Předjarní řeka
Bílý vlas stařešinů ztrácí se pod splavem,
broušená sklenice roztříštěná o zeď,
i stříbrné vlasy andělů mizí v hluboké tůni.
Znají tajemství proměny tajícího ledu
v modrozelenou průzračnou hlubinu…
Malé vodní kapky mrzí poklidná pouť.
Vesele skáčou přes kameny porostlé mechem,
rozbíhají se na všechny strany
a stříbrně se chichotají slunci,
kterému nezbývá nic jiného,
než je přikrášlit svým zlatým pláštěm.
Jejich nerozlučný přítel
rozpustile promítá své barevné rozmary
na skálu ve vodní cestě
i do matného závoje na hladkém šedém betonu.
Neviditelný rybář na břehu řeky
do mělké vody hází zlatou síť.
Ještě se mu neomrzelo
do nekonečna měnit její tvar…
Na modrém nebi
šest bílých čar směrem od slunce,
stará jabloň v zahradě před domem
svítí životem.
Sníh černý, sněženky bílé,
nic není, jak by mělo být,
čas bláznů vypršel…
Slunce si sedlo na kámen,
ale nedá se chytit.
Pěnkava na drátě
hlásí odchod nepřítele.