Potomkům válečníků, dnes těla umdlévají,
krev pod údery bičů, v sobě jen zlobu tají,
obdělávání polí, to není pro ně práce,
vždyť duše často zaletí, nad ten most v Čiquinace...

Tam v pusté divočině, jíž symbolem je had,
z hor přeci pořád září, nezdolný majestát,
tam stále idol Punčao, konqistu potupuje,
zástupům Inka velí, Tupak Amaru sluje... 

Seňor de bachador, místokrál v městě Limě,
don Francisko de Toledo, trápí se v létě, v zimě,
jak volnou Vilcabambu, přec na kolena srazit,
'pro můj klid musí zhynout, ten svobodný parazit!!'

Hurtado Arbieto, šlechtic nad jiné skvělý,
ta pýcha Kastílie, třem stům Španělů velí,
a v jeho vojště čestní muži, i hrdlořezů dost,
grandi i chudí, tlustí i velcí, i ti kůže a kost...

Dnes dlažba v Cuzcu tiše trpí, jiskrami z kopyt koní,
občané mnozí vzdát hold vyšli a jarem již vzduch voní,
na černém oři s hvězdami v očích, don Arbieto pne se,
a místokráli pro radost pak zhurta rozkřikne se...

'Víme, že je tam zlata moc,
teď nastává jim temná noc!!!
Ohněm a mečem vražděni,
budou ti horští jeleni!!!'