestává. Zdálo se nám to podezřelé. Jenže se nám chtělo děsně spát a nikdo nás nebudil - aspoň kromě Vendy. Ten přece vyvolal celý poplach...

Najednou zapískala mašina, zaskřípěly brzdy a na první koleji zastavil vlak. Vyběhli jsme ze "svých vagónů" ven, jenže nebylo nutné se na nic ptát. Na jednom vagonu totiž visela známá tabulka: Louny - Rakovník - Beroun. Podobným vlakem jsme přece z Rakovníka přijeli. Byli jsme tedy stále na nádraží v Hořesedlích. Venda se ze všech ospalců probudil první a spáchal nám prvotřídní kanadský žertík. Spoutali jsme ho a trest měl v zápětí následovat. Svolali jsme radu starších, takže jsme se vlastně sešli všichni. „Kluci, až vodjede vlak v osm, bude tohle blbý nádraží až do vodpoledne úplně opuštěný. Výpravčí a výhybkář budou v čudu.“ prohlásil Pavel. „Co tím chceš ksakru říct ?“ zeptal se vystrašený Venda. „Nic zvláštního, mujéres y messieurs. Jenom konstatuju, že tvá muka pekelná potrvají od osmi do dvou. Pak sem zase přijede výpravčí a výhybkář, takže ve dvě vodpoledne s potupou tvé mrzké duše musíme bohužel skončit, ale to už budeš dávno ve Věčných lovištích a tvým kámošem bude Velký Manitou. É pericoloso sporgersi ! Ne pas se pencher au dehors !“ slavnostně prohlásil jazykem kmene Siouxů Pavel, stojící v té chvíli u okna vagonu. Pak ještě vážným hlasem dodal: „Fintanto il treno nelle stazione, non permesso adoperare de la ritirata.“ „Nicht hinauslehnen !“ potvrdil jsem rozsudek nářečím Apačů.

Mučednických kůlů bylo na nádraží až moc - v podstatě se dala použít každá lampa a každý sloup. Když v osm odjel výpravčí "žákovským" vlakem do Rakovníka a nádraží osamělo, přivázali jsme Vendu ke sloupu a navršili kolem něj suchou trávu a jiné životu nebezpečné hořlaviny. „Kluci neblbněte ! Všude kolem roste taky suchá tráva a celý tohle podělaný nádraží je dřevěný. Radši nezkoušejte žádnej voheň. Nechci skončit jako Jan Hus v Pakostnici !“ úpěnlivě žadonil Venda. Rozhodli jsme se proto mučit ho raději mokrou cestou. Humorálně, jak by řekl fyziolog. Humorálně, nikoli však morálně. Na nádraží však byl jenom jeden kohoutek s vodou a hadici, pokud vůbec nějaká existovala, tak tu měl výpravčí někde zamčenou, snad aby mohlo nádraží snadněji vyhořet...

S Vendou to nedopadlo dobře. Trest za probuzení byl velmi krutý. Nádraží Hořesedly jsme pak na jeho počest přejmenovali na "Stazione urinale". Potupený Venda si pak pral své potupené svršky u kohoutku se studenou vodou...

Konec.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Montrealer', 23.01.2004 05:50.

Názory čtenářů

23.01.2004 13:21

jose17

Pěkné vyprávění. Připomnělo to Starce na chmelu, i když to jinak dopadlo.

23.01.2004 15:52

Hester

:-) ty Siouxové maj príma nářečí :-))

23.01.2004 22:56

Montrealer

Hester napsal(a):

:-) ty Siouxové maj príma nářečí :-))

Všechny vejšplechty takzavnejch Siouxů a Apačů jsou ve skutečnosti zákazy: "Nevyklánějte se z oken" (Italsky, Francouzsky a Německy, citováno zpaměti). Závěrečný vejšplecht znamená: "Pokud vlak stojí ve stanici, neni dovoleno používati záchodu." Překládal jsem to z italštiny pomocí slovnik.seznam.cz (má překvapivě chabou slovní zásobu a navíc neumím italsky - chyby v tom určitě budou).

Jinak jsem rád, že se tahle blbina líbila. S obsluhou serveru LiTerra mám zatím problémy. Text jsem kopíroval z Wordu a ledacos se nezkopírovalo. Například odstavce, tučný text a původní písmo. Ale slibují nám zelpšení, tak uvidíme (povídal slepej hluchýmu).

Jedno však slíbit můžu: nic jinýho než blbiny ode mě neočekávejte. Život je vůl a člověk se musí odreagovat. Každej to dělá po svém.

24.01.2004 00:05