"Zítra přiletí návštěva z Nigérie," uvítala mezi dveřmi Markéta svého manžela. "Ben." Tomáš věděl, že Markéta si s mladíkem z Afriky dopisuje už několik měsíců. Nejdříve si psali dopisy, potom objevili možnosti internetu a začali si psát rychleji. Ben potom projevil přání, zdali by se mohl podívat do Čech. Markéta zařídila pozvání a termín příletu byl první květnový víkend.
"Bude tady jen týden, spát bude v pokoji pro hosty a já jsem si vzala dovolenou, abych ho tady trochu provedla. Snad stihneme všechna zajímavá zákoutí Prahy." Tomáš si dovolenou vzít nemohl, ale nabídl pomocnou ruku, že až budou na výletech, tak až přijde z práce, tak může vařit večeře. Markéta byla nadšená, protože Tomáš kromě dalšího byl i dobrý kuchař a experimentátor.

Markéta čekala v hale Ruzyňského letiště a připadala si trochu hloupě. Kolem ní na špičkách postávali chlapíci v oblecích a s cedulemi "Mr. Yamamoto", "Mr. Brown" a podobně. Ona žádnou ceduli neměla - pouze fotku Bena, na které stál pod suchým stromem a zuby mu svítily v úsměvu od ucha k uchu. Letadlo už přistálo, takže někde v odbavovacím prostoru byl její host a prodíral se přes celníky. Konečně se vynořili první lidé, kteří alespoň trochu vypadali, jako by přiletěli z černého kontinentu. Markéta s hrůzou zjistila, že černoši jsou si poměrně hodně podobní - jak Bena pozná?
"Marketa?" ozvalo se najednou za ní. Lekla se, prudce se otočila a za ní stála zubící se téměř dvoumetrová postava.
"Ben?" zadívala se zkoumavým pohledem. Černoušek roztáhl svůj široký úsměv ještě tak o deset centimetrů.
"Hallo, nice to see you" zahlaholil a přátelsky ji objal.
"Taky tě ráda vidím," odvětila Markéta (samozřejmě anglicky). "Jaký byl let?"
"Perfektní. Napoprvé to ani lepší být nemohlo," odvětil, aniž by úsměv odložil. Markéta ukázala směr k východu a vyrazili do centra. Ben celou cestu vyprávěl, jak moc se do Prahy těšil.

O hodinku později se už procházeli parkem směrem na Petřín. Jak stoupali výš a výš, postupně se objevovala Praha jako na dlani. Najednou fouknul vítr a na dvojici začaly sněžit okvětní lístky z ovocných stromů. Ben úplně nadskočil.
"Sněží," vykřikl. "To musí být sníh, tolik jsem o něm četl. Chumelí." Pobíhal a chytal kvítky do dlaní.
"Kdepak," smála se Markéta. "To odkvétají jabloně a višně tady v parku. V květnu tady už nesněží." Ben viditelně posmutněl. Markéta mu vyprávěla, jak vypadá zima v Čechách - hromady sněhu, zamrzlé louže a rybníky, lidé nosící kulichy a rukavice.
"To bych někdy chtěl vidět," povzdechl si Ben. "Sníh a mráz v Nigérii nemáme."
"Neboj," utěšovala ho Markéta. "Nejsi tu naposledy, můžeš přiletět v prosinci nebo v lednu a užít si i sněhu." Pokračovali v cestě a týden utekl jako voda.

V prosinci už začal být Ben jako na jehlách. Jeho e-maily nabývaly na naléhavosti a Markéta pokaždé musela odpovídat, že zima jako taková ještě nepropukla. Na konci prosince bylo pořát ještě teplo a sníh nikde. Přišel leden a Ben pomalu ztrácel naději. Nakonec se ale dočkal a přistál na Ruzyni podruhé. Markéta (tentokrát už i s Tomášem) čekala opět v hale a v ruce držela teplý svetr. Ben je ihned poznal a hrnul se k nim. Přivítání bylo opět vřelé, Ben si vděčně a rychle oblékl svetr a už je vyháněl ven na sníh. Venku byla zima - Ben se rozhlížel, ale po sněhu ani památky. Tomáš na něho volal od auta, protože se na něho místní taxikáři koukali nevraživě. Rychle naskočili a vyrazili, tentokrát však opačným směrem.
"Je ti ještě zima?" otočila se Markéta na Bena. Ten jen s cvakajícíma zubama přitakal. Tomáš už měl nastaveno topení na maximum, ale Markéta vytáhla ještě teplou zimní bundu. Ben se do ní zachumlal a po chvíli začal rozmrzat.
"Kam jedeme?" začal vykukovat z okének.
"Uvidíš," zněla odpověď, se kterou se ale nehodlal spokojit. Snažil se sledovat cedule, ale nestíhal. Po chvíli toho tedy nechal a podmračeně pokukoval po svých únoscích. Za necelou hodinu auto zastavilo a Markéta s Tomášem vystoupili. Ben vystoupil s nimi, rozhlédl se kolem sebe a na první pohled ho zaujala silueta Ještědu. Najednou si ale uvědomil, že mu na vlasech a bundě ulpívají malé bílé částečky.
"Chumelí," zašeptal. Tomáš mrkl na Markétu, která ho vděčně pohladila po tváři.
"Báječný nápad," mrkla na něj. Ben už stál u hromady sněhu, který tam nahrnul pluh a opatrně do něj bořil své tmavé ruce. Markéta vytáhla z kufru ještě rukavice a kulichy a podělila oba muže.

Letadlo se odlepilo od ranveje pražského letiště a Ben zavřel oči. Smutný, že týdenní výlet opět skončil a vrací se zpět domů. Šťastný, že viděl sníh. Znovu si přehrával všechno, co v bílé nádheře prováděli - koulování, válení sudů, jízda v pytli v bobové dráze - všechno bylo úžasné. Na tváři se mu usadil šťastný úsměv. Za rok musí do Prahy přiletět znovu.