Mirek zastavil poštovní dodávku před vchodem do domu a byl překvapen, že dveře jsou otevřené.
„No vida. To je poprvý, co vidím tady votevřený dveře. Až to zjistí správcová Berková, tak bude nadávat jako špaček,“ pomyslel si, když si vzpomněl na pani Berkovou, pro niž měl často zásilky. Vystoupil z dodávky a došel ke zvonkům. Chvíli na nich hledal jméno adresáta. Když ho našel, tak dvakrát dlouze zazvonil. Mluvítko však zůstalo tiché.
„Hm. Nikdo doma. A maj to za peníze. To nemůžu dát sousedům,“ řekl si poté a vstoupil do domu. Na poklici popelnice napsal oznámení a potom přistoupil ke schránkám. Zrakem přehlédl jmenovky, ale jméno, co hledal nenašel.
„Krucinál. Zase jeden, co nemá schránku!“ pronesl naštvaně, přičemž spatřil o něco dále vedle schránek na zdi velkou schránku. Došel k ní a k jeho překvapení bylo na jejím štítku jméno, co hledal.
„To vopravdu nechápu, proč si někdo pořizuje takhle vobří schránku,“ pomyslel si a pravou rukou udělal pohyb k dost velkému otvoru schránky. Vzápětí se ozval zvuk, který znamenal, že něco většího spadlo do nitra schránky.
„Ježišmarja!“ vyhrkl, když si uvědomil, že vhodil s oznámením i klíč od dodávky. Chvíli nevěřícně na schránku hleděl a poté mu naplno došlo, co se stalo.
„Takhle nevodjedu,“ uvědomil si a zadíval se na otvor ve schránce. Zdál se mu dost velký k prostrčený ruky. Vyhrnul se tedy rukáv od košile a vsunul pomalu ruku do otvoru. Vsunování ruky šlo pomalu, ale po chvíli se prsty dotkl dna schránky.
„Zatraceně, kde ten klíč je?“ rozčílil se a pomalu přesouval ruku do strany. Pak nahmatal kroužek od klíče.
„Hurá!“ zvolal radostně a počal ruku vysouvat. Ta se však náhle ve schránce zpříčila. Hned zkoušel s ní všelijak pohybovat, ale vše bylo marné.
„Doprkvančic!“ zaklel a na čele mu vystal pot. Opět zkoušel ruku vysunout, ale neúspěšně.
„No to je situace,“ pomyslel si a levou rukou několikrát vztekle udeřil do schránky. Jakýkoliv další pohyb rukou opět k ničemu nevedl. Levým předloktím si pravidelně stíral pot z čela a nadával jako špaček.
„Kdyby tenhle dům byl zavřenej, tak se mi to nestalo! To bych do toho vopravdu kop!“ rozčílil se a pak se trochu shýbl, načež levou nohou dvakrát do schránky ze spodu kopnul. Přitom zaúpěl, protože při kopancích ho zabolela ruka.
„Krucinál fagot!“ rozkřikl se a začal levou pěstí bušil do schránky jako hluchý do vrat. Zároveň uviděl kráčet po chodbě staršího muže. Hned ho napadlo, že ho přilákal rámus, který on způsobil.
„Dobrý den! Mohl by jste mi pomoct?“ zeptal se muže.
Oslovený však šel dále, jakoby ho neviděl.
„Halóóó! Mám problém!“ vyhrkl nahlas.
Muž došel až ke dveřím a stále na něho nereagoval.
„To jste hluchej a slepej zároveň?!“ rozkřikl se a jen se díval na to, jak muž zavírá dveře. Pak se ozývalo štrachání na dveřích, jakoby se muž snažil najít klíčovou dírku. Za okamžik se ozvalo klapnutí zámku. A o chvíli později Mirek uslyšel výkřik: „Volové! Parkujou už i na chodníku!“
Došlo mu, že muž narazil do poštovní dodávky. Přitom si plně uvědomil, že je zamčen v domě a má zpříčenou ruku ve schránce. Tahle kombinace mu přišla absurdní. A začal být z toho poněkud vyděšený.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI