Jsou louky bez květů zdupané nohou davu který i slunce zatemní podivným stínem svým a vítr přehluší slovy kacířů co prokleli ticho podvečera zavržením písní pěnkavy. U kraje stojí sedm slepých jedna hůl to jeden den týdne který vypršel do kotle týdnů bezedných a vyprávějí sedmi hluchoněmým o tom co zaslechli vyprávět ve své temnotě. Sedmi slepým sedm hluchoněmých kreslí obrazy němých tváří které slepí svou řečí oživí a tváře vkročí v udupaný kruh kde se slepé hluchoněmé ke konci týdne rozplynou. |