Navzdory tomu, že mým trupem je zpuchřelý zimník, který zbyl. Navzdory všemu, čím nejsem a s čím pouze hraničím, vrhám stín bezmála lidský. Navzdory sobě – – skrblím si v podšívce motýlí larvu – své dočasné srdce. Navzdory tobě, jenž jsi mě narazil na kůl tak něžně, že by i plameňák záviděl, do očí zlodějů křičím.
Navzdory honcům, co pěchují kulky do železných píšťal, jak do varhan zádušní noty – – mé rekviem kostely nezná – a nezní.
Navzdory všemu, co nejsem – a co nikdy nezměním.
|