Kráčela jsem v pátek ráno jednou z úzkých uliček za obchodním domem Kotva a přemýšlela jsem, jak se co nejrychleji dostanu po pracovní schůzce, na niž jsem spěchala, ke svému dalšímu zákazníkovi. Vtom se z protějšího chodníku ozvalo zoufalé zvolání: "Pani, prosim vás, můžete sebrat to hovínko?" Zastavila jsem se a lehkým pootočením hlavy jsem prověřila čistotu chodníku za sebou, neboť jsem si nebyla jistá, zda jsem náhodou něco nevytrousila. Nedávno mi totiž kamarádka tvrdila, že po padesátce budu ráda, když udržím moč a stolici.

Za mými zády odpočívala na obrubníku plastová lahev, po bobku však nebylo ani stopy.

"Mladá pani, prosim vás" ozvalo se znovu úpěnlivě, "seberete to hovínko po Míšovi? Já se nemůžu vohnout."

Otočila jsem se za hlasem. Na protějším chodníku stála babka mezi pětasedmdesátkou a smrtí. Na vodítku držela chlupáče neurčitelné rasy, druhou rukou ukazovala na hromadu, k níž Míša právě spokojeně strčil frňák. Počkala jsem, až po dlažebních kostkách překodrcá auto, a pak jsem přešla na druhou stranu.

"Dobrý den," povídám, "koukám, že ten váš Míša neorganizovaně trousí bobky. Měla byste ho pořádně vycepovat, aby kadil enem na místech k tomu určených."

Babka pozdrav opětovala a jala se mi vysvětlovat, že je jejímu voříškovi čtrnáct let a že už daleko nedoběhne stejně jako ona. "No, víte, mladá pani, já s ním normálně chodím k Vltavě na náplavku, tam se pomalu projdeme, ale teď je to pod vodou, tak tam nemůžeme. Ale někdy to Míša pustí už cestou," dodala provinile.

"Ten váš pejsek pouští bobky do Vltavy?" podivila jsem se. "To by neměl..."

"Do vody nekaká," ohradila se. "Kaká na náplavku a já to pak samozřejmě uklidím. Ale dneska mě strašně bolej záda, nemůžu se vohnout, proto vás moc prosím, esli byste to hovínko nemohla zvednout. Já ho pak hodím za rohem do koše."

Musím podotknout, že za hovínko by se nemusel stydět ani dvoumetrový vazoun, překvapilo mne, kde se v nepříliš vzrostlém voříškovi vzalo tolik materiálu. Jsem v podstatě dobrotisko, navíc si myslím, že neuškodí jednou za čas spáchat dobrý skutek, a tak jsem babku požádala, aby mi dala igelitový pytlík, že Míšův bobek seberu.

"Já nosím vždycky noviny, ale dneska jsem je zapomněla doma," špitla. "Nic s sebou nemám. Nemáte kousek papíru, nebo tak něco, vy, mladá pani?"

Zavrtěla jsem odmítavě kebulí.

"No jo," vzdychla si a pokrčila rameny, "co teď? Tak to já řeknu někomu jinýmu."

Uvědomila jsem si, že jsem před pár minutami míjela výklad plný časopisů a novin. "Počkejte tady, hned se vrátím," požádala jsem babku a zamířila jsem k trafice.

"Dobrý den, potřebovala bych nějaké noviny," pravila jsem prodavačce, která právě rovnala do chladicího boxu limonády v plastových lahvích.

"A jaký? Mám tu Blesk, Mladou frontu, Lidovky, Právo," nabízela.

"Ty nejlevnější," odvětila jsem, "já je nechci na čtení."

Výraz v její tváři svědčil o tom, že přemýšlí, z jaké psychiatrické léčebny jsem právě utekla. Pak mi podala Mladou frontu a řekla si o deset kaček.

Zaplatila jsem a vrátila se k babce.

"To jsem ráda, že nám ten bobek nikdo nešlohnul," podotkla jsem a rozevřela noviny. Potom jsem si dřepla a opatrně jsem hromádku sebrala. Nelibě páchnoucí hmota skončila na obličeji Libušky Barkové, která se na mne ještě před chvílí tlemila z titulní stránky.

"Máme kliku, že dneska není na titulce prezident nebo premiér a že byl zrušen paragraf za hanobení představitele republiky," pravila jsem babce, když jsem jí podala noviny s drahocenným obsahem.

"Mladá pani, moc vám děkuju," usmála se. "Pánbu vám to zaplatí."

Opáčila jsem, že se rádo stalo a pospíchala jsem dál.

"Chtěla sebrat hovno, že jo," zabručel čtyřicátník stojící s cigaretou v ruce před obchůdkem, který jsem po pár krocích míjela.

Nechápavě jsem se na něho podívala.

"Mně se ten její čokl naposledy vydělal před výlohu minulej tejden. Pokaždý přijde s tím, že je stará a nemůže se vohnout, podá mi noviny a nechá mě to sebrat," stěžoval si.

"Tak si ode dneška starý noviny schovávejte, už je s sebou nenosí," řekla jsem mu a konečně jsem vyrazila chladným ránem k cíli své cesty.