Spitfire letěl vysoko na obloze už hluboko nad územím okupované Francie. Seržant Johny Nittel byl zrakem ve střehu. Každou chvíli nakláněl letoun do strany, přičemž očima propátrával vzdušný prostor. A také kontroloval, jestli letí správným směrem. Jeho největší starostí byl kondenzační pruh, který se v tak velké výšce, v jaké letěl, zákonitě tvořil. Proto se každou chvíli díval do malých zrcadel, co byla na překrytu kabiny. V nich viděl bělostné čáry, které se jasně rýsovaly na obloze. A to mohlo kdykoliv přilákat německé stíhače, což bylo nebezpečné, protože letěl ve výšce, do níž nepřátelské stíhačky mohly vystoupat.
„Ach jo. Proč někdo něco nevymyslí proti tvoření se těch čar,“ pomyslel si a odtáhl řídicí páku od sebe. Tím Spitfire přešel do klesání. Vněm setrval jen do té chvíle, než se bílý pruh ztratil. Zároveň opět bedlivě pozoroval oblohu kolem sebe. Slétnutím níže sice lépe viděl na krajinu pod sebou, ale zvětšilo se i riziko případného napadení.
  Jeho pozornost na okamžik upoutalo něco dole v krajině. Vypadalo to jako letiště. A hned mu zatrnulo. Letmý pohled do zrcátek mu napověděl, že se za ním opět tvoří bílá stopa. Slétnout níže by bylo už moc riskantní, a tak začal stoupat. Přitom pootočil hlavou a jeho zraku neunikla černá čárka přibližně v prostoru, kde se rozplývaly kondenzační páry.
„Zatraceně. To bude stíhač!“ blesklo mu hlavou a pokračoval ve stoupání. Bílé pruhy za letounem mizely, ale onu zlověstnou čárku stále viděl. Ještě chvíli stoupal a pak vyrovnal let.
„Krucinál! Je pořád za mnou!“ pomyslel si. A když už začal k sobě přitahovat řídicí páku, tak náhle zjistil, že to, co ho vyděsilo je smítko zvnitřku skla kabiny.
„Sakra! Tak já se snažil uniknout smítku!“ řekl si pobaveně, ale rychle se zase soustředil na let.
  Čas ubíhal. Stále nakláněl Spitfira do stran a buď stoupal, nebo klesal. A po jednom klesání náhle postřehl dvě tečky, které se objevily v prostoru, kde se rozplývaly kondenzační pruhy.
„Tak to už nebudou smítka,“ pomyslel si. Pak mu došlo, že ti dva němečtí stíhači jednu část jeho kondenzační stopy zahlédli. Byl si také vědom toho, že nepřátelská letadla jsou o něco výše, než on. A to byla nevýhoda. Když si tohle v několika málo vteřinách uvědomil, tak už letěl rovně. Starostlivě se zahleděl do zrcátek a spatřil, jak se začal tvořit bílý pruh. A za chvíli se za Spitfirem táhla dlouhá bělostná stopa. Že neunikne pozornosti německých stíhačům, to věděl. Zrakem opět našel ony dvě tečky, pak lehce počal přitahovat řídicí páku k sobě a letoun přitom přešel do mírného stoupání. Ještě několik desítek vteřin schválně za sebou nechával kondenzační pruh, ale poté využil toho, že Spitfire je i ve velkých výškách obratný. A po zvýšení rychlosti začal rychle stoupat. Počítal s tím, že němečtí stíhači slétnou k bílým čárám, které budou poté sledovat. A to oni přesně udělali.
  Na výškoměru rychle naskakovala čísla, a když dosáhl výše, do které za ním německá letadla nemohla, tak si oddechl. Poté vyrovnal let a za letounem se opět vytvořila bělostná stopa, kterou nepřátelští stíhači též spatřili, ale zhola nic nemohli dělat.
„Ha, ha. To jsem vás převezl!“ radoval se a v duchu si představil obličeje německých letců, na nichž určitě úsměv chyběl.
  Let pokračoval dále k německým hranicím. Za nějaký čas je přelétl maximální soustředěnosti. Oblačnosti začínalo přibývat a to mu začalo dělat velké starosti, protože v oblasti, kde měl provést fotografický průzkum, by musel slétnout pod mraky. A to sebou neslo velké riziko.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI