Ani proudy horké vody mě nedokázaly zchladit. V hlavě se tvořila mlha divného původu a opíjela moje smysly hmatatelnou bolestí. Usnula jsem v modlitbě k bohům. Nevím, jestli se spoléhám na to, zda mne vyslyší. To ticho by se dalo krájet. A věřte, je opravdu kruté naslouchat větru sedícímu nad sklenkou orkenyského čaje, padajícímu listí v době, kdy má být v teple přichycené na větvích a myším, potutelně cupitajícím neexistujícími cestičkami všude pod světem.
Nad kamenem na kopci starém nespočet let se probouzel nový úsvit. Moje rány se zacelily, aby mohly s denním světlem znova pukat a vysávat život. A já chodila jako bez podstaty. Jako kněžka bloudící v kamenném kruhu, tak těžko se bránící svému zasvěcení. A všechno kolem se snažilo zahřát, to jen já jsem necítila nic než ledové čáry před očima. K čemu jsou návraty, když jediné, čemu mohu věřit nejsem já ? S časem o závod, snažím se ho pozastavit. Alespoň na chvilku; na zlomek lidského snění. Ten zlomek … Kopce, naděje, štíhlé gotické věže i prázdné sklo, to vše mi zůstalo za zády. Vstříc světlé … … minulosti ? |